Novoborský romský předák Štefan Gorol se ´hrabe´ do věcí v 70 kilometrů vzdáleném Tanvaldu Tanvaldu a připravuje tam na sobotu pokojnou demonstraci, která má být reakcí na novoroční tragédii. ´Bílý muž´ při ní zastřelil za nevyjasněných okolností jednoho cikána a druhého velmi těžce zranil.

Nechápu, proč Štefan Gorol s demonstrací nepočká až do chvíle, kdy bude jasné, co se vlastně stalo. Jestli ´bílý muž´ střílel, protože nenávidí cikány, nebo jestli se nepřiměřeně, či dokonce přiměřeně bránil útoku o mnoho mladších účastníků krvavého kofliktu.

Myslím, že je na čase, abych úzkoprsým odpůrcům slova cikán vysvětlil, proč ho používám místo úředně zavedeného slova Rom. Hlavně proto, že bývalý spolužák ze základní školy z Plavů Jarda Kotlár mi někdy po roce 1990 řekl: "Mílo, my přece nejsme žádní Romové, my jsme cikáni."

Byl v tom i kus hrdosti člověka, s nímž se všichni ´normální´ lidi z jeho vesnice rádi viděli. I když měl hnědou barvu kůže a pach jeho těla byl jiný než u nás, u ´bílých´.

Plavy leží jen kousek od Tanvaldu a v druhé polovině devadesátých let smutně prosluly rasistickými útoky dosud neodhalených fašistů na cikány, kteří bydleli na poště. Šlo o odvety za usmrcení ´bílého muže´ cikánem.

Rána, po níž se ´bílý muž´ zřítil ze schodů, přitom neměla nic společného s barvou pleti. Oběť útoku - a řekl bych, že v mnoha ohledech přiměřeného - chodila agresorovi za ženou.

Poštu obývali jak ´naši´ kamarádi cikáni, tak i Romové, kteří se na přelomu 70. a 80. let dvacátého století přistěhovali ze Slovenska. Dělali ostudu celé vesnici. Báli jsme se jich. Psalo se o nich třeba v souvislosti krádežemi zkaženého vepřového masa z kontejnerů, určených k transportu do kafilerie.

Dělali si z něj hody a prodávali ho i svým známým - včetně takzvaných ´bílých cikánů´.

Právě na společensky naprosto nepřizpůsobivé slovenské cikány měli fašisté se zápalnými lahvemi spadeno. Jak už to tak ale na světě bývá, zranili jednu moc hodnou paní. Extrémně přizpůsobivá dáma s pěstenými vlasy žila s námi v míru a pokoji dlouhé desítky let.

Patřila mezi ty ´naše´ cikánky a cikány, které jsme my, příslušníci ´normální bílé většiny´, měli rádi.

Za dvacet let se vztahy mezi ´bílými´ a cikány značně vyostřily. Moje vysvětlení je úplně jednoduché.

V Plavech, v Tanvaldu, ve Šluknově a v celém Česku výrazně ubylo cikánů, jakými jsou nebo byli Jarda Kotlár a paní Šarayová.

Cikánů a cikánek , co s námi chodili normálně do práce. Hráli s námi už od žáčků fotbal. V neděli nosili černé kalhoty, vyleštěné polobotky a v bílé košile. Drbali s námi před samoobsluhami. A občas si dokonce brali naše ´bílé´ holky - a naopak.

I když tohle nám už připadalo přece jen divné. A trochu to uráželo tu naši bílou nadřazenost. Byť umírněnou a vcelku laskavou.

Co ale jiného čekat od generace, jež od dětství slýchala ´máte v pokojíčku bordel jak u cikánů´. Nebo, s odpuštěním, dokonce říkanku ´cikáňata báňata, vysrala se na vrata´.

Většina současných cikánů už prostě není ´našich´.

Loni na podzim jsem se sešel s kamarády a kamarádkami v Tanvaldě. Dostali jsme se i na cikány, jak dělají v bráně do Jizerských hor bordel. Fašista mezi námi nejspíš není ani jeden, ale ukázalo se, že cikány - s výjimkou těch ´našich´, co jsme s nimi hráli fotbal a chodili do školy - nemáme kolektivně moc rádi.

Můžou si za podle nás to většinou sami. Především svou dokonalou schopností válet si šunky a vysávat nás, kteří pracovat chceme a musíme.

Ti ´nenaši´ cikáni žijí z našich daní. Práce jim nevoní. Dobře vědí, že peníze se dají získat mnohem jednodušeji. Tak jak to popisoval jeden cikánský drogový dealer u soudu v Liberci, jehož jsem se zúčastnil. Chodil si za pět prstů pro šampony a další věci do drogerie. I desetkrát za den. Pětkrát ho chytili, pěkrát ne.

Ukradené zboží pak prodával některým z nás ´bílých´ s neodolatelnou slevou za rohem.

Cikánům přisolil svou historkou na našem setkání v Tanvaldě každý z nás kamarádů a kamarádek. Z jednoho tanvaldského ghetta, kde žijí desítky cikánů, prý chodí do práce jen jeden. Nic jiného mu prý nezbývá. Nemá totiž žádné děti a nedostává na ně sociální dávky.

Štefan Gorol by měl věnovat své síly jiným věcem než přípravám pokojných demonstrací za oběti nešťastných incidentů, o jejichž spojení s rasismem nejsou žádné důkazy. Jenom zbytečně dráždí ´naši bílou většinu´.

Co kdyby místo organizace mítinků raději přesvědčoval ostatní cikány, že normální je pracovat, nekrást a nefetovat?

Obávám se ale, že je pozdě. Ti ´nenaši´ cikáni si zvykli, že příživnictví, za něž by šli za komunismu do nápravně výchovného ústavu, se jim vyplácí.

Nové přísnější ´dávkové´ a další sociální zákony cikány ´ožebračí´. Žít normálně si ovšem už dávno odvykli.

Ale jiní jsme i my, kteří se považujeme za ´normální´. V roce 2012 nemáme - na rozdíl od doby před pětadvaceti lety - čas na svoje děti. A přihlížíme bez většího odporu tomu, jak nám vlčí. Natož, abychom se zabývali nějakými cikány.

Pokud tedy jejich ghetto nesousedí s našimi domy. Až pak se jejich problémy stanou i naší horkou kaší. Chybí vážně už jen málo, aby i v českém hrnci přetekla do sociálních bouří s rasovým podtextem.

A co s tím? Jak jsme tam tak seděli, čtyři inženýři, dvě inženýrky, jedna učitelka a jeden magistr, nikdo na nic kloudného nepřišel.

Stejně jako členové všech československých a českých vlád, ministerstev a funkcionáři krajských úřadů a měst a obcí, co se u nás vystřídali od roku 1990.

Výsledek naší bezradnosti je alarmující. Cikáni jdou dál nezadržitelně do pekla. A my s nimi.

Protože i ti ´nenaši´ cikání jsou samozřejmě naši. Zvuk jejich hrany je i naší hranou. Povláčí nás za sebou všude, kam se hnou.