Turecko opět vpadlo do Sýrie. Prezident Erdogan rozjel brilantní, notně riskantní plán. Nový pádný důkaz konce starých časů. Nebo chcete-li, tak konce „Konce dějin“. Hegeliánské koncepce amerického politického myslitele Francise Fukuyamy, jenž si po r. 1989 představoval, že dějiny dávají za pravdu západnímu liberalismu. Měl se vzklenout nad planetou jako duha. Jenže ouha, uplynulo pár desítek let a ideje vítězů studené války jsou na ústupu. O zlom vaz prchají.

Zvlášť v Sýrii. Ankara si zde se svými islamistickými spojenci dělá, co se jim zlíbí a Západ víceméně tupě přihlíží. Invazi na území suverénního státu a válečným zločinům, které jsou zveřejňovány či oslavovány pomalu jako za Daeše. Agresoři si to mohou dovolit. Na základě konzultací s Rusy, Íránci, leč rovněž s Američany, kteří se včas stáhli a ještě před prvními útoky (!) odvezli z kurdských zajateckých táborů nejnebezpečnější fanatiky. Díky nim teď Turci porušují nejzákladnější normy Severoatlantického paktu (jak se dnes spolku nesluší říkat), ba Charty OSN.

Všechno je to reálpolitika. Když Malou Asii přijali do NATO, neměla s demokracií nic společného, ale hodila se. Sama nepřišla zkrátka. Byla spojencem svobodného světa, a přitom měla volné ruce k potlačování národnostního bažení Kurdů, největšího etnika bez státnosti. Případně mohla vpadnout na Kypr, aby tam ustavila loutkovou zemičku. Při té příležitosti, jen tak mimochodem, vedla boje s pravidelnými jednotkami jiného člena Aliance, Řecka.

Turecko se samozřejmě hodí do karet dál, fakticky ještě víc než dřív. Na stole máme lokální konflikty, migrační vlny a i úložiště amerických jaderných hlavic tam podnes vydržela. Erdogan se tudíž neostýchá dávat ostentativně ve známost, že Severoatlantická aliance je mu především nástrojem vydírání. Tenhle prostředek komunikace je panu prezidentu vůbec mimořádně milý. Což Evropě pravidelně připomíná, když promlouvá o milionech (syrských) uprchlíků ve své zemi. Přitom za ně od nás obdržel miliardy výpalného, a navíc se zprvu hodili také jako levná pracovní síla. Jenže se v době hospodářské krize stali přítěží, tudíž přikročil k jejich dalšímu vytěžení. Nasazení proti indoevropským Kurdům.

Turecká společnost je v krizi, v důsledku čehož dostala Erdoganova autorita vážné trhliny. Rozpoutání další vojny se tudíž samo nabízelo. Výsledky se rychle dostavují. Vzedmutí typických nacionalistických vášní a militární řád ve společnosti (včetně zatýkání s válkou nesouhlasících občanů). Etnické čištění od nenáviděných Kurdů anebo vytváření trvalého nárazníkového pásma na území, náležejícího kdysi Vysoké Portě. Kam bude přemístěn podstatný segment odmítaných Arabů.

Nota bene se další nestabilitou v regionu „odplatí“ Bruselu, jež nechal hrdé Turky desetiletí marně přešlapovat před branami. Přičemž avizované sankce vůči čelním činovníkům Ankary mohou znamenat jedině další Erdoganovo domácí posílení. Krásně je to vidět na mediální hře na pětidenní příměří. Ani další „protiúder“ v podobě pozastavení dovozu vojenského materiálu, není než směšně bezzubý. Malá Asie disponuje válečným průmyslem, leč hlavně druhou největší armádou Aliance. Skvěle vyzbrojenou a – na rozdíl od jejích západních kolegyň – zvyklou na ztráty z bitev. Těsně před kampaní si navíc pořídila špičkové protiletadlové systémy z Ruska, aby bylo každému jasné, že je kam jít.

Léta letoucí bilo do očí, že Kurdové zas ostrouhají a žádný národní stát, jenž jim byl planě slibován po obou světových válkách, mít nebudou. Dokonce nyní ztratí v zápase s ISIS krvavě vydobytou autonomii, jelikož nezbývá než jít s prosíkem do Damašku. Můžou tak akorát skrze slzy pozorovat početně mnohem slabší Albánce, kteří mají státy hnedle dva. Inu, mouřenín posloužil, mouřenín může jít. Což se ostatně týká i Evropy.


Komentář zveřejnil slovenský deník Pravda