Nedávno jsem stál v mé oblíbené plzeňské hospůdce na Smíchově a u piva přemýšlel, co budu dělat se zbytkem dne. V tu ránu se otevřely dveře a dovnitř vešel můj veliký kamarád Jiřík, který pracuje jako televizní technik. Objednal si pivo a začal mi vyprávět příhodu svého známého z televize.

Jeho kamarád Honzík přišel do práce a říkal, že to prostě už nemůže vydržet. Celé zpravodajství přináší informace o tom, jak si zpovykaní občané přivezli z dovolené virus, stoupají čísla nakažených a vláda přináší další omezení na svobodě. Z druhé strany to samé zpravodajství přináší kontra informace a vše komentuje tím, že za vše může vláda, ministr zdravotnictví a především premiér, který se stává čím dál tím víc tím, kým už byl, když ho národ před lety zvolil. Honzík řekl, že zahlcování mediálními informacemi a jejich kontra informacemi nemůže z podstaty nic změnit, a tak je důležité se dokopat k nějakému činu.

To by mě zajímalo, co udělal, pomyslel jsem si. Jiřík se řádně napil piva a povídá, že Honzík dlouho přemýšlel o tom, k jakému činu by se měl dokopat. Sestavil si podle návodu na Youtube seznam svých priorit a o víkendu se vydal na Největší výstavní a prodejní akvaristickou burzu v Praze, která se koná každou neděli v ZŠ Horáčková na Pankráci. Koupil si tam akvárko, písek, chaluhy a k tomu nějakou rybu - prý čichavce. Už od mala chtěl totiž být akvaristou, ale všichni mu říkali, že je špindíra, co si není schopný ani vyprat ponožky, natož vyčistit akvárko.

Cestou z burzy šel přes náměstí, kde zrovna demonstrovali ochránci zvířat proti klecovým chovům slepic. To je něco pro mě, řekl si Honzík a zamířil k nim podepsat petici. Milá dívka se na něj usmála, pochválila mu čichavce a on se vzápětí rozhodl, že s k nim přidá do jejich občanské iniciativy.

Zákaz prodeje kožešin, odhalování týrání zvířat, projekt rostlinné kuchyně, to jsou témata, která rezonují s jeho životním postojem a těm je třeba se nyní věnovat naplno. Bude distribuovat letáky a stane se součástí boje za důležitou věc! Dívka byla nejenom milá, ale i opravdu pohledná. Řekla, že se jmenuje Anička, a tak jí v tom aktivistickém rozpoložení rovnou pozval na drink.

Ráda s tebou půjdu, řekla mile Anička, mám tady nedaleko oblíbenou kočičí kavárnu, dodala a mrkla na něj levým okem. No tak proč ne, když mi tam nesnědí mojí rybičku, žertoval Honzík a těšil se na malé rande s krásnou dívkou.

Když vstoupili do kočičí kavárny, tak Honzíka kopnul do nosu tvrdý smrad kočičince. Okna byla zatemnělá, všude tlusté koberce a v malé místnosti leželo na židlích nehybně sedm obrovských vykastrovaných kocourů a vedle každého z nich seděla dívka s jemným knírem pod nosem. Honzík pevně stiskl akvárko a najednou si plně uvědomil bezvýchodnost celé situace.

Nemůžeme uniknout sami před sebou. Jsme tím, kým jsme. Není východisko a není ani rezignace. To co, je před námi, je vše co tu je. Jediná možnost je přijmout situaci, takovou jaká je.

Jiřík významně napřímil své velké tělo a podíval se z výšky na mě. No a jak to s nima dopadlo, zeptal jsem se opatrně. Jak já to mám vědět, povídá Jiřík, Anička asi zůstala s kocourama, Honzík si odnesl čichavce domů a to svět se pos*al.