Ondřej Liška

18. 06.

Kdo se bojí, nesmí do Evropy

Ondřej Liška Přečteno 9001 krát

V pátek třináctého pozastavili Irové proces evropské integrace zahrnující téměř půl miliardy Evropanů, když jich necelý milion vyřkl NE Lisabonské smlouvě. Ponechme nyní stranou, zda Irové, kteří odpověděli v referendu záporně, hlasovali o stavu irské ekonomiky, o spokojenosti s vládnoucí koalicí, o polských instalatérech, o smyšlených strašácích šířených ideologickými odpůrci evropské integrace, nebo o skutečném textu rozsáhlé, komplexní a obtížně srozumitelné reformní smlouvy. Zajímavé jsou prvotní reakce z tábora nejhlasitějších kritiků Evropské unie.

Nedlouho poté, co byla světová veřejnost poučena, že globální oteplování neexistuje a že živočišných druhů na planetě přibývá, se Evropané z úst předního českého politika dozvídají, že evropanství je jako esperanto – umělé a mrtvé.

Lisabonská smlouva možná není dokonalý a pro obyčejného člověka přehledný a srozumitelný text, ale zcela určitě nedává vzniknout evropskému superstátu, ve kterém by se to nejkrásnější z češství rozplynulo jako kostka cukru v kávě, aby následně náš národ strádal pod jhem bruselských diktátorů. Smlouva naopak demokratičnost, transparentnost a efektivitu EU posiluje. Je však jasné, že pro mnohé lidi je to jen slovo proti slovu a věnovat čas na pročtení smlouvy samotné se z celkem pochopitelných důvodů nikomu dvakrát nechce. Pak často nezbývá, než se přiklonit k jednomu či druhému politikovi na základě emotivního postoje kupříkladu k myšlence evropanství jako takovému.

Čeho se ale lidé brojící proti evropské integraci tolik bojí? Copak si myslí, že člověk není schopen žít s mnoha identitami najednou? Že nemůže být Čechem a současně Evropanem? Bojí se snad ztráty suverenity v době, kdy se globální problémy (od mezinárodního zločinu po změnu klimatu) neptají, kde jsou hranice jednotlivých států? Bojí se, že naši zemi bude virtuálně okupovat armáda bruselských úředníků, i když jsou to ve skutečnosti členské státy, kdo třímá otěže evropské integrace pevně v rukou, a to i po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost? Skutečně si myslí, že přeměna EU na jakési společenství volného obchodu a nacionalistická rétorika je v zájmu Evropanů 21. století? Zapomínají na důvody vzniku Evropského společenství, na myšlenku politické integrace skrze integraci ekonomickou, na hrůzy evropských válek? Zpochybňují roli evropské integrace v utužení nebývale dlouhé doby míru a prosperity na území členských států? Zapomínají snad na osud Evropského společenství volného obchodu?

Výsledek irského referenda, jeho nízká účast a některé aspekty jeho kampaně nutí k zamyšlení, zda by nebylo slušivé nabídnout Evropanům jednoduchý a snadno pochopitelný dokument v celoevropském referendu konaném v jediný den. Takový dokument by nemusel vést k federalizaci EU. Vždyť tzv. Euroústava, byť nešťastně pojmenovaná, by k žádné federalizaci také nespěla.

Každopádně je ale pro EU důležité, aby byla schopna efektivně fungovat i po rozšíření na 27 a více států a současně dokázala posílit svůj demokratický charakter. Lisabonská smlouva to umožňuje. Dětinské plesání nad její údajnou smrtí je bez předložení alternativního plánu projevem politického negativismu. Nebo onou alternativou má být rozdrobení světově unikátního mírového projektu na další zónu volného obchodu? Jestliže ano, pak se z Evropanů to esperanto skutečně stát může.

05. 06.

