Petr Havel

29. 01.

Bilance ministra Jurečky: Nejde jen o dotace

Petr Havel Přečteno 1941 krát

Přestože se zejména (ale nejenom) v zemědělství většinou hodnotí úspěšnost ministra podle toho, kolik získal pro svůj resort dotací, případně kolik dokázal vyčerpat peněz z různých fondů EU, nejsou a neměla by to být jediná důležitá kritéria v hodnocení jednotlivých představitelů resortů. Peníze prostě nejsou vždy rozhodující, a to ani v opačné roli, totiž kolik kdo na čem ušetří. I když se na své bilanční tiskovce ministr pochlubil, že se mu v získávání peněz i v jejich menším utrácení daří. A ano, celkem daří.
Přesto se domnívám, že větší váhu má cosi úplně jiného – totiž schopnost uznat omyl a změnit rozhodnutí, u nichž realita prokázala jejich neoprávněnost. Na mysli mám přitom vůli změnit loňské Nařízení vlády o povinnosti hlásit dva dny předem dovozy masa do ČR včetně údajů o cenách dovážené produkce. Přestože bylo přitom od počátku zřejmé, že šlo o krok zbytečný vycházející z teoretických obav z dopadů ruských sankcí. Už jenom proto, že v rozhodujícím druhu masa – ve vepřovém, kde musí naše země i tak dovážet zhruba polovinu surovin a masa k uspokojení domácí poptávky ze zahraničí, by se – alespoň z pohledu spotřebitele – případné levnější dovozy i kvůli ruským sankcím vlastně hodily. Nic zásadního se ale nestalo a stejně tak se nepotvrdily domnělé dumpingové dovozy, před kterými varovali především naši zemědělci. Lze jen připomenout, že dumping není jednorázový dovoz zboží za ceny nižší, než jaké jsou náklady našich producentů, ale dlouhodobý dovoz zboží za ceny nižší, než jaké jsou náklady toho, kdo zboží na „cizí území“ dováží.
Právě v EU je ovšem „cizí území“ relativní pojem, protože základní ideou spojené Evropy je volný pohyb zboží, osob a kapitálu, což z pohledu mezinárodního obchodu v praxi znamená nulová cla. Jsou-li ale zakázány tarifní (celní) bariéry, vymýšlí různé státy bariéry netarifní (administrativní). Právě takovou bariérou bylo hlášení dovozů dva dny předem, ještě navíc opepřené povinností cenových hlášení. Jenže právě toto opatření už šlo hodně nad rámec jinak poměrně častých a různě skrytých administrativních bariér v obchodu s potravinami v rámci EU. A rozhodně nepřineslo naší zemi a našim výrobcům výhodu. Především v zemích, kde také přistoupili k nadstandardní „ochraně“ svých výrobců (zejména pan na Slovensku) se začala vůči našim vývozcům uplatňovat odvetná opatření, což v praxi znamená riziko omezení exportu českých výrobků za situace, kdy podle statistik i faktických zkušeností našich exportérů vývoz našich potravin a surovin do zemí EU pomalu, ale vytrvale stoupá – a Slovensko je po Německu v této oblasti našim nejdůležitějším exportním prostorem. Navíc – kromě Česka, Slovenska a Maďarska žádná jiná země EU v souvislosti s ruským embargem opatření typu hlášení dovozů předem nezavedla, takže zmiňované tři země si pevněji než dřív přilepily nálepku států, které „netáhnou s EU za jenom provaz“, protože je jim košile bližší než kabát. To samozřejmě právě z pohledu zahraničního obchodu není zrovna strategická image, protože, jak již bylo řečeno, objem našich exportů do EU roste. EU je tedy pro nás řádově důležitější strategický partner, než celý zbytek planety dohromady, a podle toho bychom se také měli při svých rozhodnutích chovat.
A právě za to, že si tuto skutečnost ministr zemědělství po několika měsících uvědomil a nahlašovací povinnost vrací do stavu z roku 2011 (tedy potrvá dál, jen v o dost mírnější podobě), je třeba Jurečku ocenit. Nebylo to jednoduché rozhodnutí, neboť musel čelit značným tlakům na zachování popisované překážky zahraničního obchodu. Ale – „ustál to“.
Zmiňovaná nahlašovací povinnost mimochodem, jak zmiňují i sami představitelé Českého svazu zpracovatelů masa a ostatně i náměstek ministra Jindřich Šnejdrla, žádné nepoctivé dovozce stejně nepostihne. Kdo chce totiž podvádět, ten samozřejmě nic nehlásí. To je problém – a skutečně reálný, zejména v severních příhraničních oblastech ČR, kde je častou praxí situace, kdy ze zahraniční přijede nějaké zboží, řádově v hodinách je komusi prodáno, a prázdné transportní vozidlo odfičí tam, odkud přijelo – a nikdo nic neví. Tyto případy ale nemohla nahlašovací povinnost postihnout.
Právě s takovými podvody, které jsou navíc zcela jistě daňovým únikem, což je při objemu takto putujícího zboží také trestný čin, je třeba nějakým způsobem bojovat. Prostředkem k tomu by přitom měla být již uzavřená dohoda Státní veterinární správy ČR a Celní správy ČR týkající se operativnější komunikace a koordinace, a připravovaná prováděcí vyhláška k novele zákona o potravinách, která by měla být klíčovým nástrojem pro omezení rizik podvodů. Což je jistě v pořádku, a v pořádku je také rozhodnutí ministra zemědělství nadstandardní ochranářské opatření zrušit. Z hlediska dlouhodobého vývoje pozice našeho zemědělství a potravinářství je to důležitější než objem dotací.

