Onehdy jsem byl na přednášce o válce v Sýrii, kterou zaštiťoval český europoslanec Jaromír Štětina. Pozoruhodná to postava. Zuřivý antikomunista, jehož pracovní minulost byla mnohokrát úzce spojována s činností tajných služeb komunistických režimů. Dnes stoupenec názoru, že Evropou obchází strašidlo „ruského nebezpečí“. Bez harašení novým vzestupem Kremlu – tentokrát na Blízkém východě – se samozřejmě neobešel. Problém tamější (končící) války chtěl „řešit“ vojenským zásahem NATO. Se zalíbením proto také vzpomínal, jak se tomu stalo před lety na Balkáně.

Necítím se povolán řešit, jestli je taková idea produktem normálně uvažujícího člověka. Za připomenutí ale stojí dvacetileté výročí jedné z akcí Severoatlantické aliance v oblasti „měkkého podbříšku Evropy“: akcí vždy mimochodem namířených proti spojencům Moskvy, Srbům. V roce 1999 proběhla válka o Kosovo a Metochiji, další úspěšný pokus velmocí o „balkanizaci“ Balkánu.

Během uplynulé generace se poměry v mezinárodní politice vydatně změnily, třebaže to někteří pořád – jako malé děti – odmítají pochopit. Nemálo se tak stalo kvůli samotnému Kosovu, jehož násilné osamostatnění bylo velikým narušením mezinárodního práva, a vlastně i důležitým milníkem na cestě k jakési nové studené válce.

Akce rozhodně nebyla šťastným tahem. Vytvoření již druhého albánského národního státu bylo jednak protizákonné (doteď nebyl uznán všemi členy EU) a za druhé rozhodně nevedlo ke zklidnění regionu nebo vyřešení albánské otázky. Za chybu tehdejší kroky Západu čerstvě označil i prezident Miloš Zeman, jenž byl v klíčovém roce premiérem země, co právě bez referenda vstoupila do NATO. Taky proto, aby spolutvořila „cordon sanitaire“ Německu nebo dalším západním státům. Dobová propaganda nicméně rozšiřovala, jak jsme si museli přijetí zasloužit. A dle dobových pamětníků k nám bylo přistupováno jako k někomu, kdo má jen držet ústa a krok. Včetně bombardování předchozích spojenců. Jeden člen tehdejšího kabinetu to následně doslova charakterizoval jako jednání Velkého bratra...

S výměnou přátel za nepřátele jsme v té době již měli své zkušenosti. Československo a potom Česko nevybíravě útočilo na Castrovu Havanu a Václav Havel urychleně „zapomenul“ své naivní pohádky o paralelním rozpuštění Varšavského i Severoatlantického paktu. Vnitřní proměnu učinil vážně důkladně. Někdejší kritik americké agresivity horoval za další omezování našeho zbrojního vývozu na trhy, kde nás hbitě nahradili noví spojenci. Polínko si dnes nekriticky připomínaný prezident přiložil také ohledně Kosova. V době leteckých a raketových úderů sice doslova neřekl nic o „humanitárním bombardování“, jak se mu nepřesně vyčítá, nicméně do jakési přímé souvislosti bombardování a humanitu veřejně dal. A stejně tak vyslovoval přání, aby se budoucí českou prezidentkou stala dobová americká ministryně zahraničí s českými kořeny Madelaine Albrightová. Jeden ze strůjců vyrvání Kosova z pravomoci Bělehradu a dnes autorka knihy o nebezpečí návratu fašizmu.

Ve válce o území, k němuž mají Srbové i Albánci historicky podmíněný vztah, byly Západem využity vysloveně mafiánské struktury, kdežto údajné zločiny ústřední vlády se ukázaly být z velké části mediální hrou (na Balkáně se tehdy stal populárním americký snímek „Vrtěti psem“). Při následných úderech bez schválení OSN zahynula též řada civilistů a hospodářské škody šly do desítek miliard dolarů. Dnešní vztahy mezi Kosovem a Srbskem, jež se potom ještě více přichýlilo k Ruské federaci, nejlépe charakterizuje válka celní, jakož i rozličné provokace, jež souvisejí s pěstováním velkoalbánských myšlenek.

Co je však zdaleka nejhorší? Zástupný konflikt o Kosovo velmi rozčílil tehdy ještě jelcinovskou Moskvu, přispěl k nástupu Moskvy putinovské a byl první ve šňůře dalších měření sil, na jejich konci vidíme tolik ostouzenou nelegální anexi Krymu.


Obdobný článek publikoval slovenský deník Pravda