Otevřený dopis ministra školství, mládeže a tělovýchovy všem pedagogickým pracovníkům

Ondřej Liška Přečteno 11048 krát

Vážené dámy, vážení pánové,

oslovovat Vás touto cestou asi není úplně standardní. Už při svém nástupu na Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy jsem ale jasně deklaroval, že chci s lidmi v resortu komunikovat v maximální míře a všemi možnými způsoby. Nepatřím k lidem, kteří se po získání funkce uzavřou do věže ze slonoviny. O to víc mi záleží na tom, abyste měli možnost udělat si nezkreslenou představu o současné situaci. A pak se třeba rozhodnout, zda vstoupit, nebo nevstoupit do stávky.

Ministrem jsem byl jmenován loni v prosinci, kdy byl státní rozpočet na rok 2008 pochopitelně již dávno sestaven. Přesto se podařilo přimět mé kolegy ve vládě k významným korekcím ve prospěch resortu školství. Nejdřív byl původně navrhovaný objem mzdových prostředků pro školy navýšen o 1 miliardu, posléze dokonce o dalších 5 miliard - 0,5 pro tento rok a 4,5 pro rok příští. V roce 2009 tak platy pedagogů stoupnou v průměru nejméně o 10 %!

Pochopitelně, že v budoucnu hodlám usilovat o další zlepšení. Nejde však jen o platy. České a moravské školy v současné době procházejí obdobím důležitých změn spojených se školními vzdělávacími programy. Primárním hybatelem jakýchkoliv pozitivních procesů přitom není ministerský úředník, který k tématu sepíše tu či onu metodiku. Nejdůležitější osobou, která stojí doslova v centru školské reformy, je konkrétní pedagožka či pedagog. Mým úkolem není nic jiného, než vytvořit jim odpovídající pracovní podmínky, ať už jde o motivaci, kariérní řád, pracovní prostředí, odměňování atd. Ale budu konkrétní.

1. Všichni víme o letošním nedostatku finančních prostředků na učebnice a učební pomůcky. V současné době jednám s ministrem financí o 500 mil. Kč, které bychom mohli využít na tyto účely.

2. Novela zákona o pedagogických pracovnících řeší celou řadu palčivých problémů, s nimiž jste se Vy nebo Vaši kolegové v posledních letech setkávali, ale dosud se nenašla politická vůle je řešit. Novela tak upravuje termíny pro zahájení pedagogického studia na vysoké škole pro ty učitelky a učitele, kteří příslušnou kvalifikaci dosud nemají (dosud museli začít se studiem do konce roku 2009, nyní se termín posouvá na konec roku 2014). Zároveň jsme však zpřísnili podmínky pro ty, co do škol teprve nastoupí. Ti musí zahájit studium do dvou let. Novela také zmírňuje kritéria pro udělování výjimky z odborné kvalifikace, protože nechceme ztratit zkušené a schopné učitelky a učitele, kteří již ve školství dlouhá léta působí. Kdyby byla stará verze zákona důsledně uplatněna, museli by ředitelé k 1. lednu 2010 propustit až 20% z Vás. Není snad třeba dodávat, co by to pro některé školy znamenalo. Přitom nadále platí, že pedagog má mít vysokoškolské magisterské vzdělání. Na této věci se nic nemění a měnit nebude.

3. Novela zákona o pedagogických pracovnících konečně upravuje i pracovní dobu učitele. Možná si ještě vzpomínáte, jaký rozruch svého času vyvolal výklad Zákoníku práce, podle něhož byste měli setrvat ve škole minimálně 8 a půl hodiny bez ohledu na svůj rozvrh. Přitom bylo jasné, že specifika pedagogické práce si žádají samostatnou úpravu. Ta však přichází teprve teď.
Návrh jasně stanoví případy, kdy je přítomnost pedagoga na pracovišti nezbytná, a dále upravuje možnost jeho dohody s ředitelem ohledně výkonu prací souvisejících s přímou pedagogickou činností doma, resp. na jiném místě, než je pracoviště zaměstnavatele.

