Psychedelická religiozita naráží v Evropě na protidrogovou legislativu a státní resktrikce, což už vedlo k řadě justičních kauz připomínajících staré inkviziční procesy: dnes již ne s jinověrci, heretiky a čarodějnicemi, ale s vyznavači psychedelických svátostí. Například právě probíhající kauza se třemi polskými občany souzenými v ČR kvůli ayahuaskovým rituálům vyvolává pochyby, zda není porušována náboženská svoboda.

Vedle řady kauz evropských neošamanů jsou poměrně známé také evropské peripetie ayahuaskového náboženství Santo Daimé. Soudní procesy se členy této církve proběhly v Holandsku (2001 a znovu 2018), ve Francii (2005), Itálii (2006) a ve Španělsku (2000). Santo Daime se nadále domáhá práva svých členů na svobodu při praktikování svého vyznání. V mnoha zemích amerického dvojkontinentu, včetně USA, má přitom psychedelická religiozita již zavedené a společensky respektované podoby. Těmi nejznámějšími jsou peyotlová Církev domorodých Američanů (Native American Church) a původem brazilská, ale dnes již částečně mezinárodní ayahuasková náboženství Santo Daimé, União do Vegetal (UDV) a Barquinia. Některé státy Jižní Ameriky po staletích kolonizačního útlaku domorodých národů dnes dokonce označují ayahuaskový šamanismus za národní kulturní bohatství. Jihoameričtí indiáni sice stále musí bojovat proti snahám o zabírání a ekologickému ničení jejich území, jak to dnes celý svět a zejména aktivisté za ochranu Amazonského pralesa bedlivě sledují v Brazílii, ale za jejich rituály s „liánou duší“ je již nikdo nepronásleduje. V Africe se pak k velkým legálním psychedelickým duchovním komunitám řadí ještě náboženství Bwiti.

Otázka proto zní: jak je možné, že v Evropě jsou dnes zavíraní a souzení lidé za něco, co je v jiných demokratických zemích legální? Dochází zde k porušování náboženských svobod vyznavačů psychedelické religiozity? Běžná úřední odpověď by samozřejmě zněla, že nikoli. Kauzy totiž nejsou vedeny kvůli náboženskému vyznání obviněných, ale kvůli držení zakázaných látek a šíření tzv. toxikomanie. Ale v tom je právě ta potíž, přesněji řečeno „začarovaný kruh“. Pokud někomu vláda označí jeho náboženskou svátost za zakázanou substanci, brání mu tím ve svobodném praktikování jeho víry a logicky ho tlačí do kriminální činnosti. Pokud se pak takový člověk dostane do střetu se zákonem, je brán jako běžný kriminálník, ne jako oběť náboženské diskriminace. I když svým jednáním nikoho nepoškodil a dělal jen přesně to, co dělají legálně jeho duchovní bratři a sestry v jiných zemích. Jak jinak toto chápat, než jako snahu o potlačování něčí svobody vyznávat a praktikovat vlastní víru?

Historické kořeny potlačování psychedelické religiozity

Hlubší kořeny současného evropského pronásledování a trestání psychedelické religiozity musíme hledat v historii vztahů evropské křesťanské civilizace k jiným národům a kulturám, do jejichž vývoje silně a často tragicky zasáhla evropská kolonizace. Především se jednalo o nepochopení a snahu o vymýcení psychedelické religiozity ve Střední a Jižní Americe. Svědectví o tom, jakým způsobem nahlíželi kolonizátoři na účinky psychedelik, uvádí nedávno zesnulý přední americký psychedelický vědec Ralph Metzner, například zprávu španělského kronikáře Hernanda Ruiz de Alarcona. Ten popsal jak tyto rostliny indiány „připravují o rozum, neboť jsou velmi mocné, a tak se ti lidé nápojem zbaveni úsudku spojují s ďáblem, jenž k nim hovoří a šálí je rozličnými halucinacemi, a oni to přičítají bohu, který, jak říkají, dlí uvnitř semen.“ Vůbec první zmínka o ayahuasce pak pochází od jezuitského kněze, který popsal existenci „ďábelského lektvaru“, který vaří domorodci v Peru z lián. Na základě podobných úsudků katoličtí kolonizátoři vyhodnotili domorodé psychedelické svátosti a rituály jako ďábelské nástroje a praktiky. Návazně roku 1616 Svatá inkvizice odsoudila a začala tvrdě trestat rituální užívání rostlinných psychedelik původními národy Nového Světa. Ti pak museli svou víru po dlouhá staletí v nebezpečí skrývat až na samotnou hranu jejího vymizení.