20. 01.

Nekamenujme GMO

Petr Havel Přečteno 2168 krát

Po mnohaletých diskusích dala Evropská unie členským státům volnost při rozhodování o tom, zdali na svém území povolí nebo zakáží pěstovat geneticky modifikované odrůdy (GMO) hospodářských plodin. Cílem tohoto rozhodnutí bylo přitom odblokovat patovou situaci, kdy část zemí EU požadovala plošný zákaz produkce GMO, jiné zase proti GMO takové výhrady neměly a na úrovni EU tak nebylo možné dosáhnout konsensu.
Nutno podotknout, že v rámci EU držela Česká republika historicky vždy liberálnější přístup a vystupovala proti plošným zákazům GMO. Teď ale nastává situace, kdy bude muset tento postoj obhájit bez alibi EU před svými občany. A záležet bude především na mediálním obrazu GMO. Ten již začínají aktivně vytvářet odpůrci GMO, nejhlasitěji pak Svaz ekologických zemědělců PRO-BIO, podle kterého „by pěstování modifikovaných plodin zvýšilo cenu biopotravin“. Média pak píší o „zpřísnění“ legislativy s podtextem, že produkci GMO by naše země neměla povolit. Opačné hlasy moc slyšet nejsou, přestože argumentů pro využití biotechnologií v zemědělství stále přibývá. Proti uměle zkreslovanému obrazu GMO je dokonce i Česká technologická platforma pro ekologické zemědělství (ČTPEZ), která podle svého prohlášení nové nařízení (EU) vítá. „Upozorňuje však, že v České republice dnes neexistuje otevřená komunikační platforma, která by nabízela prostor k veřejné diskuzi o reálných přínosech a hrozbách, které GMO produkce pro Českou republiku představuje,“ uvádí v prohlášení.
Což je skutečně podstata věci. O GMO se v naší zemi (ostatně stejně jako o celé řadě jiných témat) diskutuje z pozice emocí, hypotetických a zatím nikde nedoložených hrozeb a tedy bez skutečné znalosti problému. Skuteční odborníci, jako je třeba dlouholetý šéf české komise pro GMO Jaroslav Petr, to ale vidí jinak. „Geneticky modifikované odrůdy odolné ke hmyzím škůdcům nejsou tolik napadány plísněmi a obsahují často o několik řádů nižší koncentrace nebezpečných plísňových toxinů schopných vyvolat kromě jiného malformace plodu nebo nádorová onemocnění. Člověk nemusí jíst kukuřici, aby z těchto jedů dostal svůj díl. Mykotoxiny se s krmivy stěhují do zvířat a my je pak jíme v mase, mléku nebo vejcích. Neničí se ani vařením či pečením. Zanedbatelný není ani nástup nových škůdců. Patří k nim třeba brouk bázlivec ničící porosty kukuřice už i na českých polích. Pěstování geneticky upravených odrůd odolných k bázlivci nabízí alternativu ke stávajícím postřikům jedovatými insekticidy,“ napsal nedávno v Lidových novinách.
