Okolo půlnoci si skoro každý večer otvírám nějakou elektronickou knížku, abych před spaním přišel na jiné myšlenky. V oblibě mám historické romány, s nimiž se dostanu o pár století dozadu a je-li to možné, na druhý konec světa. V posledních týdnech však nějak jiné myšlenky nepřicházejí. Čtu populární trilogii detektivek od Stiega Larssona Milénium. Zatímco stříkání krve po rodinných hrobkách, míšení lidských a zvířecích ostatků podle biblických citátů a další zločinecké kratochvíle z prvního dílu mě nechávaly celkem klidným a kvalitu spánku mi to nijak nezhoršilo, děj třetího dílu, v němž hlavní postavy čelí zneužití zpravodajských služeb k soukromým účelům, mě vrátil do denní reality velmi rychle. Až příliš to připomíná situaci v naší zemi. Je tu však jeden podstatný rozdíl. Zatímco ve Švédsku v popisovaném příběhu došlo k samočistícímu mechanismu a premiér se sám postavil do čela procesu zjednání nápravy u tajných služeb, tak v ČR se zneužívání zpravodajské služby organizovalo přímo z kanceláří předsedy vlády. Chci se proto zamyslet nad tím, kdo vlastně v české kotlině oním garantem právního pořádku a demokracie je. Jinými slovy, kdo nad námi bdí, když si parta lobbistů a mafiánů rozdělila vládu minimálně ve dvou ze tří ústavou rozdělených mocí, tj. v zákonodárství a exekutivě. A ještě zajímavější otázku si pokládám – kdo na základě informací z BIS onen pořádek zjednával. Drtivá většina informací totiž proudila v posledních třech letech právě do kanceláře premiéra. A tam co? Opravdu věříme, že paní Nagyová, která sdílela s ministerským předsedou stůl a lože, a která, podle policejních zdrojů, používala vojenské zpravodajství, nemohla do tajných depeší rozvědek ani nahlédnout a při svých setkáních s lobbistickokriminálním prostředím měla pusu na zámek. Ne, docházíme k přesnému opaku, to, co u nás má střežit demokracii, resp. výsledky práce zpravodajské služby, muselo být zneužito k upevňování moci partičky grázlů.

Pohlédneme-li do výroční zprávy BIS z posledních let, je tam to, co víme, polostátní molochy jsou mocensky privatizovány a penězovody vedou přímo do firem, spojených s jednotlivými sponzory politických stran. Tyto zprávy však musely mít pro premiéra podrobnou verzi, obsahující konkrétní poznatky, svědčící o podchycených faktech. Mimochodem nepamatuji se, že by se v těchto polostátních podnicích udělal nějaký intenzivnější průvan. Např. ČEZu se dotkla tak „prudká“ změna, že dosavadního ředitele odnesla až do orgánu dozoru toho, co do té doby sám řídil a do uprázdněného křesla usedl kamarád dosavadního ředitele. Čili zpravodajští psi štěkají, ale lobbistická a klientelistická karavana jede dál a náprava zločineckých rejdů na podkladě informací od hlídače demokracie se nekonala, neboť ony informace skončily podle všeho v šanonech v kanceláři paní Nagyové.

Co by se s tím mělo dělat? Existuje výbor sněmovny pro kontrolu civilního zpravodajství. Podívejte se, vážení čtenáři, na jeho složení a s rukou na srdci mi napište, zda věříte, že by členové tohoto orgánu sněmovny mohli být garanty důsledné a nezaujaté kontroly. Řešení se nabízí samo, jestliže selhaly normální mechanismy moci a kontroly moci v zastupitelské demokracii, neměla by BIS zpřesnit své informace pro veřejnost, aby si sama s pomocí sdělovacích prostředků mohla učinit představu o tom, co si za své daně platí? Ano, je to řešení zcela nebývalé, ale, přiznejme si, že situace, kdy proudí tajné depeše do okolí člověka, který jiných zpravodajských služeb zneužil, a BIS to ví nebo vědět musí, není normální a zasluhuje nějaké jiné, než klasické řešení.

Pak je tady druhý zajímavý moment ze švédské detektivky, a to je ochrana investigativní práce novináře. Hlavně ať mi nikdo netvrdí, že je to jenom v detektivce; není, o svobodě slova a možnosti svobodného sdělování informací skrze sdělovací prostředky jsem napsal disertační práci, a tak vím, že si to autor nenabarvil na růžovo. Jak je možné, že ve Skandinávii může někdo při první zmínce o sledování novináře vyskočit z kůže a premiér se začíná balit, protože dochází k útoku na jeden z pilířů demokratického právního státu, tj. útok na svobodu slova, a u nás zůstalo bez jakékoliv reakce politiky, že bezpečnostní agenti z firem politiků sledují jednoho z nejlepších investigativních es v naší zemi, Jaroslava Kmentu? U nás si totiž většina lidí neváží toho, co má, resp. by dle ústavních předpisů mít měla.

Tak jsme si posteskli, jak se zachází s dvěma garanty demokracie, zpravodajským strážným psem a tiskem. Tak ať neskončí jen u toho postesku.
Zase máme jednou možnost něco změnit, můžeme si zvolit slušné lidi, kteří by mohli hlídat zpravodajství v poslanecké sněmovně. Ano, tu možnost máme, ale neposloucháme ty informace, kde žijeme, raději mnozí naslouchají primitivním heslům politiků, kteří již selhali. Za připomenutí stojí výrok předsedy jedné z koaličních stran, který bez vypadnutí fajfky z úst uprostřed největší krize důvěry k politice a veřejným činitelům tvrdí, že ta obvinění vůči paní Nagyové jsou jen jakýmsi muším bzučením. Ale my opravdu šanci s tím něco dělat máme. Zvolme si proto lidi, co chápou, co je to svoboda a budou ji s nasazením vlastní kariéry chránit.