23. 09.

Proč je potřebná novela lesního zákona

Petr Havel Přečteno 745 krát

Přestože se hlavně kvůli zdražování potravin a nastavení dotací pro následující roky soustředí pozornost veřejnosti zejména na vývoj v oblasti zemědělství, stranou pozornosti by neměla zůstávat ani budoucnost našeho lesnictví. Impulzů k diskusím na toto téma navíc v poslední době přibývá, ať již jsou to připravované zásady Lesní strategie EU do roku 2030, data z nově publikované Zprávy o stavu lesa a lesního hospodaření v České republice za rok 2021 nebo zveřejnění výsledků ankety Strom roku 2022.

K tomu lze navíc přidat také připravovanou komplexní novelu zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně některých zákonů (lesního zákona). Novela je to velmi potřebná, neboť od doby přijetí uvedeného zákona (1995) se v ČR mimo jiné podstatně změnila struktura vlastnictví lesních porostů prostřednictvím zemědělských i církevních restitucí a změnily se také (a ještě se jistě měnit budou) politické postoje k udržitelnému lesnímu hospodaření. Na našem území kromě toho proběhla i historicky největší kůrovcová kalamita, která zásadně zvýšila dynamiku opětovného zalesňování a potřebnou změnu druhové skladby lesních porostů.

Novela lesního zákona, která (nejen) na výše zmíněné změny reaguje, byla přitom ve své první verzi rozeslána zainteresovaným ministerstvům či zástupcům lesnické veřejnosti již v červnu letošního roku, samotné Ministerstvo zemědělství, které by mělo být předkladatelem novely, předpokládá zahájení legislativního procesu v průběhu první poloviny příštího roku. Zdálo by se tak, že na konkrétní rozbor změn v textu novely je ještě dost času, alespoň základní plánované změny je ale žádoucí popsat již nyní, třeba i proto, aby byly správně interpretovány.

Asi nejdůležitějším atributem novely je to, že by se změny v ní navrhované měly pozitivně projevit v možné rychlejší obnově lesních porostů a obecně pestřejší struktuře našich lesů. Jednou ze zásadních změn je totiž navrhované snížení takzvané doby obmýtí (minimálního věku stromů, které lze v rámci lesního hospodaření kácet), a to o dvacet let, ze současných 80 let na 60. Právě to by zvýšilo dynamiku žádoucí obnovy lesních porostů v ČR, neboť nové stromy logicky nelze sázet tam, kde ještě rostou stromy, které nelze pokácet. Druhou zásadní změnou je prodloužení lhůt pro obnovu a zajištění porostů, což v praxi znamená větší využití přírodních procesů (přirozené obnovy), což je v současné době doslova „požadavek doby“ a navíc v souladu se zmíněnou Lesní strategií EU.

Z podnikatelského hlediska je pak klíčové nové pojetí podmínek lesního hospodaření, a to prostřednictvím přenesení větších rozhodovacích pravomocí na vlastníka lesů. Aktuálně platný lesní zákon je totiž vnímán (nejen) lesnickou veřejností jako nejpřísnější lesní zákon v Evropě, přičemž jeho důsledkem je „lesnické hospodaření vedoucí k pasečným způsobům obhospodařování lesů, kde jsou všechny podstatné ukazatele hospodaření (výše těžeb, obnova lesa apod.) odvozeny od modelu lesa věkových tříd, tedy modelu platného pro stejnorodé monokultury. Pokud se má české lesnictví posunout na úroveň lesnicky vyspělých zemí, potřebuje mít vlastník možnost zvolit pestřejší formy hospodaření, které jsou spojeny s větší druhovou a prostorovou diverzitou lesních porostů, a pro které neplatí modely lesa věkových tříd,“ uvádí se v důvodové zprávě k novele zákona. Dodat lze jen, že reálným důsledkem tuzemského přísného lesního zákona není lepší stav lesních porostů než v zahraničí. Naopak, kvalita lesů v ČR je podle některých názorů nejhorší v Evropě. I proto se novela v některých návrzích inspiruje rakouským modelem – například, že menší vlastník lesa do plochy 3 hektarů může takové plochy zalesňovat podle vlastní úvahy, a nebude muset například dodržovat podíl melioračních dřevin.

Novela také řeší roztříštěnost vlastnictví lesních porostů v ČR, a to podporou dvou typů spolků - hospodářských a službových. Tím se mimo jiné umožní komplexně pečovat o lesní pozemky v logicky propojeném prostoru, vedlejším efektem kromě společné péče pak může být i společný prodej dřeva nebo jeho zpracování na lokální úrovni. K posílení profesionality v lesním hospodaření by se navíc měli stát příslušníky lesní stráže také odborní lesní hospodáři.