A nejen to. Samozřejmě „neúmyslně“ nezaregistroval tuzemský mediální prostor informaci, podle které oficiálně před pár dny povolila dovozy GMO plodin ze zahraničí nejrychleji se rozvíjející světová velmoc Čína, která je obvykle spíše zmiňována jako země sázící na ekologické zemědělství. Vše je ale jinak. Čína zahájila v loňském roce dialog s USA, přičemž cílem je spolupráce v oblasti biotechnologií (GMO), které „podpoří inovace v zemědělství a zajistí, aby regulatorní rámce obou zemí byly včasné a ochraňovaly zemědělský obchod mezi USA a Čínou." (kdo nevěří, ať se koukne na stránky http://www.isaaa.org/)
V britském časopise byla zase nedávno publikována zpráva, podle které došlo „vlivem pěstování HT (tedy GMO) plodin došlo k redukci celkového množství používaných herbicidů, a tím i k následnému pozitivnímu environmentálnímu dopadu, ve srovnání s klasickými postupy. Pěstování HT plodin také umožnilo pěstitelům zjednodušit pěstební postupy, např. přechodem od orby k bezorebným technologiím či konzervativním systémům zpracování půdy. Široké spektrum selektivních herbicidů bylo nahrazeno jedním nebo dvěma širokospektrálními herbicidy (zejména glyfosátem) používanými ve spojení s dalším jedním nebo dvěma doplňkovými herbicidy," uvádí britské médium. Podrobnosti lze najít na stránkách společnosti Biotrin.
Přes tyto ryze aktuální informace je česká veřejnost nadále strašena riziky GMO. Jejich pěstování má přitom přínosy nejen ekonomické, ale i ekologické (snížení zatížení půdy chemickými prostředky), ale i další pozitiva, včetně, jak píše Jaroslav Petr, příznivých (ne naopak!) vlivů na lidský organismus. A že by GMO zdražily biopotraviny? To spíš vypadá jako další díl marketingu na zdražování již tak drahé ekologické produkce. Fór je totiž v takzvaných ochranných pásmech, které mají být v krajině kolem GMO plodin, aby „neinfikovaly“ ekologické produkty. Za prvé je třeba říci, že stanovená ochranná pásma jsou zbytečně rozsáhlá, takže by je klidně bylo možno redukovat. Za druhé ale – pokud by zůstala zachována - by se v nich nemohla žádná, potenciálně „infikovatelná“ hospodářská plodina pěstovat, což by bylo pro naší krajinu jen dobře. I zdánlivě nevyčerpatelná příroda si potřebuje občas od zemědělského hospodaření na chvíli odpočinout, takže nechat na čas půdu ladem je žádoucí a věděli to už naši předkové. Ví to kupodivu i jinak všelijakými nesmysly zatížená Evropská unie, která považuje zařazení půdy ladem do osevních postupů za možnost naplnění takzvaného ozelenění (greening), což je podmínka pro výplatu 30 procent zemědělských dotací na plochu.
O roli GMO v našem zemědělství a životním prostředí je určitě třeba diskutovat. Už proto, že by měli mít spotřebitelé na výběr mezi produkcí surovin k výrobě potravin jak klasickými postupy, tak prostřednictvím ekologického zemědělství, tak ale i GMO. To sice teoreticky mají, ale ne na základě objektivních a racionálních poznatků vědy a výzkumu, ale na základě marketingu. Když už je tedy výzvou doby zvýšit povědomí lidí o tom, co vlastně jedí, nebylo by vůbec od věci sdělovat i dostatečně věrohodné údaje o GMO.

