Dynamický a stabilní růst elektřiny ze slunečních, větrných nebo bioplynových zdrojů již pokrývá více než pětinu německé spotřeby. Díky obchodování na burze má často Německo nižší cenu elektřiny než atomová Francie. Obrovskou výhodou je fakt, že drtivá většina čistých zdrojů patří rodinám, zemědělcům nebo drobným a středním podnikatelům. Elektrárenské kolosy typu E.ON a RWE vlastní pouhých šest procent obnovitelných zdrojů.

Stabilní cesta vzhůru

Za více než desetileté úsilí bylo v Německu připojeno k síti do loňského roku téměř 25 gigawattů slunečních elektráren, 29 gigawattů ve větrných turbínách. Celkově dodávají obnovitelné zdroje do sítě více než 120 000 gigawatthodin čisté a často přímo v místě výroby spotřebovávané elektřiny.

Hlavní díky patří dobře nastavené legislativě, která se průběžně mění od jejího prvního přijetí před dvanácti lety podle vývoje hypermoderních technologií: Němci se na rozdíl od českého ministerstva průmyslu nebáli včas snížit výkupní ceny pro sluneční elektrárny a zejména rozdělili podporu podle výkonových tříd i umístění solárních panelů. Právě díky včasné reakci na zlevňování fotovoltaických modulů nemuselo Německo sáhnout k tolik diskutabilnímu kroku, jakým je zpětné zdanění dříve deklarované podpory pro obnovitelné zdroje.

Dobrým nastavením legislativy se podařilo nasměrovat zájem investorů k malým a středním instalacím na střechách budov a domů. Například v roce 2010 tak z přibližně 7500 megawattů ve fotovoltaice připadlo na jednotky do 10 kW téměř 700 MW tvořených sto tisíci systémy instalovaných na střechách domů. Dalších 3 700 MW připadlo na jednotky v rozmezí výkonů 10 až 100 kW. Na větších střechách středních a velkých firem bylo připojeno 1700 MW solárních panelů. Zbytek patřil instalacím na protihlukových stěnách nebo průmyslově znečištěných pozemcích.

Zásluhou stabilního růstu tak právě už v roce 2010 větrné turbíny, vodní elektrárny, solární panely či bioplynové stanice vyrobily více elektřiny než paroplynové elektrárny a skoro stejně jako černé uhlí i se přiblížily na dosah jaderné energii.

Zlom přinesl rok 2011 a shoda německé společnosti na rozhodnutí postupně přestat využívat atomovou energetiku. V Česku se na kroku německé vlády podpořeném sty tisíci lidí na veřejných manifestacích i expertními studiemi státních institucí svezla média i řada politiků. Pravdou však je, že šlo o více než dvacet let diskutovaný krok, ke kterému byla japonská katastrofa ve Fukušimě „jen“ finálním impulsem.

Možnosti zelené energetiky pak ukázaly letošní kruté mrazy. I během třeskuté zimy byla solární energetika schopna pokrýt 10 procent poptávky v období energetické špičky (peak-load). Výkon solárních a větrných zdrojů, který nahradil ekvivalent atomových v lednu a únoru, ukazuje velmi dobře grafika tohoto videa.

Navíc právě možnosti obchodovat se sluneční nebo i větrnou elektřinou v době špiček snížily cenu elektřiny na Evropské energetické burze – viz druhá část videa. Další pozitivní rolí vlastní obnovitelných zdrojů v Německu je i fakt, že sluneční a větrné elektrárny uřízly příjmy velkým elektrárenským koncernům. Okolo 40 procent zelených zdrojů patří rodinám, 14 developerským skupinám, 11 zemědělcům a 9 malým a středním podnikům. Pouhých šest procent vlastní energetičtí giganti.

České tápání

Dnes již odkloněný ministr Kocourek přišel s fantasmagorickým plánem postavit v Česku 18 nových reaktorů. Jenže návrhu energetické koncepce nějak zapomněl řešit, kam by se vlastně vešly, zda by našel dostatek chladící vody, jakým způsobem by je připojil k síti, jak by jejich výkon zálohoval a kdo by vlastně atomové elektrárny zaplatil. Kocourkova utopie překvapivě nechala vládu chladnou. I když takto masivní jaderný růst měl daleko více slabin než využití decentralizovaných, čistých obnovitelných zdrojů prosazovaný například ekologickými organizacemi v propočtené studii Chytrá energie.

Pokud kabinet Petra Nečase nehasí permanentní vládní krizi nebo autonehody lobbistů, tak spřádá s novým ministrem průmyslu Kubou plány na – sic lehce osekanou – opět atomovou energetickou koncepci. Místo 18 jaderných reaktorů mluví Kuba o dvou v Temelíně, jednom v Dukovanech i další hypotetické elektrárně neznámo kde.

Základním problémem atomu však stále zůstává financování. ČEZ zřejmě vystrašen zkušenostmi z Finska a Francie (kde se stavba reaktorů aktuálně prodražuje na dvojnásobek původní částky – šest miliard euro) láká z vlády dlouhodobě garantovanou cenu elektřiny z nových reaktorů. Dnes Česko vyváží okolo 18 terawatthodin elektřiny ročně, přesto by si měli spotřebitelé zaplatit další – dost pravděpodobně expertní elektrárnu – ze které budou mít pouze starost, kam uložit vyhořelé jaderné palivo.

Jenže plán může narazit na dlouhodobé úspěchy obnovitelných zdrojů. Průměrná cena solárních panelů za posledních deset let spadla o 70 procent a dále se do konce tohoto desetiletí očekává pokles o dalších padesát. Díky soustavnému přísunu inovací se blíží parita sítě, podle studie Evropské fotovoltaické průmyslové asociace by měla být dosažena do roku 2020 v celé Evropě.

Proč si tedy nepřiznat: další reaktory nebudou v Temelíně stát s největší pravděpodobností vůbec a pokud se projekt vůbec rozběhne rozhodně ne před rokem 2025. Budeme pak chtít energii z předraženého jádra, nebo raději z lokálních a tou dobou již levnějších vlastních zdrojů?