Zatímco všechny výše uvedené změny by měly být lesnickou i laickou veřejností přijaty kladně, v rámci oboru mohou vyvolat diskusi zejména změny týkající se náplně a částečně i pravomocí lesních úřadů. V rámci novely se totiž navrhuje místo odborů obecních úřadů obcí s rozšířenou působností a obdobných odborů krajských úřadů ustanovit lesní úřady a ústřední lesní úřad podřízený Ministerstvu zemědělství. Z důvodu reformy státní správy lesů pak má přejít kontrolní činnost v lesnictví do pravomoci lesních úřadů, čímž by byla odstraněna dvojkolejnost kontrolní činnosti v lesním hospodářství. Výsledkem by pak mělo být zjednodušení státní správy a také zlevnění nákladů na ní.

Petr Havel



07. 07.

Produkce metanu v chovech zvířat je nadhodnocena

Petr Havel Přečteno 1589 krát

Kauza demonstrujících nizozemských zemědělců, protestujících proti úmyslu tamní vlády snížit počet hospodářských zvířat až o 30 procent, je docela ilustrativním příkladem odtrženosti politiků od zemědělské problematiky, ale bohužel také od informací, týkajících se skutečného objemu produkce skleníkových plynů, respektive metanu, právě v chovech hospodářských zvířat.

Ne že by při chovu hospodářských zvířat metan nevznikal, to samozřejmě ano. Problém ale je, že podíl produkce metanu v chovech je reálně mnohem nižší, než jaký je předkládán laické veřejnosti (a z jakého také vycházejí politici). Například Mezivládní panel OSN pro změnu klimatu (IPCC) pracuje s podílem 14,5 procenta, což je ale číslo vycházející z někdejší publikace Livestock’s Long Shadow“ z roku 2006, která byla zpracována pro potřeby Organizace pro výživu a zemědělství (FAO), podle níž byla hospodářská zvířata zodpovědná za 18 procent emisí skleníkových plynů. Co ovšem bohužel není veřejně známo, že biolog Frank Mitloehner, který se sám na studii podílel, později publikované výsledky zpochybnil, a další studie založená na odlišné metodice výpočtu dospěla k závěru, že se zvířata podílí na emisích skleníkových plynů jen necelými třemi procenty. To potvrdila také v roce 2016 Americká Agentura pro ochranu životního prostředí, podle níž se v roce 2016 celé zemědělství podílelo na emisích skleníkových plynů devíti procenty, z toho živočišná výroba přispívala 3,9 procenty emisí skleníkových plynů.

Produkci skleníkových plynů je sice jistě žádoucí snižovat, hlavní redukce by se ale měla týkat největších producentů těchto plynů, tedy průmyslu a dopravy. Zvláště za současné situace, kdy celý svět (včetně Nizozemí) mluví o potřebě alespoň zachovat, a ještě lépe zvyšovat pestrost a množství organismů v životním prostředí (biodiverzitu), na které se ovšem významným způsobem podílí pasoucí se hospodářská zvířata. Stejně tak je cílem Zelené Dohody (Green Deal) výrazně snižovat používání průmyslových hnojiv, což je důležité právě v současné době, kdy jejich ceny raketově několikanásobně vzrostly - alternativou k tomu je ale výraznější využití statkových hnojiv, která ovšem produkují – hospodářská zvířata.

Nejen to v praxi znamená, že ve jménu státní nizozemské ekologické politiky prosazuje premiér Mark Rutte opatření, která jsou naopak s obecně ekologickými a žádoucími principy v přímém rozporu. Samostatnou kapitolou je pak forma, jakou se premiér rozhodl proti protestujícím zemědělcům zvolit – totiž střelbu. Faktem je, že intenzita živočišné výroby v Nizozemí je vysoká, a produkce skleníkových plynů tedy vyšší, než je v EU obvyklé. I tak se ale nabízí legitimní otázka, proč nejsou cílem regulací odvětví, které produkují skleníkových plynů evidentně více. Zřejmě jsou jejich představitelé úspěšnější lobbisté než zemědělci….

Petr Havel

01. 06.

Globálním problémem není objem úrody, ale cena komodit a logistika

Petr Havel Přečteno 1160 krát

Pokračování války na Ukrajině a zároveň blížící se sklizeň základních zemědělských komodit na produkčně významnější severní polokouli jsou nepochybně základní faktory, od nichž se bude odvíjet cena zemědělských surovin a následně i cena potravin z těchto surovin vyráběných.

