V poslední době jsou každou chvíli na pořadu dne veta prezidenta republiky, kterými vrací Poslanecké sněmovně zákony k novému hlasování. Připomeňme si, že pokud Poslanecká sněmovna nějaký zákon vrácený prezidentem republiky znovu schválí nadpoloviční většinou všech poslanců, tj. nejméně 101 hlasy, pak je zákon platný navzdory prezidentskému vetu. Je proto namístě otázka, jaký smysl má pravomoc prezidenta vracet zákony, když se nakonec vždy prosadí vůle většiny členů rozhodující komory zákonodárné moci. Odpověď nalezneme, když si uvědomíme, k čemu prezident svým vetem poslaneckou sněmovnu vždy donutí. Donutí jí k tomu zabývat se zákonem ještě jednou a při hlasování jej podpořit nikoliv pouhou většinou poslanců přítomných v sále, ale absolutní většinou, tj. všemi těmi poslanci, kteří jsou odpovědni za existenci vládní koalice a tedy celkovou politiku. Toto donucení je nade vší pochybnost velmi prospěšné pro kvalitu zákonů a tím i pro kvalitu naší demokracie v následujících případech.

Za prvé v případě, že zákon je legislativním zmetkem, tj. jeho současná podoba by vyvolala právní nejistotu. Příkladem může být nedávný případ, kdy zákon změnil procento odvodů sociálního pojištění, ale „zapomněl“ definovat vyměřovací základ. Tento zmetek bohužel prezident nevetoval, neboť to zřejmě pracovníkům jeho kanceláře uniklo.

Za druhé v případě, že zákon vyvolává pochybnosti o své slučitelnosti s ústavním pořádkem naší země. Prezident by tím dal najevo, že v případě jeho přijetí se obrátí na Ústavní soud, což rovněž vytvoří nutně mnohaměsíční stav právní nejistoty. Zde je příkladem veto předchozího prezidenta vůči změně volebního zákona prosazené politickým souručenstvím ČSSD-ODS v roce 1999.

A konečně za třetí v případě, kdy podle jeho názoru zákon – ač formálně není v rozporu s literou Ústavy ČR – představuje tak masivní zásah do současných poměrů a zvyklostí, že by si Sněmovna jeho přijetí měla ještě jednou pořádně rozmyslet a konat při plném vědomí možných důsledků. Příkladem takového zákona byl před léty schválený zákon o registrovaném partnerství, který prezident Klaus zcela v souladu se svojí rolí vetoval.

„Vetovací“ role prezidenta ve všech uvedených případech je navýsost důležitá. V ideální společnosti by při volbě prezidenta schopnost kandidátů tuto roli náležitě plnit měla být jedním z hlavních kritérií výběru. To ale bohužel právě zavedená přímá volba definitivně odsunula do říše snů.

Veta z uvedených důvodů mají jeden společný důsledek: zlepšují kvalitu rozhodování Parlamentu, aniž by jakkoliv oslabovaly jeho zákonodárnou suverenitu a tedy odpovědnost za její vykonávání před voliči. Bez této odpovědnosti ztrácejí parlamentní volby na významu.

Bohužel některá veta, kterých jsme v poslední době svědky ze strany prezidenta, mají přesně opačný důsledek.

Za prvé vzhledem ke specifické situaci politického chaosu uvnitř vládní koalice hrozí, že se prezidentské veto z pouhého zpomalování tvorby zákony v zájmu jejich kvality promění v jejich negování. V důsledku těchto kroků by se z prezidentova úřadu stala fakticky třetí komora zákonodárného sboru, který ale Ústava ČR nezná, neboť prezident je výslovně uveden jako součást moci výkonné a nikoliv zákonodárné. Toto by měl každý prezident rozhodně brát do úvahy, nechce-li otřásat ústavním pořádkem. Je třeba ale uznat, že tento praktický dopad prezidentských vet je vyvolán pouze dočasným chaosem či rozkladem uvnitř politických stran zastoupených v Parlamentu.

Důvod nepřijatelnosti některých posledních vet prezidenta republiky ale nijak nesouvisí se současným politickým chaosem, ale má trvalou platnost. Tkví totiž v tom, jaké zákony to prezident vetoval. Některé vetované zákony se totiž týkají daňového zatížení či tvorby zdrojů na výplaty důchodů či finanční podpory státu některým aktivitám. Uvědomme si, že střety a rozhodování ve Sněmovně o tom, komu a kolik se sebere nebo naopak dá, jsou par excellence realizací rozhodnutí voličů, učiněných v den voleb - na rozdíl od jiných zákonů, v nichž běžný občan žádný svůj zájem neshledává. Daňové, rozpočtové, dotační a související ekonomické otázky jsou proto oblastí výlučné politické odpovědnosti Poslanecké sněmovny. Právě v ní se zprostředkovaně střetávají ekonomické zájmy jednotlivých skupin voličů, neboť ekonomické otázky zaujímají v programech politických stran kandidujících ve volbách jedinečné místo.

Snad není od věci připomenout, že v rodné zemi parlamentarismu Anglii byla suverenita parlamentu ve věcech daní vyhlášena před dávnými staletími ještě v době, kdy majestát králů byl o mnoho řádů silnější, než je dnes majestát prezidentského úřadu.

Vetováním těchto zákonů se prezident republiky staví do role další parlamentní politické strany s vlastním volebním politicko-ekonomickým programem a se silou rovnou 100 mandátů. To je role, která mu nepřísluší, neboť se voleb do sněmovny jako politická strana neúčastnil. Je smutným faktem, že jenom proto, že některým politickým silám zastoupených ve Sněmovně prezidentská veta v tomto okamžiku samozřejmě vyhovují, nelze doufat, že by se proti uvedeným vetům Sněmovna ohradila jako celek, tj. 200 hlasy v zájmu uhájení své suverenity v rozpočtových otázkách. Je to od těchto poslanců velmi krátkozraké chování, neboť pokud takovéto vetování nebude tabuizováno, může se příště obrátit pro změnu proti nim.

Politicky nejhorší situace by nastala, pokud by prezidentská veta nakonec vlivem zmíněného politického chaosu nebyla přehlasována. To by znamenalo, že původní vůle Sněmovny nějak rozhodnout v klíčové oblasti spadající do její výlučné politické odpovědnosti, byla prezidentským vetem negována. Naštěstí se tak nestalo, ale škoda v podobě pokusu článku výkonné moci zrušit suverenitu Parlamentu ČR, kterou opozice odmítla hájit kvůli zisku efemérních politických bodů, svědčí o nízké politické kultuře.

Řešením není ústavní změnou zbavit prezidenta práva vracet zákony Sněmovně, které má svůj nenahraditelným význam pro kvalitu zákonů a právní jistotu. Řešením je volit politiky schopné nahlédnout svoji odpovědnost za politickou kulturu v naší zemi a povznést se v případech, kdy vlast skutečně volá, nad svoje okamžité stranické zájmy.