Petr Havel

21. 02.

V diskusích o kvalitě potravin je množství nekvalitních informací

Petr Havel Přečteno 3510 krát

Téma kvality potravin, zejména poté, co počátkem roku zveřejnila svá loňská zjištění Státní zemědělská a potravinářská inspekce, plní stránky novin, obrazovky televizí i virtuální realitu webů a facebooků více než kdy předtím. To je jistě pozitivní.
Naprostou tragédií ale je, že potřebu vyjadřovat se ke kvalitě cítí naprosto všichni, přičemž téměř všichni konstatují zcela vážně nepravdy, polopravdy nebo vyslovené lži. Pokud budeme takto v diskusi pokračovat dál, úspěšně zdegradujeme veškerou potravinářskou produkci na tuzemském trhu a nikdo nebude vědět, co vlastně kvalitní je a co ne, a hlavně proč.
Poslednímm impulsem, který mě donutil napsat pár řádek na toto téma, bylo doporučení bloggera Jaroslava Krejčího na shlédnutí pořadu „Máte slovo“ ze dne 16. února, který byl právě kvalitě potravin věnován. Vzhledem k tomu, co v tomto pořadu zaznělo, bych naopak já uvedený pořad doporučil maximálně jako odstrašující příklad pokusu o osvětu laické veřejnosti.
Excesů v něm byla celé řada, od evidentně nepřipraveného náměstka ministra průmyslu a obchodu Bedřicha Dandy, přes autoprezentaci viceprezidenta Svazu obchodu a cestovního ruchu Martina Ditmara až zejména po „nespokojeného občana“, který se v průběhu vysílání snažil o reklamu na jakousi osvětovou publikaci a před kamerou mával platem vajíček s nápisem Česká vejce jako příkladem prezentace české potravinářské produkce. K tomu snad jen poznámka, že právě Česká vejce měla v minulosti problémy s dovozem zahraničních vajec a připomenutí, že když nějaká potravina nese název „český“, vůbec to nemusí být pravda. Mimochodem, skutečná země původu vajec se pozná až na samotném vajíčku, kde je v případě českého původu razítko „CZ“. To ale spotřebitel vždy nezjistí, protože by musel v obchodech rozbalovat plata vajec obvykle zabalená v igelitu.
Specificky uchopeným pojmem v uvedeném pořadu byl „separát“, který označila sama moderátorka pořadu za pojem hodný zapamatování. To klidně ano, ale v takovém případě by součástí paměti neměla být doprovodná snůška nesmyslů, které kolem tohoto pojmu zazněly. Nemá cenu to rozebírat (ale pokud někdo bude chtít, udělám to v reakcích), skutečností ale je, že separát neobsahuje ani peří, ani zobáky či pařáty, ani PŘIDANOU krev, kůži nebo tuk, a dokonce v některých případech, kdy se při zpracování strojově odděleného masa (správný název pro separát) používají moderní technologie, ani ty zpropadené kosti.
Uvedený pořad nebyl jediným případem matoucí spotřebitele. Vzrušení na trhu vzbudily i výsledky testů kuřat od občanského sdružení Dtest, z nichž jakoby vyplývalo, že tuzemští výrobci kuřat produkují výrobky plné nebezpečných salmonel. Bohužel, součástí medializovaných výsledků nebyla zásadní a podstatná informace – totiž, kde byla testovaná kuřata zakoupena. Až po čase se konstatovalo, že vzorky nebyly odebrané u výrobce. To je ovšem poměrně důležité, protože následné kontroly u tuzemských výrobců neodhalily žádné pochybení, což potvrzuje známou skutečnost, že k pomnožení bakterií obvykle dochází při transportu zboží a při jeho nevhodném skladování, a to i u samotných spotřebitelů. Jenže vyznění kauzy dopadlo negativně na výrobce, kteří v tom byli úplně nevinně.
Případů populisticky pojatých informací týkající se kvality potravin je bohužel nekonečné množství, a je smutné, že se na jejich šíření podílejí i lidé, které laické veřejnost považuje za autority, a proto jejich tvrzení věří. Údaj o peří v separátu například zazněl již dříve i v pořadu „Jste to, co jíte“ od lékařky, jiný lékařský odborník zase před časem označil hovězí „nebio“ maso za rizikové díky možné přítomnost lepku z jejich krmení, známá moderátorka upozorňovala na praxi, podle které se do mléka (myslím tím opravdu normálního mléka k pití) přidává řepkový olej (ten se ale dává do jiných výrobků, typicky do šlehačky), představitel kulinářského institu zase veřejně tvrdí, že šunka neobsahuje maso (to by se tak nemohla nazývat), a tak dále.
Tedy: Mluvme o kvalitě potravin, je to žádoucí. Nechť se ale k odborným věcem vyjadřují nepopulisticky ti, kteří o tom něco vědí...

05. 02.