Pokud jde například o náboženské užívání psychedelických hub ve Střední Americe, Ralph Metzner říká: „Potlačení vizionářského kultu hub španělským klérem bylo velmi účinné a ve svém důsledku i úplné. Na další čtyři staletí vymizel tento kult z paměti široké veřejnosti i učenců, a to tak důkladně, že na počátku dvacátého století byl teonánacatl mylně ztotožňován s kaktusem peyotl a objevovaly se dokonce pochybnosti, zda houbové obřady vůbec existovaly.“

Prakticky všude po světě se během evropské expanze opakoval podobný vzorec kolonizačního násilí a útlaku domorodých kultur a náboženství, které byly nahlíženy misionářskou optikou protivenství božího a díla ďáblova. Nejednalo se jen o Ameriku, ale podobně byl utlačován například ibogový šamanismus v rovníkové Africe. Jeho tradičním centrem je zde Gabon a teprve poté, co se tato země vymanila z francouzského koloniálního jha, zaujalo ibogové náboženství Bwiti konečně důstojné postavení v životě tohoto dnešního moderního afrického státu. A ibogoví šamani dnes jezdí pořádat své obřady i do Evropy, podobně jako to dělají ještě v daleko větší míře ayahuascaleros z Ameriky.

Mohou Evropané zaujímat k psychedelické religiozitě i jiný než tradičně démonizační postoj?

S ohledem na nesmiřitelný postoj vůči psychedelické religiozitě ze strany historického katolictví je zajímavé, že otec LSD, Albert Hofmann, zaujal k psychedelickým látkám zcela jiný až opačný postoj než staří křesťanští kolonizátoři, a přitom se sám otevřeně hlásil ke křesťanské víře. Po svých vlastních zkušenostech s účinky LSD, psilocybinových hub a dalších psychelik Hofmann považoval tyto prostředky nikoliv za „dílo ďáblovo“, ale za posvátný nástroj pro svátečně-rituální obohacení duchovní praxe a usnadnění dosažení mystické zkušenosti, ať už v kontextu křesťanství, jiného náboženství, meditační praxe nebo v rámci medicínsko-terapeutického využití.

K velkým průkopníkům a propagátorům moderní psychedelie patřil i Hofmannův přítel, britský romanopisec a mystický filozof Aldous Huxley. Podobně jako Hofmann se i on snažil překonat staré náboženské předsudky, soupeření a averze pomocí univerzalistického, tolerantního a syntetického myšlení. Bílým lidem dával za vzor peyotlovou církev, jejíž následovníci podle něj dokázali spojit „to nejlepší z indiánství, to nejlepší z křesťanství a to nejlepší z Jiných světů transcendentální zkušenosti, kde duše vnímá svou nepodmíněnost a božskou podstatu.“ V psychedelickém prožitku pak viděl Huxley to, co katoličtí kněží označují za „milost zdarma danou“. Takováto psychedelická milost podle Huxleyho člověku umožňuje „vystoupit z kolejí běžného vnímání a uzřít na několik bezčasových hodin vnější i vnitřní svět, nikoliv, jak se jeví zvířeti, posedlému touhou po přežití, nebo člověku posedlému pojmy a slovy, ale jak se jeví přímo a nepodmíněně Veškeré mysli. A toto je pro každého, zvláště pro intelektuála, zkušenost k nezaplacení.“

