Lidová tvořivost občas vykouzlí podivuhodné obrazy. Od počátku sporu mezi Ukrajinou a Ruskem začíná karikovat Vladimíra Putina coby Adolfa Hitlera. Je to vtipné, je to komické, ale čím si tuto podobu Vladimír Putin vlastě vysloužil? Jsou tu mezi oběma muži nějaké podobnosti, které lidový duch neklamně postřehl a tímto způsobem ve zkratce vyjádřil?

Nepochybně jsou. Prvním je jejich zcela nenápadný a nevýrazný zjev. Oba připomínají malou útlou myš, která řvala, spíše, než výraznou osobnost, která je ve společnosti nezaměnitelná. To je asi také důvod, proč oba tolik touží po moci. Být u moci znamená být na výsluní, tam, kde jsem první já, Vladimír Putin, nebo Adolf Hitler. Tam, kde mne nikdo jiný, ani ten, kdo je o hlavu větší, nezastíní. Právě proto potřeboval Adolf Hitler stále dokazovat druhým svou velikost a vyvolenost. Podobně i Vladimír Putin. Co jen tento velikán všechno zvládne! Pořádá dálkové lety ultra lehkým letadlem, při kterých učí ptáky létat. Z ničeho nic vyloví vzácné antické amfory ze dna moře právě tam, kde by je žádný zkušený odborník nečekal, a podobné neuvěřitelné výkony. Prostě superman. Co na tom, že mu ony amfory připravili na dno moře jeho lidé a nedůvěřiví zahraniční novináři byli náhodou při tom. A pro takovéto podobnosti mají lidé jemný cit.

My sice chápeme Vladimíra Putina jako pochybného politika, který si stále hraje na něco, co není, jeho politická koncepce se nám jeví jako nepromyšlená a primitivní. Rusové, alespoň většina z nich, se na to ale zřejmě dívají jinak. Na vlastní uši jsem slyšel v České televizi mluvit jednoho ruského novináře, který o Vladimíru Putinovi prohlásil přibližně toto: „Je to vynikající šachista, všechno, co dělá má promyšlené na mnoho tahů dopředu, dá se o něm prohlásit, že je to geniální stratég.“

Ten ruský novinář byl zcela jistě vzdělanější a zcestovalejší, než Vladimír Putin, ale je to prostě ruská duše a to stačí k tomu, aby přestal v případě Vladimíra Putina uplatňovat svůj kritický rozum. Ostatně Rusové nejsou první a zřejmě ani poslední, komu se to stalo. Právě Němci o tom vědí své. Tímto způsobem se kdysi dívali na Hitlera jako na geniálního vůdce a my jsme se mu smáli. Právě to nám nemohli odpustit. Koneckonců jen díky tomu, že ve svých hrách Hitlera karikovali, museli hned na začátku války Voskovec a Werich do emigrace. Byl to těžký zločin proti Třetí říši. Češi se ale smáli dál. Ne nadarmo nám nacisté říkali „Smějící se bestie.“ Již dlouho před tím, než vypukla válka, bylo totiž zcela jasné, kam Adolf Hitler německý národ vede. Slovem, které je v tisku považováno za slušné, se to vyjádřit nedá. A právě tam dovede své Rusy za zpěvu revolučních písní, po kterých se jim tolik stýská, i Vladimír Putin. Co nebylo dopředu jasné ani za Hitlera, je, kolik životů to bude stát. A to nevíme ani dnes.

