Severní Korea nám může být vším. Doslova vším. Tajemnou orientální zemí, kde se mluví nesrozumitelnou řečí nepříbuzné jazykové rodiny. Uznávaným politickým vzorem, kde aplikují univerzální nauku čučche. Diktaturou, kde aspoň titulárně vládne už třetí pokolení kimovské dynastie. Nebo dokonce militaristickou „říší zla“, která za všechno může a lze na ní všechno svést. Včetně horečky omladnic.

Čas od času se „do krámu“ hodí kdekomu. Čínské lidové republice, která přes ni posílá vzkazy Západu, Spojeným státům, když chtějí dále militarizovat region jako protiváhu vojenskému vzestupu Pekingu a hledají mediální zástěrku.

V podstatě není KLDR víc než loutka ve velmocenských hrách, což platilo už za korejské vojny. Za marionetu imperialismu zároveň pravidelně označuje svého jižního souseda. Na rozdíl od něj má slabou a chřadnoucí ekonomiku, jejíž vůdcové teď zavádějí velmi opatrné, rozpačité reformy a přitom živí nadobyčej početnou armádu. Zmiňovanou při propagandistických kampaních na obou stranách, ale v globálu dost zastaralou.

Svou váhu má jaderný arzenál Pchjongjangu. Červené tlačítko nikdo nezmáčkne, nicméně se dá jeho vstřícné schování do „futrálu“ dobře zpeněžit. A to se opakovaně děje.

Právě nyní se dal severokorejský představitel v OSN slyšet, že rozdělený poloostrov stojí na krok od termonukleární konfrontace. Viníka ani uvádět nemusel – kdo jiný než USA. S tím samozřejmě těžko souznít. Nicméně stojí za připomenutí, že první, kdo do atmosféry pouhého příměří mezi Korejemi dovezl zbraně hromadného ničení, byl roku 1958 Washington.

Mladý Kim neboli „Kim III“ získal sice vzdělání v kapitalistické cizině, obdivuje americkou košíkovou, navzdory své macatosti propaguje posilovny nebo lunaparky, ale marná sláva, pokud chce zvýšit své šance na udržení trůnu (což nebude nijak snadné), musí jít na ruku především jestřábům. Svým loutkovodičům.


Glosa vyšla v deníku E15