Evropská unie počítá s dalšími mohutnými uprchlickými vlnami, neboť v Libyi je podle italských odhadů připraven k nalodění jeden milión lidí. Podle OSN se Středozemní moře stalo v minulém roce vůbec nejnebezpečnější migrační trasou na světě s průměrnou úmrtností 1 : 50, letos je to již 1 : 20.

Státy EU většinou odmítají plán Evropské komise utečence přerozdělovat. Uprchlické vlny mohou být příčinou politických konfliktů a posilování vlivu krajně pravicových stran, což může Unii destabilizovat jako celek. Vážných signálů je dost. Stačí připomenout francouzskou Národní frontu nebo britskou UKIP, která sice dosáhla jen na jeden poslanecký mandát, ale podle počtu odevzdaných hlasů je třetí nejsilnější stranou. Na vzestupu je antiimigrační Dánská lidová strana, která má před parlamentními volbami v září podporu dvaceti procent voličů. Nizozemská vládní koalice liberálů a socialistů téměř zkolabovala z důvodu sporů o azylovou politiku státu.

A v Česku? Je to možná politicky nekorektní, nicméně můžeme si vůbec představit, že k mnoha vážným sociálním problémům s nezaměstnanými, vyloučenými lokalitami a bezdomovci přibude ještě několik tisíc azylantů, na které není státní správa připravena?

Italský premiér Mateo Renzi při hodnocení situace ve Středozemním moři hovoří o otrokářství 21. století. I on musí manévrovat mezi křesťanskými a levicovými názory, podle nichž by se EU měla postarat, aby mohli v pořádku do Evropy dorazit všichni ohrožení bez rozdílu, a pravicí, která chce námořní blokádou vytvořit z Evropy pevnost před uprchlíky.

Místo kvót by smysl dávalo spíš vojenské obsazení libyjského pobřeží a zřízení uprchlických táborů v gesci EU, což by mohlo organizovanému zločinu překazit jeho nelidský obchod s lidmi. Jenže taková akce by zabránila pouze nejhorším excesům.

Dlouhodobé řešení je mnohem složitější: politická, ekonomická a vojenská stabilizace Blízkého východu a Severní Afriky s mohutnou humanitární intervencí a rozvojovou pomocí s účastí bohatých arabských států.
Tudy vede cesta k potlačení Islámského státu a stabilizaci Libye nebo Sýrie. Musely by však přestat mocenské hry, kdy si konzervativní arabské monarchie, někdy i s podporou Západu, vyřizují účty s nepohodlnými hnutími a vládci, což otevírá dveře islamistům.

Uprchlíci nicméně ani tak nezmizí a tady nastává úkol nejtěžší: s ohledem na demografickou situaci uvažovat o imigrační politice nacházející mezi uprchlíky takové, kteří jsou schopni integrace v zájmu rozvoje evropských společností. Vše bude během na dlouhou trať, drahé a politicky nepopulární. Má ale Evropa alternativu?

(Právo, 14.5.)