Že Vladimír Putin vede Rusko do zkázy je však již zcela zřejmé. Přicházejí totiž zlé zprávy: „Popularita ruského prezidenta Vladimira Putina vzrostla o devět procent z 67 na téměř 76 procent, čímž dosáhla nejvyšší úrovně za posledních pět let. Vyplývá to z průzkumu ruské státní agentury pro výzkum veřejného mínění VCIOM, který se uskutečnil během referenda o připojení Krymu k Rusku. Podobný vzlet Putinovy podpory byl zaznamenán během ozbrojených konfliktů v Čečensku a v Jižní Osetii v letech 2000 a 2008.“

Tyto informace potvrzují i nezávislé výzkumné agentury. Karel Hvížďala má pravdu, když píše, že se Putin ocitl v jakési pasti, ze které může jen těžko ven. Podle mého soudu může, kdyby jen trochu chtěl. Stálo by ho to asi jeho mocenské postavení, ale to je tak vše. V případě, že nedostane včas rozum, jeho cesta napříč dějinami může stát Rusko a nejen Rusko tisíce životů. V pasti totiž není jen on, ale celý ruský národ. Všimněte si jedné věci, vážené čtenářky a vážení čtenáři, ruský lid podporuje nejvíce své politiky ve chvílích, kdy uplatňují proti druhým národům nebo národnostním skupinám svou vojenskou sílu. Ruští občané potřebují mít zřejmě intenzivní pocit, že jsou součástí velké imperiální mocnosti. A tu spojují nikoli s mocí hospodářskou (jako třeba Američané), ale s mocí vojenskou. To dokresluje vyjádření jednoho obyčejného ruského občana v reportáži České televize, který řekl: „Rusko začíná dominovat světu. S tím se budou muset Američané smířit.“

V těchto dvou větách je vyjádřena zřejmě dávná a utkvělá touha ruského lidu, aby Rusko konečně dominovalo světu. Mají pocit, že hospodářsky to asi nepůjde. V této oblasti předstihuje Rusko kde kdo, dokonce i kdysi zaostalá Čína. A navíc, je to hodně práce. Mají tedy pocit, že země, která má jednu z největších armád světa by ji měla také použít. Nehrozí snad prominentní ruský televizní moderátor Spojeným státům, že je Rusko může proměnit v radioaktivní popel? To vše s patřičnou hrdostí právě na tuto možnost. To jen dokresluje atmosféru, jaká v těchto dnech v Rusku vládne.

Jaké jsou ale důvody této strašlivé historické pasti? Vždyť Rusko dnes představuje největší zemi světa s úžasnými možnostmi! Je ale hospodářsky zaostalou zemí. Investuje totiž obrovské prostředky do ozbrojených sil. Rusové přece potřebují pěstovat svůj pocit důležitosti. Tak jako ten svůj pěstuje pocitem méněcennosti věčně stíhaný Vladimír Putin. Je tragické, že zřejmě vůbec nechápou své skutečné postavení ve světě. Svět se jim ve skutečnosti směje, Vladimíra Putina považuje za směšnou figurku, i když nebezpečnou. Většině Rusů jejich zaostávání pravděpodobně vůbec nevadí. Naopak. Jsou přesvědčeni, stejně jako on, že celý Západ má jediný cíl: nabídkou hospodářského rozvoje odvrátit Rusko z jediné pravé cesty imperiální dominance.

Západní země, tj. Evropa a Spojené státy americké naopak vůbec netuší, jaká nabídka může být pro nějakou zemi výhodnější, než pomoc při hospodářském rozvoji. Je zcela jisté, že by se při tom dobře uplatnily zájmy amerických i evropských firem, ale to je přece logické a také je to k prospěchu věci. Jedině tak by se přece mohli ruští dělníci, odborníci a manažeři něco přiučit. Proto se západní politikové domnívají, že se Vladimír Putin nachází mimo realitu. Nikdo z nich přece nechtěl Rusko zničit, chtěli naopak prospět jeho rozvoji. Jenže zde vyvstává onen nejzákladnější problém. Tím právě ničí ty nejzákladnější, až náboženské představy Rusů o světě, které pomáhaly také šířit i ruské církevní kruhy. Západ byl tím hlavním a úhlavním nepřítelem, kterému vždy šlo jen a jen o zničení Ruska, o nic jiného. Že by prostě mohlo jít Západu ve 21. století také o prospěch Ruska, protože po dvou světových válkách konečně pochopil, že dobro je nedělitelné (je buď pro všechny, nebo pro nikoho), si Rusové prostě nedovedou představit. Anebo spíše nechtějí představit. Ale proč vlastně nechtějí?

