(1) Rodiče jsou nejvíce spokojeni s mírně podprůměrnou školou a (2) v byrokratickém systému, který stabilizuje naši zahuštěnou společnost, se každý více-méně stává jak šikanovaným, tak šikanujícím. A mnohým to už ani nepřijde.

Školství musí v zájmu společnosti především bojovat s těmito jevy. Když školu zrušíme, nebo její pozici budeme pořád degenerovat, zvítězí bezprostřední grázlové. Školství je v tomto směru ochrana společnosti před sebou samou. Klíčovou postavou v tomto procesu je pak učitel.


S potěšením zveřejňuji text pana Dalibora Štyse, fyzika, vysokoškolského učitele a bývalého ministra školství.

Rád na tomto blogu zveřejním i texty dalších autorů.

-----------------------------------------------------

Tento blog je literární úvaha a je založen na spoustě osobních dojmů a pocitů. Kdybych ještě někdy dostal příležitost, slibuji, že bych se jej zkusil postavit na solidnější bázi. Jsou v něm jisté náznaky odkazů, ale nechtěl bych být viněn z nekompletnosti – nemám čas a prostředky na kompletní analýzu.

Blog bych chtěl věnovat dvěma učitelům, kteří mne mimořádně ovlivnili. Byl to pan učitel Moucha, který mne v šesté třídě učil matematiku a poté už směl učit jen dílny. A paní učitelce Sedláčkové, v roce 1973 čerstvé absolventce kombinace biologie-tělocvik, která pana učitele Mouchu s ironií v hlase titulovala „pane inspektore“, tvrdila zcela vážně, že kráva není sudokopytník, a po roce se stala ředitelkou základní školy na Palmovce.

Jedna klíčová potíž je v tom, že všechny studie o vzdělávání odpovídají buď na otázky, které jsou v příslušné odborné komunitě zrovna populární, nebo na otázky, kterými je tvůrce studie zrovna posedlý. Momentálně je to začasté technologie vzdělávání případně specificky vliv nových technologií na vzdělávání. Druhý hlavní směr diskuse spočívá v požadavcích na zcela konkrétní znalosti absolventů vhodné pro konkrétní požadavky zaměstnavatele daný rok. Spojené s požadavkem na větší flexibilitu vzdělávání tak, aby zaměstnanci dokázali reagovat na změněné požadavky zaměstnavatele napřesrok. Obojí jsou jen technické aspekty, pokud ne vůbec jen intenzivně prosazovaná přání s cílem změnit chod dějin dle momentálního intelektuálního založení. I za posledních 25 let jsme těch naprosto zřejmých a přitom vzájemně zcela rozporných přesvědčení užili nejméně pět.

Obecná jádra, sociologicko-biologické principy problémů, se pak objevují jen jako poznámky pod čarou nebo v závorce. Není to zjevně nic neobvyklého, vtipně roli módy, autorit a sebestřednosti charakterizoval už Feymann ve své Kargokultické vědě.
V tomto textu bych chtěl diskutovat dva aspekty vzdělávání, které, podle mého názoru a zkušenosti, ovlivňují významně výsledek vzdělávání z pohledu jedince a státu. Je to fakt, že rodiče dávají přednost mírně podprůměrné škole a přirozený sklon každého člověka ke stádovosti a ve stádu k šikaně.

(1) Poznatek, že rodiče jsou (statisticky) nejvíce spokojeni s mírně podprůměrnou školou - což vyplývá z přirozené snahy každého rodiče preferovat svého potomka. V češtině byl publikován ve studii společnosti Klesající výsledky českého základního a středního školství: fakta a řešení - s odkazem na jinou studii, kterou jsem zatím nehledal. Ale dává mi to smysl.

