Starý, ba i starší znamená neschopný
Současná doba se bojí stáří. Patnáctiletí často považují osmnáctileté nebo dvacetileté za staré. Nedávno jsem slyšel mladého novináře obdivně komentovat výkon extraligového brankáře Dominika Haška.
Jeho pozornost však neupoutaly samotné výsledky brankáře Haška jako spíše skutečnost, že mu je již čtyřicet pět let. Mladík prohlásil přibližně toto: „To já si představuji, že až mi bude čtyřicet pět let, budu vůbec rád, když ráno vstanu z postele a Dominik Hašek podává takový výkon.“
Na tom je neuvěřitelné, jaké představy mají v současné době mladí lidé o stárnutí, vždyť věk čtyřicet pět let se dá nazvat nanejvýš středním obdobím života, ale v žádném případě takového člověka nemohu počítat mezi seniory. Přesto si relativně inteligentní mladý novinář představuje, že takoví lidé by vlastně měli být rádi, když ráno vstanou z postele.
Mladý je prostě ten, kdo stále vypadá nejvíce na pětadvacet, u žen pak nejvíce na dvacet. Proto se i elegantní modelky, které se umisťují na nejvyšších místech žebříčku elegance snaží dále vylepšovat své tělesné tvary. Převislá ňadra, vrásčité čelo nebo jiné části těla, jaká tragedie. To je přímo synonymum životního neúspěchu.
Když přijde na výběrové řízení elegantní starší člověk, který se umí dobře chovat a jehož finanční požadavky jsou rovněž přiměřené, nemá často oproti svým mladším kolegům téměř žádnou naději na úspěch a to ani v případě, že nejsou tak profesionálně vybaveni. Stačí ovšem, že jsou mladí. Je možné se divit, že se tolik lidí bojí stárnout?
Osobně jsem se setkal s tímto udiveným dotazem majitele jedné firmy. „Jak by někoho vůbec mohlo napadnout, že bychom mohli zaměstnat člověka, který dosáhl věku 48 let. My jsme přece mladý dynamický tým.“
Před několika lety prý mladá ředitelka jednoho významného českého nakladatelství pohrozila vedoucím svých redakcí, že propustí každého, kdo jí navrhne zaměstnat v nakladatelství osobu, která dosáhla padesáti let věku. Zřejmě nevěděla, že nakladatelská práce takové osoby potřebuje, oceňuje a přímo vyžaduje.
Můžeme se však divit, že se mladí bojí stárnout? Když jsem nedávno na toto téma mluvil s jedním vysokoškolským studentem odpověděl mi: „Proč se tomu tak divíte, to je přece normální?“
Nesouhlasím. Je sice obvyklé, že všichni dvacetiletí si ve své naivitě myslí, že když jsou tu oni, ti starší tu vlastně již nemají místo. To je skutečně obvyklé a opakuje se to v každé generaci. To, co je na dnešní situaci nové, je vyřazení ohromného množství starších lidí z pracovního procesu. Jestliže tito lidé ztratí ve starším věku práci, je téměř vyloučeno, aby ji znovu získali a jejich předchozí zkušenosti v oboru tak přicházejí v niveč. To je neobyčejné plýtvání nejvzácnější surovinou, kterou je tato země obdařena: tvůrčími silami, schopnostmi a energií jejích obyvatel.
Jeho pozornost však neupoutaly samotné výsledky brankáře Haška jako spíše skutečnost, že mu je již čtyřicet pět let. Mladík prohlásil přibližně toto: „To já si představuji, že až mi bude čtyřicet pět let, budu vůbec rád, když ráno vstanu z postele a Dominik Hašek podává takový výkon.“
Na tom je neuvěřitelné, jaké představy mají v současné době mladí lidé o stárnutí, vždyť věk čtyřicet pět let se dá nazvat nanejvýš středním obdobím života, ale v žádném případě takového člověka nemohu počítat mezi seniory. Přesto si relativně inteligentní mladý novinář představuje, že takoví lidé by vlastně měli být rádi, když ráno vstanou z postele.
Mladý je prostě ten, kdo stále vypadá nejvíce na pětadvacet, u žen pak nejvíce na dvacet. Proto se i elegantní modelky, které se umisťují na nejvyšších místech žebříčku elegance snaží dále vylepšovat své tělesné tvary. Převislá ňadra, vrásčité čelo nebo jiné části těla, jaká tragedie. To je přímo synonymum životního neúspěchu.
Když přijde na výběrové řízení elegantní starší člověk, který se umí dobře chovat a jehož finanční požadavky jsou rovněž přiměřené, nemá často oproti svým mladším kolegům téměř žádnou naději na úspěch a to ani v případě, že nejsou tak profesionálně vybaveni. Stačí ovšem, že jsou mladí. Je možné se divit, že se tolik lidí bojí stárnout?
Osobně jsem se setkal s tímto udiveným dotazem majitele jedné firmy. „Jak by někoho vůbec mohlo napadnout, že bychom mohli zaměstnat člověka, který dosáhl věku 48 let. My jsme přece mladý dynamický tým.“
Před několika lety prý mladá ředitelka jednoho významného českého nakladatelství pohrozila vedoucím svých redakcí, že propustí každého, kdo jí navrhne zaměstnat v nakladatelství osobu, která dosáhla padesáti let věku. Zřejmě nevěděla, že nakladatelská práce takové osoby potřebuje, oceňuje a přímo vyžaduje.
Můžeme se však divit, že se mladí bojí stárnout? Když jsem nedávno na toto téma mluvil s jedním vysokoškolským studentem odpověděl mi: „Proč se tomu tak divíte, to je přece normální?“
Nesouhlasím. Je sice obvyklé, že všichni dvacetiletí si ve své naivitě myslí, že když jsou tu oni, ti starší tu vlastně již nemají místo. To je skutečně obvyklé a opakuje se to v každé generaci. To, co je na dnešní situaci nové, je vyřazení ohromného množství starších lidí z pracovního procesu. Jestliže tito lidé ztratí ve starším věku práci, je téměř vyloučeno, aby ji znovu získali a jejich předchozí zkušenosti v oboru tak přicházejí v niveč. To je neobyčejné plýtvání nejvzácnější surovinou, kterou je tato země obdařena: tvůrčími silami, schopnostmi a energií jejích obyvatel.