Situace s covidem-19 nás přiměla nejen zredukovat pondělní Výroční slavnost Zoo Praha, při které znovuotevřeme Pavilon hrochů, ale také zcela zrušit vernisáž výstavy fotografií Krása divokých koní, která ukazuje „převaláky“ ve volné přírodě Mongolska a Číny. Jakkoli to není nijak velká výstava – vejde se do jurty –, zrušení její vernisáže mě hodně mrzí: Byla by to dobrá příležitost sejít se s lidmi, kteří nám pomáhají přepravovat koně Převalského do jejich domoviny. Příležitost o to vítanější, že letošní transport jsme rovněž kvůli covidu byli nuceni zrušit.
Značnou mediální pozornost vzbudilo naše stručné sdělení, že od soboty 19. září je v Zoo Praha pro veřejnost uzavřena Indonéská džungle a expozice lemurů. K tomuto kroku nás vedla předběžná opatrnost: orangutani sumaterští a makaci vepří v Indonéské džungli sdílejí s návštěvníky jeden uzavřený prostor a lemuři se k nim zas ve venkovní expozici přibližují i na zcela minimální vzdálenost. Všichni tito non-humánní primáti by tak mohli být vystaveni zvýšenému riziku infekce virem SARS-CoV-2.
Když mladý hroší sameček Tchéco přijel loni v listopadu z Plaisance-du-Touch k nám do Prahy, díval jsem se na něj trochu skrz prsty. „Řeknu vám, je to drobeček,“ psal jsem tehdy. „Jeho tlama, to je tlama hrošíka a ne hrocha, aspoň zatím. Ani nedokážu najít přirovnání, které by obrovský rozdíl mezi ním a jeho nastávající – naší hrošicí Maruškou –, dobře vystihlo. Pravda, jsou mu teprve tři roky, ale i na tenhle věk je hodně malý.“
Kdopak z vás se v Zoo Praha aspoň jednou svezl dětskou tramvajkou? A kdo na ní nechal svézt své děti či dokonce vnuky? Myslím, že vás bude opravdu hodně.
Jestli dobře počítám, knížka Supi v hotelu Continental obsahuje 75 kapitol. Spojují je zvířata, to je jasné, ale současně i radost z toho, co bych nejspíš označil jako „dobrodružství poznávání“. Nebo možná jednodušeji „zvědavost“.