Pro inspiraci vám nabízím rozhovor s Klárou Laurenčíkovou z Bulletinu Variant číslo XI/2011. Bulletin je ke stažení na webových stránkách vzdělávacího programu Varianty.

Většina rodičů hledá pro své děti co nejlepší školu. Podle čeho se mohou při výběru řídit?

Z pozice rodiče bych se nejdříve podívala na web školy. Hledala bych informace o tom, jak vypadá školní vzdělávací program, jaké škola nabízí volnočasové aktivity a jestli zajišťuje služby školního psychologa či speciálního pedagoga. Podstatná by pro mě byla také informace o tom, jak škola aktivně podněcuje komunikaci a spolupráci s rodiči a zda usiluje o individuální přístup k potřebám všech žáků. Jako rodič bych ocenila také zprávu o tom, jak probíhá hodnocení žáků. Klonila bych se k preferenci průběžného slovního hodnocení. Z širších referencí bych se pokusila zjistit, jaké na škole panuje klima, zdali je tu atmosféra přátelská a otevřená, či naopak. Plusové body při hodnocení školy bych si pak spojovala s tím, jak škola podporuje profesionalitu svého pedagogického sboru. Jestli má strategii dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků, zajišťuje jim odbornou podporu formou supervize nebo má vypracované vnitřní standardy práce pedagoga.

Jak může ministerstvo školství podpořit školy v naplňování jejich cílů?

Ministerstvo především musí zformulovat vizi, jaké má české školství vlastně být. Taková vize ovšem musí vycházet z dialogu s učiteli a studenty, opírat se o data a konkrétní údaje z terénu a reagovat na měnící se potřeby naší společnosti. Je třeba srozumitelně říct, co míníme „dobrou školou“ - jaké kvality má taková škola nést, co má svým žáků a jejich rodičům nabízet. Školám je třeba dát praktickou metodickou i finanční podporu pro realizaci potřebných změn. Prospěšné by bylo vytvoření standardu učitelské profese - jako určitého nástroje ke sjednocení základní úrovně kvality práce učitele. Takovýto standard by pojmenoval klíčové principy a kompetence, ke kterým má být pedagog připravován již při studiu na vysoké škole a které pak má mít na zřeteli i při své pedagogické praxi. Spolu se standardem by měl jít ruku v ruce kontinuální profesní rozvoj a s ním spojený kariérní řád. Učitel, který je tvořivý, pracuje na sobě a vzdělává se, by měl být za své úsilí odměněn.

Co jsou nejčastější překážky, které školám brání stát se „dobrými“?
Domnívám se, že problémem je absence celospolečenské diskuse o tom, kam má české školství směřovat. Co má být smyslem vzdělávání. Ekonomické zájmy společnosti jsou ve veřejném prostoru často nadřazovány nad hodnoty duchovní a mravní. Hlavním smyslem vzdělávání je podle mne posilování soudržnosti a solidarity společnosti. Ve škole bychom se měli naučit jak rozumět sami sobě i ostatním, jak formulovat své potřeby a myšlenky, přemýšlet v souvislostech, spolupracovat s druhými a strategicky plánovat řešení nejrůznějších problémů, se kterými se potkáváme.
Problém ale nastává, když do fungování škol zasahují politické hry a pedagogové se stávají rukojmími různých mocenských zájmů. Nezřídka jsme svědky rušení velmi kvalitních škol bez jasného a důvěryhodného vysvětlení. Můžeme sledovat chaotické kroky ministerstva školství. Chybí energie a leckdy i ochota navzájem si naslouchat a vytvářet spolupracující sítě.
Napadá Vás nějaký zahraniční příklad inspirativní pro naše školství?

Za inspirativní považuji například vzdělávací systém ve Finsku. Učitelské povolání tam znamená vysokou společenskou prestiž. Je však také spojeno s vědomím veliké odpovědnosti. Učitelé jsou podporováni v kontinuálním rozvoji. Funguje zde mentoring mladších učitelů těmi zkušenějšími. Přirozená je individuální podpora a respekt ke každému žákovi, ke kultuře a prostředí, ze kterého přichází. Snahou všech aktérů je vytvářet prostředí přijetí a bezpečí, vychovávat a vzdělávat děti k toleranci a aktivnímu zájmu o dění kolem sebe. Školství je jednou z klíčových priorit finské vlády a úměrně tomu je také štědře financováno.

Letos poprvé proběhly na středních školách státní maturity. Jak vnímáte jejich výsledky?

Nastavení maturitních testů bylo problematické. Samotní studenti i učitelé marně volali po diskusi o relevanci výsledků maturit při nejednoznačně až zmatečně formulovaných otázkách. Velmi neprofesionální bylo vyhýbavé a nekonstruktivní přešlapování ministerstva nad výsledky státních maturit. Postrádala jsem skutečně odborný komentář k tomu, jak s výsledky pracovat, jak jim rozumět. Stal se z nich tak jen plochý nástroj srovnávání úspěšnosti v testech teoretických znalostí. Naprosto nic nám neřeknou například o sociálních kompetencích žáků, o jejich schopnostech přemýšlet v souvislostech, komunikovat, kooperovat a strategicky plánovat.
Za ještě riskantnější považuji i další podobně zaměřený ministerský plán, a sice testování v 5. a 9. třídách základních škol. Školy, vzdělávající děti s nejrůznějšími vstupními hendikepy (zdravotními i sociálními), mohou doplatit na svou ochotu věnovat se takovýmto dětem, jelikož jejich výsledky budou při současném nastavení těchto testů zákonitě horší. Rodiče, kteří se budou snažit zorientovat v konkurenci škol právě podle výsledků těchto testů, logicky začnou upřednostňovat školy s lepším umístěním a začnou se tak ještě více, než je tomu dosud, rozevírat nůžky mezi školami pro děti excelentní a děti znevýhodněné.

Klára Laurenčíková
Do roku 2008 působila jako vedoucí oddělení sociálně-právní ochrany dětí na odboru rodinné politiky Ministerstva práce a sociálních věcí. Poté přijala místo ředitelky odboru rovných příležitostí ve školství na MŠMT, kde od roku 2009 působila na pozici náměstkyně ministra a vrchní ředitelky sekce speciálního vzdělávání. V současné době je na mateřské dovolené, ale problematice vzdělávání se nadále aktivně věnuje - v roce 2011 založila mj. Českou odbornou společnost pro inkluzivní vzdělávání.

Zdroj: Bulletin Variant XI/2011