Nu a co asi bude dělat politik, který má být opět zvolen – bude se snažit eliminovat ty nejhlasitější protesty. A, věřte nebo ne, není kategoričtějšího oponenta nad matku hájící své dítě. Matka ze Študáků a kantorů Jaroslava Žáka hájící své dítě slovy „Na řemeslo se nehodí, z měšťanky ho vyhodili, tak aspoň dyby tu maturitu udělal.“ byla možná humorná postavička za první republiky. Dnes ale může rozhodovat o starostově, ba ve spolupráci s regionálním vydáním deníku, i hejtmanově, bytí i nebytí. Navíc co bývalo za profesora Žáka výjimkou, cituji „Zato raději pomlčíme o protekčním děcku, kterýžto trapný případ se vyskytuje naštěstí jen sporadicky“ se stalo zvolna poměrně frekventovaným úkazem. To vše je důsledkem souběhu podfinancování školství, jeho ideologického zkreslení zjednodušenou představou, že když si jsou dva lidé rovni, jsou zároveň úplně stejní, a jeho převedení pod politicky řízené kraje a obce.

(2) Zimbardův experiment - neboli Stanford prison experiment - je dobře znám. Účastníci experimentu byli rozděleni na dozorce a vězně a dostali za úkol dozorce a vězně co nejlépe hrát. Během šesti dnů musel být experiment ukončen kvůli brutalitě do níž se „hra“ vyvinula. Kdo z nás byl na základní vojenské službě nebo i jen měl tu příležitost trávit nějaký čas v klukovské partě, šikanu zaznamenal. Přičemž pro mnohé to bylo, alespoň v tom okamžiku, často emocionálně pozoruhodně uspokojující. Jak se stádo utrhne, běží. To, že často lze identifikovat ve stádě tu krávu, která se většinou rozeběhne první, neznamená, že by se stádo nerozeběhlo za jinou, kdyby tam tato nebyla. Zažil jsem i jednu profesorku lékařské fakulty, která, když k se diskutovala šikana ve třídě její dcery, použila slova „…ale on byl přece takovej divnej…“. Atributem lidství je schopnost individuálního rozhodování a pocit zodpovědnosti za ně. Někde se to lidé musí dozvědět.

V byrokratickém systému, který stabilizuje naši zahuštěnou společnost, se každý více-méně stává jak šikanovaným, tak šikanujícím. A mnohým to už ani nepřijde. Navíc z hlediska individuálního osudu vzepřít se není žádná hra. Většina z nás si nedovede představit, že by, například, lehce změnila profesi, do jejíhož rozvoje investovala celý svůj život. Tak nakonec mnozí různé šikanózní praktiky podporují, aby měli klid. Větu „Ich war schikaniert.“ jsem slyšel i od prorektorky jedné rakouské univerzity po návštěvě nezávislého akreditačního orgánu. (Byrokraticko-politický systém občas vytáhne do vedení i takové postavičky, jako je současný ministr školství, který na šikovatele rovnou vystudoval ..... )

Šikana dětí bývá i v rodině. Málokdy se nestane, že by jeden potomek, přinejmenším v kritických okamžicích, nebyl preferovaný před druhým. Zvíře v nás stále cení zuby. Přitom názor na vliv rodinného a jinak sociálního prostředí na sociální a profesní úspěšnost je snad nejzideologizovanější obor, který si dovedu představit. Názory oscilují od absolutního vlivu prostředí až po marginalizaci tohoto vlivu a absolutizaci dědičnosti. Primární data jsou jistě dostupná v různých pedagogicko - psychologických poradnách, ale kdybych se k nim měl kvalifikovaně vyjádřit, musel bych takový výzkum minimálně iniciovat a dozorovat sám. I tak by to byl výběr spíš patologických příkladů. Nereprezentativní, ale do hloubky jdoucí, kazuistiky, bohužel najdeme spíš v románech.

Školství musí v zájmu společnosti především bojovat s těmito jevy. Když školu zrušíme, nebo její pozici budeme pořád degenerovat, zvítězí bezprostřední grázlové. Školství je v tomto směru ochrana společnosti před sebou samou. Klíčovou postavou v tomto procesu je pak učitel. Takový ten pan inspektor Moucha. To on musí stádu sdělit, že Pepa, i když mu běhání moc nejde a trochu si povídá sám pro sebe, je výborný na matematiku. Kdoví, jestli i táta nevrazí Pepíkoví doma facku, když něco rozbije, a nedoprovodí ji peprným komentářem popisujícím jeho schopnosti a povahu. V dnešních rodinách, kde od sebe partneři očekávají stálou lásku a štěstí a proto spějí vůčihledě k rozvodu, nebývá pro ostré slovo daleko.