09. 01.

Nebezpečný precedent EU: Brusel povolil Pobaltí exportní dotace

Petr Havel Přečteno 3073 krát

Dohody, zvláště celosvětové, které se rodily celou řadu let, by se měly dodržovat. A to i v případě, nastanou-li neočekávané, ba krizové situace, pokud existuje jako východisko jiné řešení, než porušení uzavřených dohod.
Řeč je o zákazu používání takzvaných exportních subvencí (dotací), na kterém se v minulosti shodla Světová obchodní organizace (WTO). V minulosti to byla přitom právě EU, která tento nástroj považovaný obecně za nejbrutálnější zásah do podmínek mezinárodního obchodu poměrně často využívala, a také proto se jej dlouho nehodlala vzdát. Nakonec tak ale učinila.
Bohužel, obchodní válka s Ruskem myšlenky na oživení exportních dotací opět oživila, a EU je – nutno zdůraznit selektivně – také skutečně použije. Alespoň v případě pobaltských zemí, tedy Estonska, Litvy a Lotyšska. Navíc není použití exportních dotací tak, jak je Brusel uvedeným zemím schválil, omezeno podporou vývozu nahromaděných přebytků do takzvaných třetích zemí, čili zemí mimo EU, takže pobaltské země mohou příslušné výrobky vyvézt i do prostoru EU – třeba i k nám. Bruselem povolená podpora se sice týká jen mlékárenské produkce, činí však pro jednotlivé země 14 072 892 eur v případě Litvy, 7 720 114 eur pro Lotyšsko a 6 868 253 eur pro Estonsko. Při velikosti zmíněných zemí to nejsou malé peníze.
Při veškerém pochopení problémů Pobaltí jako bezprostředního souseda Ruska trpící jistě více než jiné státy EU stále ještě zatím platným ruským embargem je zvolené řešení nebezpečným precedentem. Ostatně, nedávno se díky tomuto rozhodnutí ozvali i zástupci našich potravinářských podniků sdružených v „Iniciativě“ velkých tuzemských zemědělských a potravinářských firem s požadavkem na obdobnou podporu ze strany EU na dotovaný export svých výrobků. Svým způsobem se jim nelze divit, i když tlak uvedené „Iniciativy“ by bylo záhodno zaměřit spíše jiným směrem. Například na zvýšení takzvaného kofinancování bruselských dotací z národních zdrojů, které je v současné době pro ČR Bruselem schváleno na úrovni 25 procent. A to mohlo být ještě hůř – původní záměr byl spolufinancovat evropské dotace z české strany pouze 15 procenty, zásluhou stávajícího ministra Mariana Jurečky se nakonec dosáhlo navýšení na zmiňovaných 25 procent. Což je jistý, avšak jen dílčí úspěch. Naši bezprostřední sousedé (a tedy největší konkurenti v agropotravinářské oblasti) mají již v EU schváleno daleko razantnější kofinancování – Polsko 38 procent, Rakousko 48 procent a některé spolkové německé země počítají s kofinancováním na úrovni 50 a dokonce prý i 70 procent. Což je zásadní nerovnost v národní podpoře zemědělství v poměrně těsném středoevropském prostoru, která neznamená nic jiného než to, že minimálně v příštích dvou letech (v roce 2017 lze pravidla měnit) bude mít naše zemědělství o dost méně peněz než okolní státy, bez ohledu na to, zdali jde o nové nebo staré země EU. Nejde přitom o diskriminaci ze strany EU, ale o naše dobrovolné rozhodnutí.. Této klíčové ekonomické disproporci na rozdíl od jiných, daleko méně zásadnějších problémů, bohužel nevěnovala tuzemské média, ale ani mnozí politici, větší pozornost.
Zpět ale k exportním dotacím, které jsou další systémovou nerovností, vytvořenou na rozdíl od dobrovolného rozhodnutí členských zemí EU o míře spolufinancování, přímo samotným Bruselem. Samozřejmě totiž, že bylo a stále je možné zvolit jinou cestu pomoci Pobaltí, případně dalším zemím s prokazatelnými zásadními negativními dopady z propadu obchodu s Ruskem, než dotovat export nahromaděných přebytků. Možných cest je kromě toho více – například podporou skladování (v zásadě odložení spotřeby přebytků na pozdější dobu), finančními kompenzacemi (což EU udělala v případě ovoce a zeleniny) nebo využitím přebytků na charitativní účely. Exportní dotace, navíc jen pro vyvolené, jsou zcela jistě nejhorší možné řešení.
Jen pro připomenutí – zrůdnost tohoto instrumentu spočívá v tom, že exportér může na cizím trhu s dotační podporou prodávat své výrobky za výrazně nižší ceny, než za jaké se v zemi, do které se dotované výrobky vyvážejí, vůbec vyrábějí. Výsledkem je situace, kdy výrobci v zemi, do níž se vyváží, musí prodávat pod cenou a pokud se na „jejich trh“ valí dotovaná produkce delší dobu, ekonomicky zkrachují. Tento princip mimochodem v minulosti ničil a často zničil zemědělskou a potravinářskou produkci v méně vyspělých zemích, které přestaly celou řadu produktů vyrábět – dotované, zejména evropské produkci nemohly totiž konkurovat, protože na podobné podpory neměly peníze. Teď se díky EU tento oficiálně již zavržený princip vrací. To je velmi špatná zpráva nejen pro nejchudší a chudé země, ale i pro řadu zemí – podnikatelsky řečeno – střední třídy. A do ní víceméně patříme i my.

Archiv článků: leden 2015

Bilance ministra Jurečky: Nejde jen o dotace

Nekamenujme GMO

Nebezpečný precedent EU: Brusel povolil Pobaltí exportní dotace

Blogeři abecedně