Arabské jaro otřáslo nejedním muslimským krajem. Někdy tohle společenské zemětřesení dosáhlo magnitudy, která až zbortila klidně mnohaletou státní budovu. Na druhotné otřesy je setsakramentsky citlivý Stát Izrael. Od začátku budovaný na horké půdě.

Tamější politici s obavami sledují okolní hukot. Jak to vře v Egyptě, kterak mezi sebou válčí z ciziny ponoukaní Syřané a kam směřuje donedávna vždypřátelské Turecko. A to už se vůbec nezmiňuji o méně významném Jordánsku, kam také zavál vítr změn.

Je paradoxní, přitom srozumitelné, že vlna lidových revolt, díky nimž mají hostinu diktaturami dlouho u úst držení islamisté, posiluje sekularizaci Izraele. Z vojenské služby vyreklamovaní ultraortodoxní židé ztrácejí své výsady a čeká je branná povinnost, jež se tradičně vztahuje i na ženské pokolení.

Znamená to výbušnou reformu, jež mění jeden z atributů moderního „sionistického projektu“. Tak aspoň malou agresivní republiku s jadernými zbraněmi nazývá propaganda snad ještě agresivnějšího Íránu, který k nukleární výbavě pílí o zlom vaz.
Záměr obléci do mundůru (či obdobně využít) několik desítek tisíc potenciálních branců vychází z letošního výnosu Nejvyššího soudu Státu Izrael o nepřípustnosti výjimek. Váže se na něj také rozkol ve vládní koalici i poměrně početné pouliční demonstrace sekulární majority.

Pikantní na této vnitřní tektonice zůstává, že určité kruhy v rámci „bohabojných“ jsou sami odpůrci izraelské státnosti. Vnímají ji coby projev „zjevného vyjádření proti Bohu“, překážku na cestě k vykoupení. Zkrátka ani jim není naplnění projektu Theodora Herzla právě po vůli.

Prostě a dobře není snadné šmahem hodnotit reálie Blízkého východu, což se u nás stalo poměrně rozšířeným sportem. Občas poněkud připomínajícím tamější agitaci, že kritika Izraele rovná se antisemitismus.


Glosu zveřejnil deník E15