Je válka, ceny závratně rostou a covid dál obchází po lidech, nicméně alespoň nejsme u sledování filmů prozatím upoutáni do vlastních sedaček a můžeme v klidu a pokoji užívat festivalového třeštění nebo mlsat filmy v kině.

Karlovarský filmový festival se vrátil od původního termínu v plné síle a můj letošní první film byl trefou do černého. Na úvod jsem v programu zvolila čínské 131-minutové drama V prach se navrátíš Yin ru chen yan 隐入尘烟 od režiséra Li Ruijuna (李睿珺).
Dojemný melancholicky laděný film s hromadou nádherných záběrů krajiny je nepřikrášlenou love story z čínského venkova. Železňák Ma a Guiying jsou oba outsidery i v rámci chudého čínského venkova, dobromyslní a vykořisťovaní nejen vlastními rodinami. On je trochu pomalejší a nechal by na sobě dříví štípat, ona také, navíc neplodná s inkontinencí. Dva outsideři, kterým aby se jich jejich rodiny zbavily, domluví sňatek. Ač je to nepravděpodobné, z rodinami k sobě odložené dvojice se stane vzájemně se milující pár, který se nástrahami života prokousává společně – od vyhazovu z domku přes úskalí stavby nového hliněného domu po chov slepic a nesnáze při sklizni. Jejich vzájemnou lásku a ohleduplnost jim mohou závidět i materiálně lépe zajištění vesničané. Idylický vztah plný dojemné vzájemné péče však skončí smrtí hlavní hrdinky.
Na první film festivalu jsem měla i letos šťastnou ruku, i když to není trhák, kterej by se objevil ve festivalových ozvěnách a je spíš nepravděpodobný, že by později nějaký ten pátek okupoval artový kina. Přesto je to pro mě jeden z festivalových zážitků.
Trochu mě mrzí, že pokud nepočítám krátké filmy, tak tohle byl jedinej čínskej film na karlovarkým festivalu. A každej rok je situace obdobná - jeden, maximálně dva čínsky mluvený filmy. Přitom jen v ČLR vznikne průměrně víc jak 600 filmů ročně, Taiwan prý přes 100. Nejsem expert a nevidím programovému oddělení do hlavy, ale z jiných malých přehlídek tuším, že by se každý rok dalo najít víc perliček, který by si zasloužily festivalový uvedení. A karlovarskej výběr z Koreje nebo Japonska taky neoslní počtem uvedených snímků. Jasně, jiný kinematografie mají ve Varech tradičně mnohem silnější zastoupení, a nelze vyhovět všem, ale možná by ale stálo za to rozšířit obzory dál na východ.