Dosavadní globální údaje přitom nenasvědčují tomu, že planetě hrozí globální potravinová krize, pokud tedy mluvíme o předpokládané celosvětové produkci pšenice, ale i dalších komodit. Podle zatím poslední, květnové prognózy amerického ministerstva zemědělství (USDA) týkající se celosvětové sklizně pšenice by se měla produkce této komodity letos pohybovat kolem 775 až 780 milionu tun, což je sice meziročně o něco nižší úroda (zhruba o 5 procent), do katastrofických scénářů má ale takový objem produkce daleko. Propad letošní produkce pšenice z Ukrajiny by se pak měl pohybovat kolem 10 až 15 milionu tun, přičemž celková obvyklá produkce pšenice z Ukrajiny je několik desítek milionů tun. Ta bude samozřejmě chybět v zemích, kam se v minulých letech z Ukrajiny pšenice exportovala, což je především sever Afriky a východní část Asie, kde skutečně hrozí, respektive již existuje, riziko nedostatku této komodity. Nejde ale o celosvětový, ale teritoriální problém. V této souvislosti by bylo možná také žádoucí připomenout, že Ukrajina byla exportérem pšenice a dalších komodit jen několik let – v minulosti byla tato země naopak významným importérem, a na Ukrajinu se vozila po řadu polistopadových let pšenice dokonce i z ČR.

Vyšší riziko než nedostatek pšenice (a dalších komodit) přitom představuje zejména vysoká cena zemědělské produkce a problém, jak dopravit potřebné suroviny na místa jejich nedostatku. Pokud se pak týká růstu nákladů na zemědělskou produkci, pak to je problém zejména těch oblastí, které jsou závislé na dodávkách energií nebo ropy, což je typicky zejména Evropa. Oblasti, které jsou energeticky soběstačné, na tom jsou a budou lépe, a spotřebitelé v nich budou čelit v zásadě jen již zmiňovanému riziku vyšších cen.

Předpokládaná letošní poměrně dobrá globální úroda (byť výsledky sklizní ještě nejsou známé, a jde tak trochu o „účet bez hostinského“) se již také odráží na ceně zemědělských komodit v rámci termínovaných obchodů, které jsou v kontraktech na období po letošní sklizni o několik desítek procent nižší, než na období do sklizně. Odhlédneme-li od pšenice, pak letos se například očekává meziročně zhruba o 10 procent vyšší celosvětová úroda olejnin, zejména pak sóji. To vše dává předpoklad k tomu, že vysoké ceny zemědělských komodit se sice udrží, v celosvětovém měřítku ale po letošní sklizni mohou dokonce i mírně poklesnout.

Pokud bychom se pak podívali na situaci v ČR, pak je třeba vědět, že loni bylo pro sklizeň v letošním roce oseto ozimou pšenicí meziročně o více než 11 procent ploch, a navzdory některým tuzemským regionům, které hlásí nedostatek vláhy a možné poškození porostů hospodářských plodin, lze podle převažujícího stavu porostů pšenice, ale i dalších plodin, očekávat letos v ČR poměrně dobrou úrodu. Je ovšem skutečností, že tak malá země, jako je ta naše, cenu na zahraničních trzích neovlivní, přesto je třeba připomenout, že ani po letošní sklizni v ČR nedostatek pšenice, nebo třeba řepky, jejíž osevní plochy mimochodem také mírně vzrostly, nehrozí.

Vyšší ceny zemědělských produktů a z nich vyráběných potravin v ČR i na území EU ale očekávat lze, a to kvůli vyšším nákladům zemědělců, které se plně promítnou až do cen v letošním roce. Vzhledem k tomu ale, že ne všechna světová produkční teritoria řeší problémy s růstem cen energií tak, jako EU, bude globální konkurence pravděpodobně působit na zmírnění růstu cen zemědělské produkce v rámci EU. Což není úplně dobrá zpráva pro evropské zemědělce, pro spotřebitele v ČR a Evropě však tento předpoklad představuje alespoň nějaké pomyslné „světlo na konci tunelu“.

Petr Havel

04. 05.

Co vlastně vytýká Brusel strategii českého zemědělství?

