Druhá studená válka a Česká republika
Druhá studená válka mezi euroaemerickým geopolitickým celkem a Putinovou ruskou diktaturou zastihla Českou republiku, tak jako demokratickou Ameriku a Evropu bez výjimky, ve skandálním politickém negližé. Evidentně povrchní, byť zejména na americké scéně politicky značně vychytralý americký prezident Barack Obama se s ruským diktátorem Vladimírem Putinem téměř bratřil a své i evropské strategické zájmy krok za krokem přepouštěl stále zjevněji antidemokratickému Rusku. Až do té doby, kdy ruský diktátor vojensky okupoval ukrajinský Krym, a tím v demokracii vychovaným lidem nepřehlédnutelně ukázal, že mezinárodní právo pro něj nic neznamená.
Svoboda je nesobecká
Nedávná smrt pěti českých vojáků padlých při plnění povinností v nasazení jednotek Severoatlantické aliance v Afghánistánu rozvířila debatu o smyslu naší bojové účasti v afghánské válce. Kromě očekávatelného negativního stanoviska komunistů, pro něž jsou liberálně demokratické státy a jejich zahraniční aktivity, zejména pak u nejsilnějšího z nich, tedy USA, prvořadým zlem, se proti ní, a to dost netaktně ihned po zveřejnění zprávy o této události, vyslovili i upřímně přesvědčení a přímočaří zastánci důsledného liberalismu. Lidé věřící ve svobodu a svobodné občanství jako rozhodující životní, společenský a politický princip. U příznivců svobody to není ojedinělý jev. Proto stojí za to se nad ním zamyslet.
Česká ferdinandománie a její ideologie
Chování českých medií připomínajících stoleté výročí atentátu na rakouského následníka trůnu Franze Ferdinanda d´Este, vítané záminky rakouského přímého, v pozadí ale viditelně německého rozpoutání první světové války, se podobalo ideologické agitaci. Bylo patrnou ozvěnou sto let starého rakouského rozhorlení a zloby na bosensko-srbské pachatele a srbské strůjce atentátu. Klíčový fakt, že čin byl výrazem odporu k rakouské okupaci Bosny a Hercegoviny a vůbec agresivní rozpínavosti Rakousko-Uherska na Balkáně, kterou v Sarajevu následník trůnu a vůdčí představitel rakousko-uherské armády provokativně ztělesňoval, média v agitačním protisrbském zaujetí nápadně ignorovala.
Věc svobody
Jsme opět kvůli své význačné geopolitické poloze upoceně vypjatým ringem dost zběsilých aktivit tajných služeb usilujících o podmanění veřejného mínění, tedy i médií a politické scény. Tentokrát dominuje ruská aktivita na podporu ruské agresivní politiky na Ukrajině a dále směrem na Západ. V r. 2007-8 to bylo Německo s Ruskem, kterým se tehdy podařilo účinně vzedmout a manipulovat údajně českou hysterii proti americkému radaru na prý posvátné jak německé, tak ruské zájmové půdě. Ve skutečnosti ale české...
Něco málo k tomu krásnému pacifismu
Úvaha navždy bezelstných pacifistů je prostinká: Hlavně neválčit. A přece se naše svoboda vždy rodila z války. Té první světové, pak jen na krátkou chvíli z té druhé a v r. 1989 z amerického vítězství v Evropě v té studené světové.
K tomu českému antiamerikanismu
Důsledky vícegeneračního komunistického vymývání mozků se u nás projevují v podobě české odrůdy antiamerikanismu. Jakoby Rusko a USA byli jeden za 18 a druhý bez dvou za dvacet. To je pochopitelný výsledek dlouhodobého a soustavného zatajování a popírání skutečnosti, že zatímco Rusko je nyní opět faktická diktatura, jež vidí v demokraciích, a tedy i v jejich obranné organizaci NATO, přirozeného smrtelného nepřítele, USA jsou nikoli náhodou rozhodující demokratickou velmocí, zajisté nikoli ideální.
Sobotkova kudla
Americký prezident Obama musel včera chtíc nechtíc do Varšavy, aby potvrdil americké závazky k obraně svobody a demokracie východního křídla NATO po ruské okupaci Krymu a v době ruského úsilí násilně destabilizovat východní Ukrajinu, což by nám mělo připomínat obdobné německé úsilí terorem destabilizovat československé západní pohraničí v září r. 1938 za pomoci zde sídlících fanatických Němců...
Zavolme si Evropana
Ti skvělí a krásní evropanští lidé z Evropské rady budou opět vybírat toho nejkrásnějšího a nejskvělejšího Evropana. Měl by se totiž stát novým předsedou Evropské komise, jež jako demokraticky neodpovědná instituce coby jediná navrhuje pro nás všechny platné zákony a vydává bez diskuse s námi nařízení, čím máme a nemáme např. svítit. Spojuje moc výkonnou se zákonodárnou, a proto plně odpovídá klasické Montesquieuově definici despotismu, nyní zřejmě vrcholu správného evropanství.
Ideologie, jež není půvabná
Pavel Kolář a Michal Pullmann předvedli v titulním článku Orientace z 22. února, nazvaném Nenápadný půvab ideologie, pohled, v němž v podstatě polemizují s označováním komunistického režimu v Československu jako režimu totalitního. Je na místě předložit zásadně odlišný výklad.
Ukrajinský test politiky
Drama Ukrajiny je nepříjemnou výzvou pro všechny, kdo si demokratickou politiku vytrvale pletou s výnosným obchodem a kalkulem podle pravidla něco za něco. Ukrajinští občané toto pravidlo jednoduše porušili. A tak způsobili, že nejen jejich současný autokratický prezident, tak ten ruský a americký, německá kancléřka, bruselští a další papaláši včetně našich valem ztrácejí glanc. Důvod je prajednoduchý. Ve svém nekompetentním sebevědomí přestali kalkulovat s tím hlavním, oč v politice jde, a co jejich počtářské duše zásadně přesahuje, a proto vždy diskredituje. S politikou v opravdovém smyslu, tedy s tím, co dělá dějiny dějinami. Takzvaní obyčejní lidé na kyjevském Náměstí nezávislosti je denně usvědčují z principiální nevěrohodnosti a neschopnosti. Svoboda a demokracie pro ně totiž nejsou prázdná slova. Chtějí blíže k Západu, i když zatím kvůli snaze uniknout ze sevření nedemokratickým a imperiálním Ruskem dosud netuší, a nejsou to jen oni, že se Evropská unie od zásad demokratické civilizace nebezpečně odklonila a jen je kompromituje. Ohrožuje samotnou existenci svobodných demokratických států, o níž svobodomyslní Ukrajinci v reakci na kroky Putinova Ruska tolik usilují.