Minulý týden si svět připomínal 200. výročí narození Gregora Johanna Mendela. Na čtyři stovky vědců a vědkyň, včetně tří nobelistů, zamířily do Brna na velkou genetickou konferenci. Další tisíce návštěvníků pak přilákal doprovodný program. Zkrátka jihomoravská metropole žila zelenou a hráškem. Podnik, který na menu nenabízel něco zeleného, měl pravděpodobně dovolenou.


Slavil celý svět. Mendelovi bylo věnováno i několik článku v rámci Nature Collection.

„Otec genetiky, génius, opat, meteorolog, včelař, učitel, zemědělec,“‎ říká se tradičně o oslavenci. Nechci se pokoušet o další biografickou vzpomínku nebo analýzu, toho se už zhostili jiní a lépe. Přesto mi několik dní v Brně během „narozeninových oslav“‎ přineslo několik postřehů, o které se chci podělit alespoň v bodech – „hrášcích“.


• Mendel individualista
„Co bych rád zdůraznil a považuji za pozoruhodné, že Mendel pracoval sám. My všichni neustále získáváme stimuly od našich učitelů, studentů, kolegů, potkáváme se na mezinárodních konferencích, ovlivňujeme se. On nic takového neměl, na vše přišel sám,“‎ řekl během konference Thomas R. Cech, který za nalezení katalytické aktivity ribonukleové kyseliny (RNA) získal v roce 1989 Nobelovu cenu za chemii. Mendel samotou nestrádal, spíše naopak, měl klid na práci. Na titulní stranu učebnice meteorologie z roku 1850 si poznamenal: „Kdo nedovede být sám, není ani usmířen sám se sebou.“ Zároveň ale zastával role, které mu přinesly úctu a společenskou prestiž.


• Geniální, ale nepochopený
Byl Mendel génius? „Jednoznačně ano,“‎ míní Sir Paul Nurse, ředitel Francis Crick Institutu v Londýně a nositel Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu 2001. Na tiskové konferenci pak shrnul, co podle něho stojí za Mendelovým úspěchem. „Zaprvé jej, stejně jako mnoho vědců a vědkyň, poháněla vášeň a zvídavost, jak funguje život. Zadruhé pracoval s modelovým systémem, který fungoval. Experimentoval s několika, ale zůstal u hrachu, protože mu rozuměl. A za třetí, používal abstraktní myšlení a byl velmi pracovitý. Na základě toho odvodil své přelomové myšlenky. Nespokojil se pouze s popisem, hledal obecnější pravidla.“‎
To, že předběhl dobu, zdůraznila i Diana W. Bianchi, ředitelka jednoho z ústavů National Institutes of Health. „Co mi na Mendelovi přijde fascinující je, že tvořil své hypotézy na základě faktů. Dnes žijeme v éře, kdy jsou fakta zpochybňována a dostávají se k nám i prostřednictvím sociálních sítích. On dělal vlastní pozorování a na základě nich tvořil své hypotézy. Používal matematiku a fyziku pro hledání smyslu v biologii – pozorováních při pěstování hrachu. Byl to vlastně první výpočetní biolog v historii. V té době mu ale nikdo nerozuměl.“‎


• Jenom člověk
Kdo si představujete Mendela jako úspěšného myslitele, který byl již za svého života vzorem, může být zklamán. Šlo o silného kuřáka se sklony k obezitě, chatrným zdravím a nervy na dranc. Kvůli tomu ve svém životě mnohokrát neuspěl. Kupříkladu když byl v roce 1847 vysvěcen na kněze, nastoupil jako duchovní v Nemocnici u sv. Anny, kde se brzy nervově zhroutil, protože nesnesl pohled na krev a utrpení.
Tehdejší augustiniánský opat Napp pro něj našel alternativu – místo učitele na gymnáziu ve Znojmě, což mu šlo a velmi rychle získal pověst oblíbeného kantora. U učitelských zkoušek ale kvůli nervozitě dvakrát neuspěl a nemohl se tak stát profesorem. Útočiště našel v klášteře a při pěstování hrachu…


• Ve správný čas na správném místě
„Byl geniální, ale měl i štěstí – byl ve správný čas na správném místě. V opatství měl možnost a čas přemýšlet,“‎ řekl Sir Michael Stratton, britský vědec, ředitel Wellcome Trust Sanger Institute a vedoucí Mezinárodního konsorcia pro nádorový genom. Z pohledu dnešní vědy by neměl šanci na úspěch. O slávu ale nešlo: „Mendel nechtěl být slavný, chtěl uznání. Stejně jako Darwin,“‎ zdůraznil Sir Paul Nurse.

• Vytrvalý a pečlivý
Na objev principů dědičnosti přišel díky obrovské píli a pečlivosti – s prvními hrachovými experimenty započal v roce 1854 a během necelých deseti let pozoroval 28 000 jeho rostlin! Počasí zapisoval ještě mnohem déle, téměř třicet let, od roku 1856 až do své smrti.


