Nechci báby s nůšemi, ale ani svačiny pro potkany

Před volbami jsem psal blog o užitečnosti psů a pejskařů pro trestní řízení, doplním svou zprávu ještě o výzkum v oblasti míry chudoby na území Prahy. Před každodenním odchodem do zaměstnání venčím svého retrievera poblíž svého panelového bytu a prostě protože je to zlatý retriever, navíc křížený s labradorem, mám vynikající přehled o množství vyhozených svačin. Pro představu za jediný den jsem s dohledávacím týmem detekoval u cca patnáctimetrového pruhu podél plotu školského zařízení 8 rohlíků, 6 promazávaných chlebů, dvě ohniska sušenkové drti, jedno balení uzeniny a jeden balíček nespecifikovatelného původně teplého jídla (patrně bramborových šišek). Sečteme-li a podtrhneme-li výsledky - na zlomku přístupových cest bylo za jediný den 18 svačin. Nebudu psát o tom, jak deset tisíc vyhozených svačin v Praze denně může zabezpečit několika desítkám tisíc potkanů přepychový život, ale chci tím reagovat na víkendovou akci Národní potravinová sbírka. Nerad bych tuto bohulibou akci nějak shazoval, ale rád bych upozornil na to, v jakém nadbytku majoritní část obyvatelstva žije a že není potřeba zakupovat nějaké věci, tak říkajíc navíc, ale skutečně jen neplýtvat a přebytek v rámci přerozdělování předat potřebným.
Kromě shora uvedeného příkladu je zajímavé, jak intenzivně česká a evropská média informují o příměsi koniny v lasagních ve srovnání s humanitárními katastrofami typu Darfur. Co by tak asi v takovýchto oblastech světa dali za lasagne „infikované strašnou koninou.“
Aby nevznikal dojem, že brojím jenom proti dětskému nešvaru zahazování svačin, přecházím k dospělákům. Když v práci vymáháme pohledávky, musíme často nahlížet do insolvenčního rejstříku. Tam se každý dozví o lidské nenažranosti a přežranosti ještě více než na tom plácku u školy. Drtivá většina těch, kteří spadli do oddlužovací kúry, si to způsobili tím, že na počátku chtěli mít to, na co aktuálně nemají a viděli to u sousedů – televizi s úhlopříčkou rozpětí kondora, dvoudveřovou lednici, do níž narvu dvě mrtvé krávy nebo dovolenou v krajích, kde naopak sousedka ještě nebyla.
Ona ale ta osobní neskromnost a plýtvavost kráčí ruku v ruce s tím, co člověk pozoruje na státním eráru. Na chalupě po těžbě lesa zůstalo dřeva, že s ním topí celá vesnice další léta a ještě většina kvalitního dřeva v lese shnije. Nikdo už se dneska neobtěžuje vylézt z kabiny dřevařské techniky, aby posbíral pár klád, mimochodem tlustších než já. Raději je rozřízne napůl, aby bylo zřejmé, že takhle krátké špalky nemůžu na korbu bezpečně uložit. Kde jsou ty báby s nůšemi na zádech, co vysbírávaly klacíčky v lese? Nechci přivolávat bídu dřívějších staletí, ale opravdu není něco v nepořádku, když v lese hnije nemalá část národního bohatství a nikomu nestojí za to, ji sebrat a zužitkovat? Z Číny si pak dovážíme židle, násady k lopatám i sirky. Jen tak na okraj, když už jsme v lese a u lesa, pochopil jste někdo, co má za smysl lít stovky milionů do „údržby ploch neurčených k zalesnění,“ což v praxi znamená, že se s motorovými kosami prohání ročně tisíce lidí po úhorech a mezích? Co by se té Evropě asi tak stalo, kdyby to zarostlo tím lesem? Kdyby to měl spásat přirozeně fungující dobytek, ať ovce nebo pratur, to bych nějaké to euro dotací pochopil, ale, proč se dotuje smrad z křoviňáků, to nechápu. Podle mého názoru už se vlády, ať státní nebo evropské natolik vzdálily světové realitě, že to vůbec nedává smysl.
Nedovedu ani přesně specifikovat, co by se mělo udělat akutně jinak. Možná bych začal tím, že bych kromě víkendového národního sběru potravin vyhlásil celoroční boj proti nenažranosti a přežranosti. Sami s manželkou třeba dáváme dětem do školy a školky jenom to, co k svačině sní, co náhodou nesní, donesou ve škatuli zpátky. V rámci potenciálněkoaličního jednání bych rád podpořil snahu o zpřísnění ověřování solventnosti u spotřebitelských úvěrů, aby to nefungovalo na bázi cestovky „Z Tahiti do chudobince“. Rovněž budeme při lidoveckém vyjednávání propagovat akci jako Národní boj proti plýtvání ve státním luhu, háji i úhoru. Pár lidí ve vedení KDU, co na vesnici vidí degeneraci smyslu přírodního bohatství, je. Snad to přinese trochu humánního sblížení části světa, kde lidé v lepším případě k zapuzení hladu ožižlávají drůbeží nožičky, s tou částí světa, kde se likvidují stovky tisíc kusů drůbeže, protože je na obalu špatné písmenko a nevyplatí se to přepisovat.