Před několika dny pozval redaktor české televize do studia českou občanku ruského původu a chtěl vědět, jak se na současnou situaci dívá její rodina. Její rodina přesídlila do Československa již ve třicátých letech. Ona sama se u nás již narodila a byla vychována. Řekla panu redaktorovi jednu pozoruhodnou věc: „Samozřejmě s tím, co se děje nesouhlasím, ale víte, já si myslím, že je to jen důsledek ruského způsobu myšlení. Rusové totiž připouštějí jen světlé stránky (měla zřejmě na mysli jen světlé stránky své historie a povahy – poznámka autora), nikoli ty temné.“ (Přibližná citace.)

Myslím, že si pan redaktor důležitost této krátké výpovědi ani neuvědomil, velice milá paní ale dobře ví, o čem mluví, právě to je totiž podstata oné historické pasti, ve které v tuto chvíli uvízl ruský lid. Protože se relativně nedávno (ve třicátých letech minulého století v Německu) již jednou odehrálo něco podobného, není psychologická podstata tohoto procesu věcí tak úplně neznámou. Jak řekl význačný švýcarský psychiatr a psycholog C. G. Jung: „Když něco takového postihlo tak kulturní národ, jako jsou Němci, kdo si napříště může být jist, že bude něčeho podobného ušetřen?“

Němci po první světové válce nebyli schopni přijmout svou porážku. Tak dokonalá a dokonale vyzbrojená armáda nemohla za normálních okolností přece prohrát. Politická a vojenská elita přesvědčila porážkou uražený národ, že na vině nejsou pochybné politické a vojenské cíle a postupy, ale nepřítel v jejích vlastních řadách. Světové Židovstvo, které sleduje své vlastní zájmy, nikoli zájmy německého národa, právě to je na vině. Němci tak odmítli svou vlastní vinu a promítli ji na vnějšího nepřítele, který se nemohl bránit, na Židy. Přitom většina německých Židů se v té době cítila být hrdými a loajálními příslušníky německého národa. Němci se prostě odmítli konfrontovat se svým vlastním stínem, jak by řekl C. G. Jung. A tím to vždy všechno začíná. Když za nepřízeň osudu, který mne potkal, nemohu já, pak důvod musí být někde jinde. Například v jiných národech, nebo etnických skupinách, které je třeba vyhladit, nebo alespoň ovládnout, aby ta naše vlastní mohla nalézt to pravé místo na slunci.

Němci měli přece jen velké štěstí, že si byli konečně nuceni uvědomit tíhu své historické odpovědnosti a i když neradi, byli nuceni postupně přijmout celý svůj stín a tím i odpovědnost za svou minulost. To by nikdy dříve nebylo možné. Takové štěstí například Rusové neměli. Ti stále vidí velký ruský národ jako oběť národů úspěšnějších, hlavně těch, které žijí na Západě. Rusku konkuruje svou pracovitostí a pílí dokonce i Čína a Indie. Svoji velikost opírají Rusové jen o přírodní bohatství, o které se nijak nezasloužili a o vojenskou moc, hlavně o zastaralý, ale stále nebezpečný jaderný arzenál. Přitom nikdo nepochybuje o možnostech a schopnostech tohoto neobyčejně nadaného národa, co je to však platné, když Rusové sami tyto schopnosti nedokáží mobilizovat. Přesněji řečeno, ani se o to nesnaží. Jsou stále přesvědčeni, že i v nadcházejícím století vystačí s imperiální dominancí. Zbývá jim tak jen němá závist a oči pro pláč.

