Stále více se ukazuje, jak velká je naše neschopnost myslet o některých skutečnostech přiměřeným způsobem. Máme pocit, že pokud chceme o některých skutečnostech dostatečně mluvit „na úrovni“ (například vědecky), jsme povinni je redukovat na cosi nižšího, poněkud lépe pochopitelnějšího. Existují například lidé, kteří se odmítají bavit nejen o společenství, ale i o společnosti. Proč? Podle nich nic takového přece neexistuje. Jediné, o čem můžeme mluvit, je soubor jednotlivců, nic jiného podle nich „reálně“ neexistuje. Stejně tak stoupenci tzv. „reálného“ socialismu uznávali jako reálně existující jen ty nejhorší lidské vlastnosti.