Petr Havel Přečteno 1328 krát

S napětím očekávané připomínky Evropské Komise (EK) ke Strategickému plánu SZP, tedy aplikaci společné zemědělské politiky EU do tuzemských podmínek, se okamžitě po zveřejnění anglického textu staly předmětem celé řady komentářů k uvedenému dokumentu. Zdaleka ne všechny výklady připomínek EK ale odpovídají tomu, co Brusel našemu zemědělství vytýká, a co po něm skutečně chce.

Podstatné přitom je, že přestože se EK opravdu v textu ptá na odůvodnění zvýšené platby na prvních 150 hektarů (redistribuci), není možné vykládat tento dotaz jako kritiku redistribuce a potažmo jako potvrzení názorů těch nevládních zemědělských organizací, které redistribuci kritizují a považují jí za diskriminaci velkých zemědělských subjektů. EK naopak v rámci připomínek zdůrazňuje potřebu podpory malých a středních zemědělců, a dokonce navrhuje snížení výměry monokultur (ploch, na které se pěstuje pouze jedna hospodářská plodina) na maximálně 20 hektarů, oproti současným 30 hektarům. Nejen z této připomínky je tak patrné, že Evropská Komise nepreferuje velké zemědělské podniky. Také několikrát zmiňované doporučení EK k tomu, aby se zemědělci sdružovali do větších celků prostřednictvím odbytových družstev a zlepšili tak své vyjednávací pozice vůči odběratelům zemědělských komodit, evidentně míří spíše na menší zemědělce, jejichž pozice je kvůli jejich velikosti (tedy spíše „malosti“) horší, než průmyslových zemědělských podniků.

Hlavní linii připomínek Bruselu tvoří doporučení, aby se Strategický plán SZP více zaměřil na lepší péči o kvalitu vody a půdy a vyšší ambice v ekologickém zemědělství. V této souvislosti je třeba podotknout, že biozemědělci sice často obhospodařují nemalé plochy zemědělských pozemků, především pastevní pozemky, nejsou ale sdruženi v organizacích, které kritizují redistribuci. Je tomu totiž zcela naopak. Ve prospěch průmyslových zemědělců nicméně mluví připomínky Evropské Komise, aby se naše zemědělství snažilo snižovat závislost na standardních energetických zdrojích, což v praxi znamená například produkci bioplynu v bioplynových stanicích, což je skutečně doména spíše větších zemědělských podniků. Evropská Komise také zmiňuje potřebu zajistit dostatek surovin k výrobě potravin, a podle všeho bude tolerovat neuvádění půdy do klidu v situaci, kdy bude třeba kompenzovat propad dovozu zemědělských komodit a výrobků z nich z Ukrajiny, Ruska, ale i dalších oblastí, které přistupují, nebo již přestoupily, k regulaci svého exportu. To je ovšem apel na všechny zemědělce bez rozdílu velikosti.

Obecně lze konstatovat, že ani současnou vládní garniturou pozměněný Strategický plán SZP není pro Brusel v plné míře přijatelný, ještě méně přijatelný by ale byl, jak z připomínek nepřímo vyplývá, původní Strategický plán SZP připravený předchozím vedením Ministerstva zemědělství. Tvrdit tak, že provedené změny mohou znamenat velké problémy, nebo dokonce likvidaci některých sektorů našeho zemědělství, je poněkud zavádějící interpretace připomínek Evropské Komise, zvláště když je obhajována ne zcela korektními výpočty výše dotací pro různé typy zemědělských podniků. Kritici současné podoby Strategického plánu totiž mimo jiné porovnávají pouze výši přímých plateb po změnách se současným stavem, neporovnávají ale tyto platby s předchozí verzí plánu z dílny předchozího vedení ministerstva, která by byla pro příjemce přímých plateb nevýhodnější. Zároveň do snížení přímých plateb pro velké zemědělské subjekty nezapočítávají peníze za takzvané „ozelenění“, což je 30 procent dotací na plochu za dodržování podmínek DZES (v zásadě jde o základní podmínky udržitelného hospodaření), ale při porovnání se současným tokem dotací platby za DZES započítávají.

Interpretačních posunů je přitom (a to nejen ze strany kritiků současného Strategického plánu SZP) celá řada, takže vize budoucnosti našeho zemědělství se k laické veřejnosti dostávají ve formě, která nemusí a většinou také nebude odpovídat realitě. To vše bohužel umožňuje v minulosti malý zájem společnosti i politiků o zemědělství jako obor, což vyústilo do stavu, kdy je možné veřejně prezentovat prakticky cokoli, neboť k tomu obecná neznalost resortu poskytuje velmi široký prostor. Nezbývá proto než doufat, že rostoucí ceny potravin a postupné omezování prostupnosti hranic týkající se kromě potravin i produktů nutných k jejich produkci, povedou ve společnosti k vyššímu zájmu o zemědělství, včetně finančních toků na jeho podporu, než tomu bylo do současné doby.