4. Pracujeme na standardizaci profesních činností učitele, což je jeden z nejambicióznějších úkolů mé agendy. Prakticky všechny členské státy OECD hledají nástroj pro hodnocení kvality pedagogů, v tomto nejsme výjimkou. Je třeba vyjasnit a aktualizovat požadavky na vzdělávání učitelů na pedagogických fakultách. A je také třeba výrazněji propojit výši platu s kvalitou práce. Zkušenost získaná počtem odučených let má zůstat důležitým, ale nikoliv jediným kritériem hodnocení pedagogů. Další zvyšování mezd nelze do budoucna zajistit jen a pouze plošně pomocí tarifní složky platu. Nebylo by to ani správné. Ředitelé musí mít v ruce nástroj, jak ocenit profesionalitu a aktivitu při realizaci školské reformy, a to bez ohledu na věk a léta praxe. Musí se však zároveň jednat o naprosto transparentní proces, aby nemohlo dojít ke zneužití (ředitel finančně preferující své oblíbence apod.). Proto přicházíme se standardizací profesních činností. A proto se také výše zmíněných 5 miliard Kč dostane především k těm pedagogům, kteří splní kritéria dotačního programu, jehož prostřednictvím se budou peníze rozdělovat.

Vážené dámy a vážení pánové,

stávce jsem čelil hned ve svůj první den ve funkci ministra, nebude to tedy pro mě nová zkušenost. Zatímco tehdy jsem však požadavky stávkujících do značné míry chápal (a v mezičase jsem se snažil vyjít jim vstříc), teď argumentaci odborářů z výše uvedených důvodů příliš nerozumím. Stávka organizovaná odbory totiž okamžité zvýšení platů v žádném případě nepřinese, ba naopak poškodí a zkomplikuje naši společnou snahu o další zlepšení.

Aktivní a profesionální pedagog je ústřední postavou celého vzdělávacího systému a hybnou silou probíhající reformy. Jako Váš ministr se neobejdu bez Vaší spolupráce a důvěry. Neumím si představit, že bych prosazoval jakékoliv důležité změny proti silnému odporu těch, jichž se týkají.

S pozdravem

Ondřej Liška

03. 06.

Svět bez jaderných zbraní – utopie?

Ondřej Liška Přečteno 12096 krát

Ne jaderným zbraním! Na podobný slogan dnes možná většina lidí pohlíží s blahosklonným úsměvem, občas s nostalgií po protestních akcích minulého století. Žijeme v době, kdy běžný občan necítí akutní ohrožení ze strany jaderných zbraní a kdy lidé volající po úplném jaderném odzbrojení dostávají nálepku naivních milovníků kytiček. Pokud nějaké ohrožení vnímáme, tak snad ve spojení s mlhavou představou o použití těchto zbraní teroristy nebo tzv. darebáckými státy. Na ně se ale v současné době neodpovídá voláním po globálním jaderném odzbrojení, ale spíše kroky vedoucími k opaku.

A přesto každodenně žijeme s možností totální anihilace lidstva. Máme funkční a aktivní technologii, která je schopna během chvíle zničit život na celé planetě. John F. Kennedy v této souvislosti jednou řekl: „Svět by se neměl stát vězením, ve kterém lidstvo čeká na svoji popravu.“ Na světě se nachází zhruba 25 000 jaderných hlavic, z nichž drtivou většinu vlastní USA a Rusko. Toto množství postačuje k několikanásobnému zničení Země.

Volání po celosvětovém jaderném odzbrojení začalo už se samotným zrodem těchto zbraní. Během studené války jaderné zbraně zabránily vypuknutí otevřeného konfliktu mezi oběma supervelmocemi. Nezamezily ale zhruba stovce konfliktů vedených v rámci studené války, ani situacím, kdy bylo použití jaderných zbraní reálně zvažováno. V roce 1986 vedlo riziko spojené s pouhou existencí tak mocných zbraní téměř k jejich úplnému zákazu. Jednání mezi Gorbačovem a Reaganem však ztroskotala na nedostatku vzájemné důvěry. Sověti požadovali zastavení amerického projektu protiraketové obrany.