A naopak - není za technickým a společenským rozvojem lidstva právě to, že se spolu se specializací činností začali selektovat i učitelé pro tyto specializace?

Každopádně učitel je v tom (a) sám a (b) má před sebou "jednotlivou případovou studii". Jednoho člověka, který nemá k dispozici statisticky významné množství osudů, ale jen jeden a ten by bylo dobré prožít co nejrozumněji. Na druhou stranu zkušený a dobrý učitel má právě a jedině příležitost udělat si do nějaké míry férovou statistiku těch individuálních osudů. A tomu jednomu konkrétnímu pomoci mnohem lépe než i ten nejosvícenější rodič, který si takovou statistiku nikdy nemá šanci udělat. Vliv učitele často rozhodne, jestli z Pepíka bude matematik nebo se dá k nějaké sektě, u níž najde zastání. (Ano, mám na mysli konkrétního člověka.)

Učitel má obří zodpovědnost, kterou je velmi těžké nést. Rozhodně je těžké ji nést celý život a plně si ji uvědomovat už v 22 letech, kdy člověk bez jakékoliv praxe do školství nastoupí. Vybíjení učitelů, kteří přišli z praxe a ne přímo z pedagogické fakulty, je zločin na společnosti.

Učitele musí podpořit nakonec především stát. Kvalitním výběrem ředitelů, dobrou školní inspekcí, a, ano, i jistou předepsanou strukturací výuky, která dovede postihnout a trochu klasifikovat mnohočetnost talentů. A rozpoznání talentů a jejich strukturace pak přirozeně vede k uplatnitelnosti. A to se ví, byť intuitivně, už od doby Ferdinanda Kindermanna od druhé poloviny 18. století.

Zároveň se školství bude neustále zneužívat. K ideologickému působení, k evidenci a výchově rekrutů do válečných tažení, dnes nejspíše ke hlídání dětí a umělému snižování nezaměstnanosti v nižších věkových skupinách. Vždy bude tendence vytahovat do vedoucích funkcí s režimem konformní učitelky Sedláčkové. To musí kontrolovat společnost, ale nikoliv v rámci bezprostřední kontroly v obci (čest osvíceným výjimkám), ale v rámci kontroly fungování státu jako celku.

Nemám k dispozici žádný jednoduchý recept a on navíc ani nejspíš neexistuje. Prvním krokem určitě musí být samo pochopení významu školy nikoliv pouze ve smyslu technickém – jako dnes – nebo ideologickém – jako ve všech dobách minulých. Nezapomeňme, že naše slovutné ministerstvo se v minulosti jmenovalo Ministerstvo kultu a vyučování. Školství musíme pochopit prostřednictvím společenské role školy a zejména učitele. Sice si na jedné straně tyto otázky moc nechceme klást, protože jsou těžko řešitelné. Ale na druhé straně mnozí z nás určitě cítí, že něco podobného prožili a že škola má na jejich život a sociální postavení velký vliv. V dobrém i špatném, je třeba klasifikovat, co bylo to dobré a to podpořit.

PS: Samozřejmě, že nevíme, jestli současná, díky technickému pokroku "společensky odpojená" společnost nespěje k nějakému kvalitativně jinému uspořádání. Ale i tak ... děti budou do školy posílány, už kvůli tomu hlídání když rodiče musí do práce. V tom se škola nezmění a výše zmíněné jevy v ní působit budou.

Na závěr z Douglase Adamse …."Ano, to je pravda, že se neobyčejně inteligentní a citlivé děti mohou jevit jako hloupé. Jenže, paní Bergsonová, hloupé děti se také mohou jevit jako hloupé. Myslím, že byste to měla vzít v úvahu." ... Douglas Adams, Dlouhý, temný čas svačiny duše (The Long Dark Tea-time of the Soul, 1988) překlad Jana Holanová