Petr Havel

07. 04.

Zemědělství ovlivní více jiné faktory, než přerozdělení části dotací na plochu

Petr Havel Přečteno 1346 krát

Ačkoli do našeho zemědělství proudí, a i podle pozměněného „Strategického plánu SZP“ nadále proudit budou desítky miliard korun ročně, už několik měsíců se v ČR vede diskuse o fatálním dopadu pouze malé části finančních podpor v podobě zvýšené platby na prvních 150 hektarů, takzvané redistrubuci, jejímž cílem je více podpořit mikro, malé a střední zemědělce. Je proto vhodné zdůraznit, že redistribuce ve výši 23 procent z přímých plateb, což je ovšem pouze jedna, byť důležitá část zemědělských dotací, znamená přerozdělování necelých 10 procent ze všech plánovaných zemědělských dotací, což v praxi představuje částku něco mezi 4 až 5 miliardami korun, podle vývoje kurzu koruny. Pokud se tedy mají dopady budoucího nastavení zemědělské politiky v ČR hodnotit, bylo by korektní nevytrhovat jednotlivá opatření z kontextu a posuzovat jej komplexně.

Je asi vhodné připomenout, že zemědělci v naší zemi nebudou od příštího roku pobírat jen dotace na plochu (v objemu zhruba 20 miliard korun, z nichž ani ne čtvrtina připadne na zvýšenou platbu na prvních 150 hektarů), ale i přibližně stejný objem dotací v rámci takzvaného Pilíře II (což jsou dnes zejména takzvané Programy rozvoje venkova), národní dotace v plánované výši 5 miliard korun, a také celou řadu nepřímých, případně aktuální problémy řešících, případně na první pohled „neviditelných“ dotací, jako jsou kompenzace újmy vzniklé v důsledku klimatických vlivů, nebo hospodaření v ochranných pásmech vod, nebo pozemkové úpravy plně financované státem, nebo vratky spotřební daně z nafty používané v zemědělství, případně dotace zaměřené environmentálně ze zdrojů Ministerstva životního prostředí, a to vše zdaleka není konečný výčet. Uvedené příklady finančních podpor není nicméně, zejména v současné době, třeba zemědělcům závidět, ale slouží k tomu, aby bylo zřejmé, že emotivní diskuse o redistribuční platbě lemované katastrofickými scénáři o hladu a konci našeho zemědělství, která je z pohledu procent podpor téměř „marginální“, neprezentují pro veřejnost veškeré informace, které by měla vědět.

Skutečností je, že platba na první hektary zvýhodňuje malé a střední zemědělce, i když je třeba dodat, že oněch 150 hektarů představuje v ČR farmu z hlediska obdělávané plochy mírně nadprůměrnou (průměr v ČR je něco přes 130 hektarů), zatímco v celé EU činí průměr ploch jedné farmy zhruba 16 hektarů. Kdyby tak měla ČR strukturu farem obdobnou EU, nebyla by tak výrazná redistribuce v ČR vůbec zapotřebí.

Jenže struktura našeho zemědělství je díky kolektivizaci a rozoraným mezím v 50. letech minulého století jiná, a i když to často nezaznívá, i pozměněný „Strategický plán SZP“ to respektuje. Důležité je v této souvislosti vědět, že zatímco pro menší a střední zemědělce je část zemědělských dotací v podobě plateb na plochu výhodnější, větší střední a velké zemědělské podniky mohou naopak lépe využívat plánované dotace z Pilíře II. K jejich získání je totiž třeba vypracovat často byrokraticky a tedy i časově a invenčně náročné projekty, a na tyto účely mají velké zemědělské podniky své vlastní zaměstnance, na rozdíl od mikro a malých farmářů, kteří chovají hospodářská zvířata nebo obdělávají zemědělské pozemky buď sami, nebo v rámci rodiny, a na zpracování projektů jim nezbývá čas. Obecnou ekonomickou výhodou větších podniků je také možnost nakupovat osiva, hnojiva a další potřebné zboží pro své podnikání výhodněji, prostřednictvím množstevních slev, a naopak s vyšší vyjednávací silou za vyšší cenu prodávat své produkty. Léta zcela pod rozlišovací schopností veřejnosti i politiků jsou pak konkrétní podmínky pro získání dotací v podobě konkrétních dotačních programů, které stanovuje takzvaný Národní monitorovací výbor, které v mnoha případech buď skutečně zvýhodňují větší zemědělce, nebo předpokládají nemalou finanční spoluúčast, jakou si malý zemědělec nemůže dovolit.

