Věnoval jsem se už dvěma velkým fikcím ve školství, kterým stereotypně a dlouhodobě věříme. Věříme, že to, co se ve škole děti učí, je to správné, a že někdo dobře ví, proč se to učí. Bylo by to hezké, ale není to tak. A věříme, že to, jak jsou školy organizovány a jak se v nich učí, se opírá o nějaké odborné či vědecké poznatky (pokračování zde a zde).
Fikcí, iluzí, vzdušných zámků a Potěmkinových vesnicí je ve školství ovšem ještě daleko víc. Když někdo začne školu hájit, argumentuje zpravidla mnohem víc tím, jak by to mělo být, jak by to chtěl, nebo tím, jak je to v těch dobrých, lepších, nejlepších školách, než tím, jak je to v průměru, obecně, v těch špatných, horších, či dokonce nejhorších případech.
Budu se ale věnovat už jen jedné fikci, která vlastně přirozeně vyplývá z těch dvou předchozích, fikci, že děti umějí to, co se ve školách učí, či dokonce, že umějí to, co by podle platných předpisů umět měly. No jak by mohly, když nevíme, proč učíme to, co učíme. A když to, jak děti učíme, jsou výsledky pouhé víry, že když už to děláme dvě stě let, že to je správné.
Školství je plné iluzí, vzdušných zámků a Potěmkinových vesnic. V prvním dílu šlo o všeobecný omyl, že víme, co a proč ve školách učíme. Druhý díl se věnuje našim pevně zafixovaným, nezničitelným, ale často zcela neodůvodněným představám - bobrům - jak správná škola musí fungovat.
Pokračování o bobrech, o kterých víme, ale stejně je těžko dostaneme z hlavy.
A pokračujeme v druhém dílu, tentokrát o bobrech, o kterých nevíme.