A právě to je podstata oné historické pasti, ve které se celé Rusko i se svým vedením nachází. Odmítá se konfrontovat se svým vlastním stínem. Abych mohl se svými nedostatky něco dělat, musím nejdříve vůbec vědět, že nějaké mám, musím být schopen (a ochoten) se s nimi konfrontovat. A to není nikdy jednoduché. Něco takové chce odvahu skutečného muže (dokonce i u žen). Troufám si tvrdit, že právě takou odvahu Vladimír Putin nemá, proto se tváří jako „dokonalý“ politik a zápasník judo. Dokonalé bytosti přece žádný stín nemají. A tak ho také Rusové chtějí vidět. Bytosti, které nemají stín, nejsou však lidské bytosti (ty mají stín vždy), nýbrž jakési podivné fantomy, od kterých je možné očekávat cokoli, proto se mnoho Němců ve své době chovalo tak nelidsky. Obávám se, že se něco podobného přihodilo také mnoha současným Rusům. Není však nic horšího, než když se nenávist proti druhým (ať již jednotlivcům, společenským skupinám, nebo celým národům) změní v celospolečenskou epidemii. Právě to se stalo v nacistickém Německu, ale i v sovětském Rusku za Stalina.

„Člověk má opravdu dostatečný důvod pro to, aby se bál neosobních sil, které sídlí v nevědomí. Tkvíme v blažené nevědomosti o těchto silách, protože se nikdy nebo alespoň skoro nikdy neprojevují v našem osobním jednání a za obvyklých okolností. Když se na druhé straně lidé shluknou a vytvoří dav, uvolní se dynamismy kolektivního člověka – bestií nebo démonů, kteří v každém jednotlivci dřímají, dokud se nestane součástí masy. Člověk uprostřed masy klesá nevědomě na nižší mravní i intelektuální úroveň; na úroveň, která je stále pod prahem nevědomí připravena prorazit, jakmile je podepřena a vylákána vytvořením masy,“ říká Carl Gustav Jung.

Proto jsou si tyto dva směry (nacismus a komunismus) vnějšími znaky tak podobné. A také proto se docela legitimně lidové intuici jeví zastánci a podporovatelé Vladimíra Putina jako ruští neonacisté. Není náhoda, že právě z tohoto hříchu obviňuje ruská propaganda všechny ostatní (od Ukrajinců až po Evropany). Souvisí to také s tím, že v Rusku má domovské právo také obludná lež, nejméně od časů knížete Potěmkina. Vzpomeňme si jen, jak celou Evropu přesvědčovali nadšení komunisté, že Rusko po revoluci je zemí, kde zítra znamená již včera. Tím chtěli říci, že vývojových cílů, kterých Rusko dosáhlo již v minulosti, dosáhnou vyspělé zemně až v nejbližší budoucnosti. Všichni dnes víme, že to není pravda. Pravdivý je spíše opak. Rusové budou asi rádi, když v nejbližší budoucnosti dosáhnou úrovně, na které se vyspělé země nacházely v nedávné minulosti. Všechno je to prostě vylhané a založené na lži, především na lži o sobě, právě tak jako byl vylhaný ruský bolševismus, ale o to více se po něm většině ruských duší stýská. Dával jim naději, že si nikdy nebudou muset přiznat nepříjemné (byť osvobozující) pravdy o sobě a svém vlastním národě. Takto si stále mohou například krymští Rusové nalhávat, že se připojují k zemi neomezených možností, jak řekl jeden krymský občan ve zpravodajství České televize.

Jak již bylo řečeno, Němci měli to štěstí, že nacistický režim mohl být poražen vnějšími silami a díky tomu se celý národ postupně musel konfrontovat se svou vlastní minulostí a odpovědností. Dějiny nás učí, že takovéhoto dobrodiní se Rusům asi nedostane. Budou si muset tedy pomoci svými vlastními vnitřními silami. Tak, jak si pomohli Ukrajinci proti prezidentu Janukovyčovi. Tím je to pro ně těžší. Někteří Rusové si sice již dobře uvědomují, kam vede cesta, po které je za nadšené podpory většiny národa jejich „geniální“ stratég vede, ale obávám se, že tito lidé prozatím představují jen kapku ve velkém ruském moři. Kolik lidských životů to bude stát, než na to přijdou ti ostatní, je otázka.