Pokud se dnes hovoří o riziku poklesu produkce chmele, zeleniny, ovoce a dalších, takzvaných citlivých komodit, je také vhodné připomenout, že právě takové komodity jsou a podle plánu také v dalších letech budou podporovány nemalými částkami, které se podle typu komodity pohybují i nad hranicí 10 000 korun za hektar, takže teze o tom, že podle upraveného „Strategického plánu SZP“ budou pěstitelé či chovatelé pobírat jen několik tisíc korun na hektar, neodpovídají již dnes a ani v budoucnosti nebudou odpovídat realitě. Samozřejmě to ale znamená, že tyto komodity budou příslušní zemědělci pěstovat a produkovat.

Vždy je přitom možné poukázat na to, že ani uvedené podpory nestačí, a ve světle dramaticky rostoucích nákladů na zemědělskou produkci je třeba konstatovat, že je to aktuálně pravda. Z toho ale také vyplývá, že mnohem více než redistribuce ovlivní ekonomiku našeho zemědělství zahraniční vlivy, ať již jsou to náklady na energetiku, pohonné hmoty, vývoj na komoditních burzách nebo například ceny minerálních hnojiv. Minimálně část zemědělců, a to bez ohledu na svou velikost, je tedy tímto vývojem skutečně ohrožena, řešením ale nejsou různé typy regulace cen, ale to, že zemědělci musí dostávat za své produkty od svých odběratelů, tedy potravinářských podniků, obchodníků a v konečném důsledku od spotřebitelů vyšší ceny. Na budoucí kondici a rozměru našeho zemědělství se tak musí podílet celá společnost, mimo jiné také preferencí tuzemské produkce.

I když se to zas tak často nezmiňuje, je jednou z příčin emotivních konfliktů v nastavení zemědělských dotací v ČR skutečnost, že je naše země na dotacích do zemědělství v rámci EU velmi závislá. To je dáno skutečností, že se v ČR v zemědělství a částečně i v potravinářství vytváří v porovnání s průměrem EU velmi malá přidaná hodnota, takže z ČR se často vyvážejí zemědělské suroviny a naopak dováží finální potraviny, a přidaná hodnota (zisk ze zhodnocení zemědělské produkce) tak zůstává v zahraničí. Jednou z cest ke zlepšení ekonomiky našich zemědělců tak představuje zpracování zemědělské produkce a její prodej v podobě finálních potravin přímo na farmě a v režii samotných zemědělských firem. Tím by se výrazně snížila jejich závislost na odběratelích, na jejichž nízké ceny si zemědělci opakovaně a často oprávněně řadu let stěžují.

Platí také, že současnou situací jsou více ohroženi zemědělci, zabývající se živočišnou výrobou, tedy produkcí masa a mléka. „Živočiška“ je nákladově náročnější jak na pracovní místa, tak na technologie či eliminaci například mikrobiálních rizik, a navíc je produkce těchto komodit vystavena tlaku sílící lobby veganů a vegetariánů, což mimo jiné snižuje možnost rozumného finančního zhodnocení uvedených komodit. K tomu je ale třeba dodat, že právě statková hnojiva z chovů hospodářských zvířat představují nejvhodnější náhradu dnes tak drahých průmyslových hnojiv, k tomu by ale ČR potřebovala odhadem trojnásobný počet hospodářských zvířat, než aktuálně má. Odpůrci stravy živočišného původu by tak také měli vnímat, že svým postojem, byť jim ho nikdo nebere, mimo jiné nepřispívají k žádoucímu zlepšení životního prostředí a kvality půdy. To je však úplně jiná kapitola.

Tu dnešní je vhodné uzavřít především opětovným konstatováním, že redistribuce není a nebude zásadním problémem našeho zemědělství, byť s ní střední a velké podniky nesouhlasí a považují jí za začátek konce našeho zemědělství. Pokud by ale měla naše zemědělství „položit“ necelá desetina dotací, kterou nebude moci část zemědělců v plné míře čerpat, moc dobré vysvědčení by to pro obor generující ročně zhruba 20 miliard zisku (nutno ovšem říci, včetně příjmů z dotací) nebylo.
Petr Havel

21. 02.