• Renesanční osobnost
Mendela známe především jako pěstitele hrachu a objevitele principů dědičnosti. Jeho zájmy ale byly mnohem širší – kromě biologie studoval i matematiku, statistiku, fyziku, chemii, paleontologii a jazyky. Byl vášnivým meteorologem (devět z jeho třinácti publikací se týká počasí, patřil mezi zakládající členy rakouské meteorologické společnosti, spolupracoval s vídeňskými kolegy a podílel se na budování tuzemské meteorologické sítě), včelařem, zemědělcem, ale i velkým dobrákem. Finančně podporoval své tři synovce a mnoho dalších. Když zemřel, smutečního průvodu se účastnily tisíce lidí, kromě duchovních a významných veřejných činitelů i mnoho chudých, pro které byl často jediným zachráncem. Mimochodem Mendelovo rekviem dirigoval Leoš Janáček.
Multioborové byly i letošní oslavy, včetně konference, na níž se sešli odborníci a odbornice na lidské zdraví, rostliny, zvířata, mikrobiologii, nové technologie, ale i historii a etiku. „Tato vědecké konference je unikátní i svou mezioborovostí, za což jsem moc ráda. Setkávání napříč obory je inspirující,“‎ zářila již výše zmiňovaná Diana W. Bianchi.


• Znovuobjeven
Mendelova práce byla znovuobjevena kolem roku 1900, tedy asi čtyřicet let po publikaci a 16 let po autorově smrti, a to trojici vědců de Vries, Correns a Tschermak, kteří nezávisle na sobě potvrdili Mendelovy hypotézy a zároveň uznali jeho prvenství. Objevitelovi bývalí kolegové se cítili zahanbeni, že jeho genialitu neodhalili, alespoň mu tedy postavili pomník.


• Zakázán a zapomenut
Ani poté ale neměl klid. Nacisté Mendelových principů dědičnosti zneužívali, když se snažili vysvětlovat proč je bílá rasa „nadřazená“‎. Naopak komunisté vědce zakazovali, protože se jim více líbila teorie, že „potomci dědí vlastnosti, které jste svým úsilím získali během života“‎. Ti, kteří Mendelovy myšlenky obhajovali, byli pronásledováni, přišli o práci a na některé čekalo vězení či dokonce smrt. To vedlo k zapomnění a Mendel se stal známějším ve světě než v Česku (i když také u nás se po celou dobu našli odvážlivci, kteří o něm tajně učili).

• Mendel revival
Dnes je již Mendel rehabilitován a znám. Přispěli k tomu i světoví velikáni jako například Sir Paul Nurse nebo genetik a profesor biochemie Kim Nasmyth a jeho manželka Anna, kteří založili slavný cyklus přednášek Mendel Lectures a dlouhouhodbě usilují o zachování a rozvoj vědcova odkazu, ale i jeho brněnského muzea (v minulém týdnu za to obdrželi Zlaté medaile Masarykovy univerzity).


• „Náš“‎ Mendel
K Mendelovi se dnes hrdě hlásíme a přivlastňujeme si jej, ačkoliv se narodil v té době v německých Hynčicích, jeho matka byla Němka a otec Čechem jen napůl. Sám se prý považoval za „Moravana německé řeči“.
Spory, komu Mendel patří, lze považovat za neškodné a dětské, problematičtější je, že se na jeho práci díváme optikou dnešního světa a současné vědy, což může vést k dezinterpretacím. A jak často zaznívalo i na konferenci. „V jeho dílech hledáme informace a souvislosti, které tam nejsou – nemohou být, protože v té době ještě neexistovaly.“‎

• Mendel všude kolem nás
Přijmeme-li analogii Mendela coby „otce genetiky“, pak se jeho dítěti – dnešní genetice – daří skvěle: Setkáváme se s ní v medicíně, v kriminalistice, při pěstování rostlin, chovu zvířat i v potravinářství a především se stala klíčovým nástrojem moderní vědy.
Tím to ale nekončí, máme Mendelovu univerzitu, muzeum, ulice, polární stanici na Antarktidě, stejně jako vlak, planetu a kráter na Měsíci i Marsu. O Mendelovi vznikají knihy, seriály i komiksy. Pro mnohé je zdrojem inspirace a často slouží jako vzor. Právem. Šlo o člověka nadaného, vytrvalého. O ušlechtilého muže širokých zájmů. Předběhl dobu a byl jedinečný. Zanechal po sobě odkaz v tom nejlepším slova smyslu, proto není nutné hledat další senzace nebo jakkoli zneužívat jeho odkazu.

Autorka působí jako vědecká redaktorka na Univerzitě Karlově.