Má dcera si přinesla své první vysvědčení. Všichni jsme byli doma ten den rozechvělí. Dcera navštěvuje základní školu, která žáky do třetí třídy hodnotí slovně. Vysvědčení tak bylo opravdu něco jiného, než si se ženou pamatujeme z našich školních let. Vysvědčení je dvoustrana textu napsaného velkými písmeny, aby si ho dcera mohla sama přečíst. Text se obrací už oslovením přímo na dceru a popisuje, co se naučila, a co paní učitelka hodnotí jako pozitivum. Dcera dopadla dobře a text jsem dočetl s náležitým zadostiučiněním a radostí. Zároveň jsem se ale cítil i trochu „octovitě“ a podobné příznaky projevovala také žena s dcerou.

U mě octovitost pramenila z toho, že se vysvědčení obracelo pouze na dceru. Jako by vysvědčením nebylo vůbec myšleno na rodiče a jejich zásluhy. Tím, že chybí kvantifikující známka, nemám coby otec možnost ocenit sebe a svůj přínos ke vzdělání dcery. Není možné ani operovat známkou a posilovat rodičovské sebevědomí při hovorech s kolegy v práci, sousedy a prarodiči. Vždy se rozhostí ticho po první větě reprodukující věrně to, co se dcera naučila ve škole dle vysvědčení.

Nakonec se i dcera tvářila nakysle. Nejen, že ji znejisťovaly reakce kamarádek z bývalé školky – ty všechny mají totiž jedničky a nezájmem ztichly na samém začátku recitace textu vysvědčení. Nejvíce ji namíchlo, když se dozvěděla, že nedostane žádnou odměnu v hypermarketu za jedničku na vysvědčení. V neposlední řadě i žena přišla o možnost sdělit maminkám na pískovišti „pochopitelným“ způsobem, jak na tom dcera ve škole je.

Se školou jsem moc spokojený a oceňuji, co všechno se dcera s pomocí paní učitelky za půl roku naučila. Těším se, co vše se ještě naučí a od třetí třídy snad budeme spokojení i my se ženou. Konečně se budeme mít možnost chlubit známkami, dcera dostane slevu v hypermarketu a bude si mít zase co říct kamarádkám. Jenom se ptám, jestli někde něco není špatně. Třeba je vysvědčení určeno někomu jinému než rodičům. Třeba má popisovat a hodnotit, co se žák naučil, a ne srovnávat, kdo z dětí a rodičů je větší „borec“. Třeba nemá být vstupenkou do světa slev a honění se za známkou, titulem a rychlou odměnou.

Asi budu muset na sobě zapracovat a přemýšlet o tom, kdo do té školy vlastně chodí, a co se tam s dcerou přesně děje. Nakonec jenom doufám, že dcera udrží tempo a budu se mít před kolegy za dva roky čím chlubit.