S tím, jak naše vláda otevřela dveře ČLR, se českým veřejným prostorem šíří mantra pěti tisíc let čínské civilizace. Ukazuje se, že na Čechy délka dějin působí přinejmenším stejně uhrančivě, jako vysněné miliardy čínských investic. Jako by dlouhá doba byla zárukou kvality a setrvalosti i do budoucna. Naposledy podobný argument autoritativně použil exministr Jan Kohout, dnes prezident New Silk Road Institute Prague, na konferenci Iniciativa Pás a Stezka: Výzvy, příležitosti a priority pro Čínu, Evropu a Česko, kterou pořádala Univerzita Karlova za účasti našich i čínských politiků. Kontrast mezi věčně trvající čínskou civilizací a naší vlastní pomíjivostí Kohout aktualizoval na poměry v Evropské unii po Brexitu, která podle jeho názoru možná nevydrží pohromadě ani pár let. Posluchač musel nabýt dojmu, že za dané situace je nejrozumnější přestat si dělat iluze o té efemérní záležitosti zvané Evropa a přimknout se k velké a silné Číně, která tu bude na věčné časy.


Pro každého, kdo se začte do dějin Číny, je jasné, že pokud se přidržíme běžné praxe počítání počátků dějin založené na písemných pramenech a archeologických nálezech, do pěti tisíc se nedopočítá. Jak přesně před nedávnem popsal Lukáš Zádrapa ve svém článku na toto téma, délku čínských dějin můžeme vysledovat zhruba do 13. století př.n.l. a Číňané sami sebe začali chápat jako příslušníky jednoho společenství ještě mnohem později, v zásadě až po sjednocení Číny na konci 3. století př. n. l.

Počátky národní pýchy postavené na nejdelších kontinuálních dějinách na světě mají naopak historii velmi krátkou, jen něco přes sto let, a souvisí s převzetím ideje národního státu podle evropského vzoru. Dokud Čína na samém konci 19. století nezahájila projekt modernizace, Číňané délku své civilizace ani nijak zvlášť nepočítali, jen se hlásili k odkazu blíže neurčených dávných časů, kde se mísily zjevné mýty se střípky historie různých dob. Počítání na tisíciletí, ba ani na století, je nezajímalo, historický čas odvíjející se lineárně a nepřetržitě od jednoho bodu v minulosti je jedna z mnoha věcí importovaných na Dálný východ ze Západu na přelomu 19. a 20. století. Dokud v Číně žila stará tradice, počítal se zde čas podle panovnických ér jednotlivých vladařů vládnoucí dynastie a těch dynastií bylo od sjednocení Číny roku 221 př.n.l. celkem třináct (plus tucet států a státečků, které vznikaly na čínském území v obdobích roztříštěnosti mezi vládou větších celků).

Na konci 19. století, kdy do Číny intenzivně pronikaly západní mocnosti a vykazovaly převahu vojenskou, technickou a znalostní, pochopila část čínské intelektuální elity, že zemi je třeba reformovat. Začali importovat nejen technické vynálezy, ale také moderní teorie politického a společenského uspořádání. Tak se kolem roku 1900 začala v Číně prosazovat idea národního státu podle evropského příkladu ve smyslu státu centralizovaného, jehož obyvatelé nadřazují loajalitu ke státu všem ostatním svým loajalitám klanovým a regionálním. Liang Čchi-čchao, nejvýraznější osobnost mezi reformátory té doby, kterého obdivoval i mladý Mao Ce-tung, apeloval na své krajany, aby se řídili příkladem Britů a dalších Evropanů, milovali svou vlast a v její prospěch obětovali vlastní sobecké zájmy, sjednotili své síly a tak dovedli zemi k síle a prosperitě a učinili ji konkurenceschopnou na mezinárodním kolbišti.

Součástí budování čínského národa – a slovo „budovat“ je zde voleno záměrně jako ekvivalent v té době široce užívaného čínského slovesa cao – bylo hledání toho, co Číňany vlastně spojuje nad rámec jejich stávajícího státu, mandžuské dynastie Čching. Byli tací, kdo se odvolávali jako k prapředku všech Číňanů ke Konfuciovi (přelom 6. a 5. století př.n.l.), ale nakonec roli praotce čínského národa získal mýtický Žlutý císař. Toho jako první vyzvedl Liou Š´-pchej, geniální filolog hlásící se k myšlenkám anarchismu a odpůrce mandžuské nadvlády. Roku 1903 Liou uveřejnil v novinách článek, v němž poprvé sestavil lineární chronologii dějin čínského národa odvíjející se od údajného data narození Žlutého císaře, postavy historicky o nic víc věrohodné než Praotec Čech. Napočítal tehdy 4 614 let a na tomto základě mobilizoval etnické Číňany k boji proti Mandžuům.

Liou Š´-pchejovo nezvyklé počítání dějin se v dobové atmosféře nově probuzeného nacionalismu okamžitě ujalo, i když v konkrétním počítání, jak se objevuje v pramenech z té doby, nalezneme různé odchylky. Nakonec se ale kalendář Žlutého císaře neujal, po pádu mandžuské dynastie bylo oficiálně zavedeno počítání času od 1. roku Republiky, které se na Taiwanu používá dodnes, a paralelně se rozšířil i gregoriánský kalendář.
Kalendář Žlutého císaře však nebyl zapomenut a v nacionalistické literatuře v průběhu 20. let se s ním setkáváme opakovaně. Od Liou Š´-pchejových více než čtyř tisíc šesti set let byl jen krůček k zaokrouhlení na pět tisíc a tento počet dál zpopularizovala Sunjatsenova Óda na Čínskou republiku z roku 1924. O pár let později, v době kampaně Kuomintangu proti všemu „nezdravému“ v moderní čínské kultuře, se Sunjatsenova báseň dočkala zhudebnění a stala se na čas hymnou Kuomintangu. Zpívá se v ní o čínském národě, který po „pět tisíc let“ hrdě stojí ve větru a dešti a zdárně projde všemi zkouškami.

Pokud jde o srovnání s Evropskou unií, jež není ani státním útvarem, ani civilizačním okruhem, je jen o málo mladší než Čínská lidová republika ustavená v roce 1949. Jak dlouho vydrží ta či ona, ještě uvidíme. Ostatně není to tak dávno, co se ČLR snažila vší silou od své staré historie odtrhnout – letos si připomínáme padesáté výročí Kulturní revoluce.

Dnes tedy 5 000 let čínské historie zaplavilo Čínskou lidovou republiku, je oblíbené v populární kultuře i v politické propagandě, a odtud se šíří i k nám. Přejme čínskému marketingu všeho druhu národní mýtus, avšak na akademické půdě by se podobné tlachy neměly objevovat. Je smutné, že plytký argument o pěti tisíci letech čínských dějin byl vznesen s naprostou vážností na konferenci, která se konala na půdě Univerzity Karlovy, a svou přítomností ji zaštítil sám rektor.