Poslyšte děsivý příběh tajuplného ostrova jménem Island.

Podle knihy Finance po krizi (Pavel Kohout, kniha vyšla v září 2009 v nakladatelství Grada. Úryvek je krácen a přetištěn bez grafů.)

Mám na islandské bankovnictví osobní vzpomínku z roku 2000. Pracoval jsem tehdy na projektu transformace Expandia banky, pozdější eBanky. Mimochodem, původní obchodní model Expandie byl postaven chybně, spoléhalo se, že tržby se budou skládat především z poplatků, na jejichž výši nebudou klienti příliš citliví. (Jak komicky to dnes zní!) Za účelem postavení Expandia banky zpátky na zem vytvořilo analytické oddělení PPF srovnávací studii zahrnující některé zahraniční banky, které byly malé, konzervativně řízené, nepříliš „dobrodružné“. A mezi tyto banky patřila také islandská Landsbanki. Tak se stalo, že úspěšná restrukturalizace eBanky byla zčásti inspirována Islandem.

Ano, v roce 2000 a ještě pár let poté byl Island prosperující, velmi rozumně řízenou ekonomikou, která si plně zasloužila úvěrový rating AAA. Jenže během několika let nastala zásadní změna. Island se rozhodl, že se stane finančním centrem. Uplynulo pár let a světový tisk začal psát o „expanzi Vikingů“. Hlavním předmětem zájmu se stala Británie, vzhledem ke geografické blízkosti a značné velikosti trhu. Během let 2005–2006 provedli Islanďané rozsáhlou expanzi do zahraničí. Tato expanze nezůstala bez následků.

Rok 2006 byl přelomový z hlediska přílivu zahraničních úspor do islandských bank. Icesave, pobočka islandské Landsbanki, získala v Británii během několika měsíců celkem 400 000 zákazníků, v Nizozemsku během pěti měsíců získala 125 000 klientů. Příčina úspěchu? Spořicí účet s úrokovou sazbou 5 % ročně, později dokonce 5,25 % ročně. K tomuto počtu je třeba přičíst další desítky tisíc v Německu a v Rakousku. Během krátké doby dokázali Islanďané „ulovit“ skoro dvakrát tolik klientů, než kolik činí počet obyvatel samotného ostrova.

Je samozřejmé, že tento neuvěřitelný obchodní úspěch musel mít i vedlejší makroekonomické následky. Od začátku roku 2006 do konce roku 2007 vzrostl objem depozit zahraničních osob u islandských bank více než dvaatřicetkrát! Meziroční nárůst objemu peněžního agregátu M2 činil v září 2007 neuvěřitelných 90,25 %. Podobná hodnota se v normální zemi prostě nevidí.

Rychlý příliv peněz měl za následek inflační tlaky. Ceny rostly tempem 15–17 % ročně, což se v normální zemi rovněž nevidí. A co na to islandská centrální banka? Základní učebnice ekonomie praví, že na inflační tlaky centrální banka obvykle reaguje zvýšením úrokových sazeb. Vyšší sazby stáhnou peníze z oběhu do bankovních účtů, čímž měnová zásoba poklesne a inflační tlaky poleví. Islandští centrální bankéři skutečně reagovali podle učebnice. Jenomže zapomněli na dvě věci: (a) i peníze na účtech mohou mít za určitých okolností proinflační vlastnosti, protože umožňují bankám více půjčovat; (b) vysoké sazby jsou magnetem pro zahraniční peníze.

Zmíněná učebnicová teorie se totiž týká modelu uzavřené ekonomiky, kdežto Island je velmi malá a v posledním desetiletí velmi otevřená ekonomika. Učebnicový přístup vedl k postupnému zvyšování sazeb z hodnot pod 3 % až na 12, 13, 15, až nakonec bezmála 18 % – takto vypadal vývoj základní sazby stanovené Islandskou centrální bankou (Sedlabanki Íslands). Tento vzestup probíhal během let 2003–2007 a byl doprovázen obrovským přílivem kapitálu ze zbytku světa sužovaného nízkými úrokovými sazbami.

Stav islandské ekonomiky v roce 2008 již nelze popsat jinak než jako drogovou závislost na rychlém přílivu kapitálu. Islandský finanční systém se dostal již do fáze, kdy vysoké úrokové sazby představovaly obrovskou zátěž, ale zároveň nutnou podmínku pro příliv dalších peněz. Když ovšem na podzim 2008 nastala globální finanční krize, příliv peněz vyschl; islandská ekonomika se octla na suchu s objemem úvěrů ve výši 850 % hrubého domácího produktu.

Tento gigantický malér, jaký nemá na světě obdoby, lze vysvětlit po stránce finanční a technické. Nicméně záhadou zůstává, jak se prosperující země obývaná gramotnou populací s velmi nízkým sklonem ke kriminalitě jakéhokoli druhu dostala tak snadno a rychle na dno. Jisté vysvětlení nabídl módní časopis Vanity Fair ve své poutavé reportáži z pokrizového Islandu:

„Ministr obchodu je filozof. Ministr financí je veterinář. Guvernér centrální banky je básník. Haarde [předseda vlády, rezignoval v lednu 2009] je sice studovaný ekonom, ovšem nepříliš dobrý. Fakulta ekonomie na Islandské univerzitě ho ocenila jen známkou B minus.“

Byl by Island na tom lépe, kdyby již dříve přijal euro? A vůbec, zde je namístě obecnější úvaha: může si malá otevřená ekonomika v době volného pohybu kapitálu dovolit vlastní měnu?

Na první otázku lze odpovědět snadno: ano, Island by dnes byl nepochybně v mnohem lepší situaci, kdyby byl hypoteticky vstoupil do eurozóny od samého jejího počátku – co do konkurenceschopnosti by na členství v eurozóně islandská ekonomika měla. Neexistovala by totiž možnost bezhlavého zvyšování úrokových sazeb. Islandské banky by neměly čím lákat zahraniční klienty, a gigantická finanční bublina by se tudíž nekonala. Island by dodnes byl prosperující ekonomikou s vysokým kreditním ratingem. Možná by trošku trpěl inflací, ale ta by rozhodně nebyla vyšší než 18 % jako v lednu 2009.

Druhá, obecnější otázka nemá tak snadnou odpověď. Pokud má malá otevřená ekonomika rozumnou centrální banku s guvernérem, jehož rozhled přesahuje základní učebnice, pak vlastní měna není luxusem, nýbrž rozumnou variantou. Dobře řízená národní měna umožňuje vyhýbat se úvěrovým bublinám a tlumí inflační, případně též deflační tendence.