Podobné myšlenky jako Hofmann a Huxley vyslovovali i manželé Valentina a Robert Wassonovi, rusko-americký pár amatérských etnomykologů, kteří pro západ znovu objevili mexickou domorodou houbovou religiozitu. Setkali se s ní v její mazatécko-křesťanské synkretistické podobě, pro niž psychedelické houby mohou představovat mystické tělo Ježíše a jejich obřadní pojídání indiánskou obdobu Svatého přijímání křesťanů. Takovéto chápání je blízké také členům brazilských ayahuaskových církví, v jejichž učení se mísí prvky evropského katolictví, indiánského šamanismu a náboženství afrických. Na druhou stranu je dobře známým faktem, že psychedelické zkušenosti přivedly ve druhé polovině 20. století mnoho bílých Američanů a Evropanů k zájmu o meditační praxe východu, zejména buddhismus, hinduismus a taoismus. Jedním z hlavních představitelů této větve moderní psychedelie byl protestantský duchovní, filozof a spisovatel Alan Watts. Ten v psychedelickém prožitku viděl „záblesk ryzího mystického vhledu“, který může být dosažen různými způsoby a také dále kultivován pomocí různých meditačních technik. Za všechny další euroamerické psychedelické myslitele nakonec zmiňme ještě alespoň českého psychiatra a psychonauta par- excellence Stanislava Grofa, jenž systematicky spojil experimentální psychedelii, světovou mystiku a moderní vědu do nové nauky, nazvané transpersonální psychologie.

Vedle významu psychedelik pro léčení duše a duchovní povznesení člověka se většina západních zastánců psychedelie rovněž shoduje na jejich důležitosti pro ochranu přírody, s níž „rostlinní učitelé“ pomáhají člověku navazovat hlubší, posvátnější a tím i méně sebedestruktivní vztah. Toto je například bod, který velmi zdůrazňoval jak evropský přírodovědec Albert Hofmann, tak americký psycholog a ekologický aktivista Ralph Metzner. Jiný než inkvizičně démonizační postoj k psychedelické religiozitě je tedy pro Evropany (resp. bílé Američany atd.) očividně možný. A přitom nemusí být nijak v rozporu se západní křesťanskou či jinou duchovní nebo filozofickou tradicí, v jejich moderní, tolerantní či synkretistické podobě.

Závěr: nazývejme věci pravými jmény

Není nijak obtížné na základě studia nábožensko-filozofických psychedelických úvah Hofmanna, Huxleyho a dalších nebo na základě studia učení psychedelického šamanismu či synkretistických náboženství typu peyotlové či ayahuaskových církví, dojít k závěru, že se zde jedná o autentická náboženská učení, zkušenosti a praktiky, které by si měly ve svobodné pluralitní společnosti zasloužit stejný respekt a rovný přístup jako religiozita křesťanská, evropsko-pohanská, buddhistická, hinduistická atd. To, že tomu tak ve většině států světa, včetně těch evropských, dosud není, dle všeho není vinou samotných vyznavačů psychedelických svátostí, ale jde spíše o neblahý následek staletí civilizačně-ideových bojů, předsudků a neporozumění.

Ve světle výše uvedeného se jeví – dodnes v principu přetrvávající – evropská kolonizační démonizace a kriminalizace psychedelické religiozity jako velmi pochybná, nešťastná a morálně nepřijatelná. Je již na čase, aby ji akademická komunita a „lidé dobré vůle“, všech vyznání nebo bez vyznání, nazvali jejím pravým jménem: jako temný pozůstatek evropského kolonialismu a náboženského útlaku a pronásledování jinověrců, které v moderní Evropě nemají co dělat.

Mgr. Jan Blahůšek
Česká psychedelická společnost


Doporučená literatura
GROF, Stanislav, Dobrodružství sebeobjevování, Praha: Gemma 89, 2000.
GROF, Stanislav, Kosmická hra, Praha: 1998, Perla.
HOFMANN, Albert, LSD – mé nezvedené dítě, Praha: PROFESS, 1997.
HORÁK, Miroslav, Ayahuasca v České republice, Brno: Mendelova univerzita v Brně, 2017.
HUNT-BADINER, Allan, Zig Zag Zen: Buddhism and Psychedelics, Synergetic Press, Santa Fe 2015
HUXLEY, Aldous, Brány vnímání, Nebe a peklo, Praha: DharmaGaia, 1999.
METZNER, Ralph, Ayahuaska jako lék, Olomouc: Fontána, 2018.
METZNER, Ralph, Teonanácatl: posvátná vizionářská houba, Praha: Triton, 2020.
WATTS, Alan, Prologue to Joyous Cosmology: Adventures in the Chemistry of Consciousness, Novato: New World Library, 2013.



Chcete podpořit výzkum psychedelik v České republice? Můžete tak učinit skrze PSYRES Nadační fond pro výzkum psychedelik: www.psyresfoundation.eu. Děkujeme