Pod názvem „Kolaps civilizace dohnal svého věrozvěsta — egyptologa Bártu“ uveřejnila Česká pozice článek o rozhodování ve věci akreditací dvou oborů pěstovaných na FF UK v Praze — egyptologie a japanologie. Článek končí slovy: „Něco se děje. Dva obory, jejichž prestiž přesahuje hranice České republiky, mají problém… Ve fungujícím státu by měly přežít právě ony japanologie a egyptologie, ne jejich méně úspěšní konkurenti. Máme tedy dva konkrétní příklady, že se stát chová divně.“ K tématu se Česká pozice znovu vrátila v článku pod názvem „Setmí se nad japonskými studii Univerzity Karlovy?“

V článku se míchají dva co do mezinárodního renomé nesouměitelné obory a dvě různé a mezi sebou naprosto nesouvisející věci — rozhodnutí akreditační komise (tedy státu) v případu egyptologie, a rozhodnutí fakultní samosprávy, která žádá úpravy akreditačních materiálů japanologie ještě před tím, než je akreditační komisi předloží. Článek oba obory staví do stejné situace buď z neznalosti, nebo účelově.

K rozhodnutí akreditační komise ohledně egyptologie se nebudu vyjadřovat, mohu jen říci, že FF UK akreditaci egyptologie jednoznačně podpořila. Pár slov bych však chtěla připojit k problému japanologie — či přesněji japonských studií, jak se obor před časem přejmenoval.

V případě japanologie se akreditační proces pozastavil ještě na filosofické fakultě kvůli tomu, že obor je koncipován s příliš jednostranným důrazem na výuku praktické japonštiny a na rozdíl od ostatních oborů pěstovaných na FF UK je v něm dáno méně prostoru pro akademické dovednosti a kritické myšlení.

Interní připomínky filozofické fakulty rezonují s Dlouhodobým záměrem Univerzity Karlovy, v němž se univerzita hlásí k „humboldtovským principům jednoty výzkumu a vzdělávání“. Dlouhodobý záměr filozofické fakulty v podobném duchu formuluje vlastní vizi „akademické půdy špičkové mezinárodní úrovně přirozeně propojující vědu s výukou s důrazem na otevřenost, kritické myšlení a etické prostředí.“

Ve smyslu těchto cílů univerzity i fakulty děkan a akademický senát žádají rozšíření záběru japonských studií alespoň formou doplnění jednooborové formy studia o nabídku studia v kombinaci s dalším oborem. Učitelé japonských studií však takovou možnost doposud odmítali a jako hlavní argument uváděli obtížnost japonského jazyka. Skutečnost, že jiné obory soustředěné kolem výuky srovnatelně obtížných jazyků si s podobnou situací ví rady, nereflektují.

Jednostranný důraz na jazykové kurzy prozrazuje i dikce obou článků v České pozici: „Nebude-li výuka (tj. v důsledku pozastavené akreditace se jeden rok nevypíší přijímací zkoušky), skončí privilegovaný vztah Univerzity Karlovy a japonského císařství (?!), respektive The Japan Foundation, která k nám vysílá japonské lektory na své náklady.“ Také druhý článek hrozí ztrátou přízně Japan Foundation. Dokonce se zde říká „Univerzita Karlova patří na seznam 123 klíčových institucí, které japonská vláda považuje za stěžejní pro rozvoj japonských nauk ve světě“. Přesnější by ale bylo, že japonská vláda na těchto 123 místech dotuje výuku japonského jazyka nezávisle na vědeckém rozměru oboru. Na stránkách Japan Foundation se lze dočíst, že pražská univerzita je z hlediska nadace v kategorii „východní Evropa“, kam jsou s geopolitickou logikou zařazeny např. také univerzity v Baku, Taškentu, Alma-atě a na Jižním Sachalinu.

Vedení fakulty a akademický senát na svém požadavku dát studentům japonských studií víc než jazykový kurs trvá — a dotčení učitelé proti němu zvedli rebélii. Výhonkem této rebélie jsou možná i články na České pozici.

Asi nemá cenu rozebírat jednotlivé detaily sporu, který nabírá trapně osobní rozměry. Podívejme se ale na celý problém s odstupem a v obecnější rovině. Něco se skutečně děje. Požadavek samosprávných orgánů fakulty na to, aby podoba oborů na fakultě pěstovaných byla v souladu s jejím dlouhodobým záměrem, vyvolá bouřlivou reakci, navíc nesenou étosem spravedlivého rozhořčení proti pošlapávání vlastních práv (to je psáno bez ironie). Nebezpečí primárně číhá v nitru univerzity, v mylné představě některých jejích součástí o své absolutní autonomii. Taková autonomie, pokud by se důsledně realizovala, povede ke kolapsu univerzity jako instituce sui generis.

Turbulence kolem japonských studií svědčí především o nešťastné atomizaci oborů, malé připravenosti některých subjektů spolupracovat, případně revidovat vlastní představy v koordinaci s ostatními, o oslabeném vědomí, že všichni jsme nositeli tradic Univerzity Karlovy a společně o ně pečujeme. Také to svědčí o nedostatku ochoty vyjít za hranice zaběhaných zvyklostí a posunout se dál. Potřeba stálého překonávání hranic a hledání nových cest je však podstatou vědy i vysokoškolského studia. Nedůstojnou snahu ovlivňovat dění uvnitř akademické obce přes média nechávám bez dalšího komentáře.