Ekoschémata aneb jak využít posledních velkých dotací do zemědělství

Petr Havel Přečteno 937 krát

I když to většina spotřebitelské ani zemědělské veřejnosti v ČR zatím příliš nevnímá, probíhají zejména v přístupu k zemědělství a výrobě potravin v zahraničí zásadní procesy, jejichž cílem je reagovat na probíhající změny v nákupních a spotřebitelských preferencích ve vyspělém světě.

Kromě toho, že se v souvislosti s produkcí zemědělských surovin a potravin z nich vyrobených mluví stále častěji o uhlíkové stopě, roste také podíl spotřebitelů preferujících veganskou a vegetariánskou stravu, nebo alespoň výrazné zlepšení podmínek chovů hospodářských zvířat, jejichž maso a výrobky z něj jsou pak ochotni konzumovat. Na tyto trendy musí reagovat i naše zemědělství a potravinářství, neboť pokud se tak nestane, bude odbyt tuzemské zemědělské a potravinářské produkce postupně klesat.

I proto pojímá řada zemí EU své strategické plány k aplikaci Společné zemědělské politiky EU (SZP) pro příštích pět let jako období příprav a pilotních projektů, jejichž výsledkem bude kromě hospodaření k přírodě šetrnějším způsobem také nabídka potravin s vyšší přidanou hodnotou. Takové trendy podporují v rámci principu taxonomie (v zásadě hodnocení dopadů financovaných projektů na životní prostředí) i banky a investoři, nadnárodní maloobchodní sítě i nadnárodní výrobci potravin, které se již dnes snaží mimo jiné nahrazovat produkty živočišné výroby rostlinnými alternativami nebo nahrazovat průmyslově vyráběné přídatné látky přírodními složkami. Ne vždy musí být nutně výsledkem kvalitnější produkt a často jde o produkty vyrobené s vyššími náklady, a tedy dražší. Především ale jde a půjde o produkty působící na emoce spotřebitelů prostřednictvím nějaké certifikace, která deklaruje nějaký přínos pro konečného spotřebitele, nebo právě pro životní prostředí.

Prostředkem k tomu by se měla stát i podoba českého Strategického plánu SZP, zejména pak programy v rámci Pilíře II obvykle označované jako programy rozvoje venkova a obecně takzvaná ekoschémata, za jejichž dodržování budou zemědělci dotačně ohodnoceni. Ačkoli se v naší zemi v poslední době diskutovalo především zvýšení dotací na prvních 150 hektarů a nastavení podpor pro konvenční zemědělství, bude mít nastavení ekoschémat z hlediska budoucího odbytu zemědělských komodit a potravin z nekonvečního zemědělství daleko větší význam. Už dnes je totiž zřejmé, že ti, kteří doloží při prodeji svých produktů některou, obchodníky a spotřebiteli požadovanou přidanou hodnotu, budou mít vyšší potenciál takové produkty prodávat, než ti, kteří sice budou deklarovat standardní, nebo i vyšší kvalitu svých produktů, avšak bez „nadstandardní certifikace“.

Vyspělé země EU proto vnímají pětileté období počínaje příštím rokem jako období „technologického přezbrojení“, týkající se nejen zemědělského hospodaření v krajině. Významnou výzvu představuje i přístup k animal welfare (pohoda zvířat), nejen ale z pohledu dostatečného prostoru, který by měla hospodářská zvířata mít, ale například i v oblasti snižování emisí čpavku a metanu, vývoje krmiv snižující uhlíkovou stopu nebo produkce organické hmoty pro zlepšení kvality půdy. V tom má Strategický plán SZP nemalé rezervy. To se týká také ekoschémat při hospodaření v krajině, ať již je to podíl neprodukčních ploch, krajinných prvků, vzdálenost hranice pole od vodních toků nebo podpor směrovaných do precizního zemědělství, které jsou zaměřeny na služby využívající GPS a zemědělské techniky, což je ale velmi zúžené pojetí.

I když je logické, že se proti dalšímu zpřísňování ekoschémat (environmentálních opatření) zemědělci brání, měli by je spíše vnímat jako investice do budoucnosti. Podíl zemědělských dotací na celkovém rozpočtu EU klesá a nadále klesat bude, a skutečnost, že pro příštích pět let se zatím tak moc nesnížil, se v dalším období po roce 2027 nebude s pravděpodobností hraničící s jistotou opakovat. Již současný plánovaný objem dotací do zemědělství lze označit za úspěch tohoto resortu, který by se nekonal, kdyby svět nezasáhl koronavirus a s ním spojené výdaje na různé kompenzační programy, s nimiž se „svezlo“ i zemědělství. Po roce 2027 lze ale čekat v rámci EU jiné než zemědělské priority, například energetické, environmentální a podle všeho i obranné.