Spotřebná daň na víno není zas taková hloupost

Petr Havel Přečteno 3387 krát

Petice vinařů, vyjádření ministra zemědělství Petra Bendla a hejtmana Jihomoravského kraje Michala Haška či nesouhlas většiny spotřebitelů se zavedením spotřební daně na víno – to vše svědčí o dobrém marketingu domácí vinařské lobby. Tak jednostranně negativní ale myšlenka spotřební daně na víno opravdu není.
V prvé řadě je třeba říci, že jeden z nejčetněji uváděných argumentů proti této spotřební dani – totiž že její zavedení poškodí tuzemské producenty kvalitních vín, je minimálně zavádějící. Ve skutečnosti je to totiž zcela obráceně. Daň více poškodí zahraniční dovozce méně kvalitních vín, většinou označovaných jako „krabicová vína“, která se do ČR dovážejí za ceny kolem deseti korun za litr (byly doby, kdy se k nám taková vína dovážela dokonce za ceny 3 až 4 koruny za litr). Pokud by byla ministrem financí Miroslavem Kalouskem uvalena na víno spotřební daň 10 korun, jak avizoval, zdražila by taková daň tato „krabicová vína“ zhruba dvojnásobně, zatímco kvalitní vína pouze o deset, nebo třeba jen o pět procent, podle výchozí ceny. Je totiž zcela zřejmé, že absolutní výše daně bude mít daleko větší váhu v celkové ceně levných vín. V praxi to znamená, že v případě kvalitních vín, jejichž ceny začínají na hranici a často daleko nad hranicí sto korun, si spotřebitel patrně bez větších problémů k ceně třeba 120 korun připlatí ještě desetikorunu, zatímco pro člověka kupujícího krabičák za nízké ceny bude dvojnásobek výdajů zřejmě větším problémem. To by se mělo odrazit v poklesu konzumace levných a obvykle opravdu méně kvalitních vín, což je ve své podstatě v zájmu spotřebitele.
Klíčovým argumentem pro legitimitu úvah o zavedení spotřební daně na víno je ale struktura produkce a zahraničního obchodu s alkoholickými nápoji. Zatímco suroviny k výrobě piva a lihovin se téměř bezezbytku produkují v ČR a v ČR se také většina z tuzemských surovin vyrobených nápojů zkonzumuje, víno vyrobené z hroznů v jiných zemích se do naší země ze dvou třetin dováží. Současnou nulovou spotřební daní (pivo a lihoviny zdaněné jsou) u vína tak podporujeme zahraniční producenty, kteří se oproti našim prosazují zejména nižší cenou a možný potenciál trhu s kvalitnějšími víny, i domácím vinařům, zužují.
Samozřejmě, že spotřební daní budou postiženi zahraniční i naši producenti vín a že se zavedením daně jednorázově zvýší našim vinařům náklady. Na druhou stranu je skutečností, že právě vinařství a vinohradnictví patří v ČR k nejvíce dotovaným zemědělským komoditám, do jisté míry i na úkor jiných zemědělských surovin. Dotace mohli nebo mohou vinaři čerpat na leccos, kromě „normálních“ dotací na hektar ještě specielní komoditní podpory, restrukturalizaci vinic, oplocenky či na likvidaci špačků. Vinnou révu lze také pěstovat v systému integrované produkce s vyššími dotacemi. Produkce vinné révy se týkají i dotace do ekologického zemědělství, řada producentů vín v minulosti kvůli vyšším podporám do biozemědělství přešla. Víno mělo také jako kdysi jediná komodita specielní, státem podporovanou propagaci, a to prostřednictvím stále funkčního Vinařského fondu, jehož finanční prostředky zabezpečuje rovným dílem ministerstvo zemědělství a samotní vinaři. Aniž bych vzbuzoval vášně výší do vinařství směřujících podpor, bylo by vhodné vědět, že na podporu státu ( a EU, jistě) si vinaři stěžovat opravdu nemohou. A to za situace, kdy víno nepatří mezi klíčové tuzemské strategické komodity, jako je třeba pšenice nebo vepřové .
Faktem je, že pěstování vinné révy a produkce vín je hodně rukodělná práce, a vytváří tak řadu pracovních míst. Z nutričního hlediska je konzumace kvalitních vína také žádoucí. A pravdou je i to, že zavedení daně patrně posílí černý trh. Ten ale již stejně v nemalé míře reálně existuje, stejně tak jako pančování vín nebo třeba burčáků, jak dokládají výsledky kontrol dozorových orgánů.
Zavedení spotřební daně u vína je tak do jisté míry sporné a stát by k němu měl sáhnout spíše jako k nouzovému opatření, například jako k možnosti zajistit finanční prostředky pro péči o handicapované občany, nebude-li mít jinou možnost. Rozhodně ale neplatí, že by mělo mít zavedení spotřební daně pouze samá negativa, jak se to prakticky všichni snaží prezentovat.

Archiv článků: únor 2012

V diskusích o kvalitě potravin je množství nekvalitních informací

Spotřebná daň na víno není zas taková hloupost

Blogeři abecedně