Dnes žijeme 20 let po konci studené války. Mimořádná příležitost jak využít konec této éry k začátku éry nové, kdy reformované a posilněné mezinárodní instituce pomohou překonat nedůvěru mezi státy a odradit je od destruktivních jednostranných akcí, nám pomalu utíká mezi prsty. Nejdůležitější dohodou směřující k zákazu jaderných zbraní je Smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT, v platnosti od roku 1970). Ta se opírá o dva principy: 1) státy, které nemají jaderné zbraně, nebudou usilovat o jejich získání a 2) státy, které mají jaderné zbraně, se jich budou postupně zbavovat. V poslední době kladou sice světové mocnosti důraz na nešíření, ale již ne na odzbrojení. Oba principy spolu však úzce souvisí. Proto zkrachovala pravidelná pětiletá hodnotící a revizní konference NPT v roce 2005, proto se v posledních letech kupí v OSN jedna rezoluce o jaderném odzbrojení za druhou, proto přijal loni Evropský parlament usnesení vyzývající státy EU aktivně jednat na mezinárodním poli s cílem dosáhnout světa bez jaderných zbraní.

Velká část jaderného arsenálu v USA a Rusku také zůstává na nejvyšším stupni pohotovosti, který s sebou nese nebezpečí devastující automatizované reakce na falešný poplach, nebo náhodný či neautorizovaný odpal. V roce 2001 přijaly Spojené státy doktrínu umožňující preventivní jaderný úder proti zemím nevlastnícím jaderné zbraně. Tím paradoxně dále motivovaly tyto země v jejich úsilí pořídit si jaderné zbraně pro odstrašení podobného úderu. Počet státních (a v budoucnu možná i nestátních) aktérů vlastnících jaderné zbraně stoupá a tím se relativně jednoduchá doktrína zaručeného vzájemného zničení z dob studené války komplikuje. Před rokem vydala skupina bývalých vysoce postavených amerických politiků společnou esej nazvanou Svět zbavený jaderných zbraní. Navrhují v ní konkrétní kroky, jak docílit celosvětového zákazu jaderných zbraní. Jedním z autorů je i Henry Kissinger, který jistě nemůže být obviňován z naivity a nedostatku realismu.

Strany zelených po celém světě mají jaderné odzbrojení ve svých programových dokumentech. Na druhou stranu je jasné, že návod na výrobu „bomby“ se vymazat z paměti lidstva nedá. Přesto by ale bylo nezodpovědné nedělat nic. Pokud někdo označuje odpůrce jaderných zbraní za utopisty, je to jen úhybný manévr a pokus utéct z potřebné debaty nad tímto tématem.

Účinná opatření vedoucí k zákazu jaderných zbraní existují, chybí ale vůle k jejich realizaci. Zatím to vypadá, že se lidstvo vydalo cestou modernizace jaderného arzenálu a konstrukce globální protiraketové obrany. Děje se tak v podání jediné supervelmoci, bez konsenzu širší mezinárodní komunity, s nadějí, že tato obrana odradí „nejaderné“ státy od pořízení jaderných zbraní. Jak ukázala historie, jde o řešení vysoce riskantní.

Alternativa vede přes ratifikace Smlouvy o všeobecném zákazu jaderných zkoušek (Comprehensive Test Ban Treaty - CTBT) a Smlouvy o zastavení výroby štěpných materiálů pro výrobu jaderných zbraní (Fissile Material Cut off Trety - FMCT). Na tyto smlouvy by měly navazovat dohody o postupné redukci jaderných zbraní a o efektivnějším monitorování a vynucování dodržování těchto smluv. Jako gesto dobré vůle by měl být snížen nejvyšší stupeň pohotovosti jaderných střel USA a Ruska a jaderné střely krátkého doletu by měly být úplně zakázány. Základem je ale komunikace. Státy, které mezi sebou udržují destruktivní napětí, by měly upustit od dětinské politiky okázalého ignorování a verbálního napadání, učinit odvážný první krok a otevřít komunikační kanály. Bez odvahy jednotlivých politiků to určitě nepůjde.

Archiv článků: červen 2008

Kdo se bojí, nesmí do Evropy

Otevřený dopis ministra školství, mládeže a tělovýchovy všem pedagogickým pracovníkům

Svět bez jaderných zbraní – utopie?

Blogeři abecedně