V současné době se u nás rozhořel zásadní politický spor. Tento spor se dá krátce formulovat jedinou otázkou „Kde leží hranice mezi politickou korupcí a protislužbou (přesněji řečeno politickou dohodou), která je v rámci politického života přípustná a dokonce potřebná?“

Zatímco na západ od našich hranic mají v tomto ohledu většinou jasno, u nás v této věci tápou i ti politici, od kterých by to veřejnost čekala nejméně. Nemůžeme se tedy divit, že nás v zahraničí začínají vnímat jako „žumpu na Vltavě“. Je trochu s podivem, když Marek Benda, který pochází z rodiny významného disidenta přesvědčuje sám sebe i veřejnost, že se jeho bývalí straničtí kolegové sice nezachovali vzorně, ale rozhodně se nedopustili korupčního jednání. Stejně tak se ho nedopustil (podle názoru poslance Bendy) ani bývalý premiér Petr Nečas a vedoucí jeho kabinetu. Jedná se prostě o politickou protislužbu, nic více. Obávám se, že podobný názor má i pan ministr Karel Schwarzenberg.

Tento spor není zcela samozřejmý a probíhá napříč celou společností. Myslím, že novináři mají v této věci stejný zmatek jako politici a jako ostatní veřejnost. Jen málokdo opravdu tuší, kudy tato podivuhodná hranice opravdu vede. Zvykli jsme si natolik směšovat zájmy veřejné a soukromé, že je jen obtížně dokážeme oddělit. Proto ti, kteří jsou u moci považují svoje soukromé zájmy za zájmy celé společnosti. Když je na to někdo upozorní, připustí maximálně, že snad nejednali eticky, ale rozhodně odmítnou jakoukoli protizákonnou aktivitu. Jejich právníci nazývají snahu o trestní postih takového jednání jako komedii, divadlo a cirkus, který musí co nejdříve skončit.

Bývalý president Klaus nazývá orgány činné v trestním řízení a soudce „justiční mafií“. Expremiér Topolánek dokonce „justiční juntou“, přestože tito dva politici nepodnikli vůbec nic proti zametání případů pod stůl prostřednictvím bývalého vedení Vrchního státního zastupitelství v Praze. A Václav Klaus pomohl mnoha kovaným mafiánům svou amnestií na svobodu, ale to pravděpodobně nebyli ti nehorší zločinci. Ti se podle Václava Klause a Mirka Topolánka zřejmě rekrutují výhradě z justice a to z té, která chce vyšetřovat podle nich „oprávněné aktivity“ politiků. Je ale mimořádně podivné, jaká nejistota se zmocnila (řekl bych přímo zachvátila) i ty nejradikálnější politiky z ČSSD i KSČM. Najednou si tito pánové nejsou jisti, zdali se pan premiér Nečas nabídkou osobních výhod odstupujícím poslancům dopustil korupčního jednání, nebo zdali přistoupil jen na jejich neetický nátlak, za který není možné nikoho trestat. Jak podivné! Škoda, že se česká pravice a levice dokáže sjednotit jen v této věci. Jsem hluboce přesvědčen, že právě takováto jednota zrovna v našem národním zájmu není.

Myslím, že jedním z nemnoha novinářů, kteří mají jasno kudy vede hranice mezi politickou protislužbou a korupcí je bloger Aktuálně.cz Jan Štern, proto si dovolím převzít část z jeho článku nazvaného „Politický deal nebo kriminální činnost?“ Jak říká Jan Štern:
Striktně vzato politický obchod, o němž mluvil pan expremiér, se může týkat jen výslovně politických věcí. To znamená, legální je nabídnout druhé straně za to, že bude hlasovat pro nás v rozporu se svými názory, ústupek v jiné opět politické věci. Dejme tomu, že by rebelujícím poslancům premiér tehdy nabídnul za církevní restituce třeba nižší sazbu daní právnických osob. Rebelové se totiž prezentovali jako čistá neposkvrněná původní pravice, takže tam by to bylo na místě. V takovém případě by asi nikoho soudného nenapadlo takový obchod kriminalizovat. Jednalo by se o regulérní politické vyjednávání a obchod. Naproti tomu flek v dozorčí radě jako náplast za to, že někdo nebude hlasovat proti církevní restituci, nemá s politickým obchodem nic společného. Místo v dozorčí radě podniku se státní majetkovou účastí není žádné politikum.
To je úřední věc, to je správa státního majetku, která by měla být v souladu příslušnými zákony o správě státního majetku a také s obchodním zákoníkem. Taková správa má být co nejvíce efektivní, transparentní a měla by maximálně sloužit dotyčnému podniku. Stát by měl do takového prestižního a důležitého místa jmenovat lidi, kteří budou znamenat maximální přínos pro daný podnik. Stát by měl zkoumat, jak si jmenovaný člověk vedl jinde, jaké má zkušenosti s oborem, jaké měl v tomto oboru úspěchy, jaké měl vůbec úspěchy, čili jak bude podniku prospěšný. Jmenovat někoho členem dozorčí rady na základě jediné kvalifikace, a sice že nebude hlasovat proti církevním restitucím, je nejen absurdní, ale i v rozporu se zákonem daným požadavkem, že stát bude spravovat své podniky s péčí řádného hospodáře.
V pokleslém klientelistickém prostředí je místo v dozorčí radě soukromou výhodou - práce v dozorčí radě vyžaduje témě nulovou námahu za často astronomický příjem. Také proto je o ní mezi politiky tak obrovský zájem. Ale i z tohoto hlediska se na to nelze dívat jako na politický obchod. Na jedné straně je veřejný zájem – církevní restituce, a na straně druhé pouze soukromá výhoda – příjem z místa člena dozorčí rady (lidově řečeno prdelné). Ani v tomto pokleslém pohledu na věc nejde o politickou směnu. Naopak z tohoto hlediska je ihned zřejmá podvodná stránka celé věci.

A protože je na druhé misce vah nikoli politická protislužba, ale jen a jen soukromý zájem, nemůže být ani rozhodující, zdali pan exposlanec si odchodem ze sněmovny pohoršil, nebo polepšil (tj. zdali bral v nové funkci vyšší nebo nižší plat). Nemůže se tedy jednat o politický obchod (přesněji řečeno o politickou dohodu), jak říká pan expremiér Nečas. Koneckonců i ti poslanci, kteří brali na takových místech nižší platy, dostávali je pravděpodobně právě jen a jen za ono sezení. Nemůže být tedy ani řeč o tom, že by si pohoršili, jak tvrdí například Marek Šnajdr.