Věřím, že není třeba nikoho poučovat o tom, že to, co se děje v tajnosti a bez veřejné kontroly, velmi často smrdí nějakou nekalostí. Lékem na prakticky veškeré neduhy současného veřejného stavu je proto naprostá a absolutní transparentnost. Mělo by to platit dvojnásobně o justici, která snad nejvíce ovlivňuje životy nás všech. Zajímavé proto je to, jak se k tomu všemu staví justice sama. Pojďme se proto podívat do dvou rozhodnutí v kauze Víta Bárty a Jaroslava Škárky, z nichž plyne, že někteří představitelé soudní moci zastávají názor přesně opačný.
Nevím jak ostatní, ale mě při vynášení rozsudku soudce Jana Šotta v dubnu minulého roku vysloveně polila živá voda - někdo je schopen jasně a srozumitelně veřejnosti vysvětlit, jaké důkazy provedl, jak je hodnotí, kdo podle něho lže, a co z toho plyne. S výjimkou rozhodnutí ústavního soudu to bylo prakticky také poprvé, kdy rozsudek zazněl v přímém přenosu, zabránilo se tím nějaké formě sestříhání a tím zkreslení originálních a svěžím jazykem vyřčených slov. Pro představu, zásada veřejnosti je zakotvena ústavou a o přímém přenosu může rozhodnout podle zákona pouze předseda trestního senátu.
Ale v listopadu pražský městský soud případ soudci Šottovi vrací. A copak se mu mimo jiné nelíbí? Je to vedení „online procesu, které lze v rámci soudního řízení jinak obecně považovat za mimořádně nevhodné a nakonec i v rozporu s trestním řádem.“
Naopak Nejvyšší soud ČR konstatoval, že podivné čachry party okolo Víta Bárty nelze stíhat, neboť „Poslanecký (senátorský) klub Parlamentu České republiky je orgánem komory ve smyslu čl. 27 odst. 2 Ústavy České republiky. Proto za projevy poslance či senátora učiněné v poslaneckém či senátorském klubu nelze tyto osoby trestně stíhat.“ Za třešničku na dortu zasmrádlého netransparentního systému uvažování nejvyššího soudu považuji to, že neodvolatelné imunity požívá i tajné jednání klubu politické strany, které se vymyká jakékoliv veřejné kontrole.
Když si to tedy zrekapitulujeme, justici se nelíbí, když soudce veřejně projednává svou věc, která se týká nás všech v tzv. online procesu (i bez kamer by byly online reportáže na internetových stránkách elektronických médií), ale vyjímá z působnosti orgánů činných v trestním řízení temné a tajné dohody zlotřilých poslanců na jednání jejich klubů.
Na případu soudce Havlína můžeme jasně vidět, jak může vypadat zvůle justice, která se vymkla veřejné kontrole. Řešením je proto naprosté ztransparentnění její práce v online procesech a zveřejňování všeho, co nebrání došetření věci, namísto podpory skrze přiznání imunity špinavým dohodám v poslaneckých klubech.