Pokud tedy ČR nevyužije k potřebnému komoditnímu a technologickému přezbrojení evropské dotační peníze pro období 2023 až 2027, bude muset na nové potravinářské výzvy reagovat za použití národních finančních prostředků, a těch nebude nazbyt. Je tedy velmi žádoucí a skutečně strategické upravit i již upravený Strategický plán SZP tak, aby šly zemědělské dotace a podmínky těchto dotací naproti spotřebitelským a společenským trendům, neboť jejich směr nemůže naše země prakticky ovlivnit. „Certifikované“ potraviny, což nutně nemusí být zrovna bioprodukty, ale třeba deklarovaná struktura použitých krmiv nebo hnojiv, nebo již zmiňovaná uhlíková stopa, budou mít také výhodu při zařazování do Nutri-Score, Planet-Score a dalších systémů, kterými se, ať se to komu líbí nebo ne, bude při výběru potravin řídit nemalá část spotřebitelů. Nejen pro Strategický plán SZP tak platí poněkud zprofanované heslo, které však nabývá nového rozměru, tedy „Kdo dne stojí, kráčí zpět“.
Petr Havel

24. 01.

Zemědělské dotace z EU a podpora produkce

Petr Havel Přečteno 2190 krát

Jednou z často vyslovovaných obav spojených se změnou nastavení dotací ve „Strategickém plánu SZP“ je riziko „těžby dotací“ bez jakékoli další zemědělské produkce na pozemcích, kam bude prostřednictvím zvýšené platby na prvních 150 hektarů směřovat více dotačních peněz. Ze zemědělské veřejnosti, ale také od části politiků proto zaznívají návrhy, aby byla s vyšší podporou prostřednictvím zvýšené platby na plochu svázána také zemědělská produkce. To je však teze, která je už dlouho v naprostém rozporu se zásadami Společné zemědělské politiky EU (SZP).

Jednou ze základních zásad SZP je totiž filozofie „oddělení plateb od produkce“, což v praxi znamená, že zemědělskou produkci nelze z peněz EU přímo podporovat. Pokud by tak někdo činil, o dotace by přišel. Ačkoli jde o skutečně základní princip SZP, je na místě z připomenout jej právě v současné době, neboť se o něm v našem zemědělství, které je i po úpravách Strategického plánu SZP nastaveno stále ve prospěch zemědělské produkce, prakticky nemluví. I proto mohou zástupci Agrární komory ČR a Zemědělského svazu ČR poukazovat na „těžbu dotací“ bez jakékoli produkce, neboť z obecného hlediska mají v zásadě pravdu.

Aby to ale nebylo tak snadné, SZP určitou podporu produkce umožňuje, a dokonce je na tyto účely v přímých platbách (tedy ve stejném balíku, do kterého spadá i redistribuce – zvýšená platba na prvních 150 hektarů) vyčleněno 15 procent z celkové částky plateb na plochu. V budoucím programovém období od roku 2023 to v praxi představuje objem něco přes 3 miliardy korun ročně, přičemž tyto peníze si rozdělí producenti takzvaných citlivých komodit, například chmele, ovoce, zeleniny, cukrovky nebo chovatelé ovcí, koz či masného a dojného skotu. Ani v současné době nejde o zanedbatelnou podporu – ta činí (zhruba) na hektar chmelnic přes 15 000 korun, ovoce 8 až 11 000 korun, zeleniny 3 až 10 000 korun a například na masné tele téměř 8 000 korun, a v příštím programovém období od roku 2023 by se neměly tyto sazby od současnosti příliš lišit. EU přitom umožňuje uplatnit tento typ dotací jako možnost podpory komodit specifických pro jednotlivé země, která tím zároveň odráží nějaký národní veřejný či strategický záměr. Čerpání těchto podpor není povinné, a proto se také nazývají „dobrovolné podpory vázané na produkci“, označované jako VCS. K tomu je nutné dodat, že v rámci EU proběhla velmi široká diskuse, zdali tyto dotace a v jaké míře do budoucnosti vůbec zachovat, přičemž řada zemí požadovala snížení dnes platných 15 procent na 10 nebo ještě méně procent, jiná skupina zemí, včetně ČR, požadovala naopak zvýšení až na 25 procent. Konečných 15 procent je tak také kompromis, a to na úrovni EU, a jde v zásadě o jedinou výjimku, kterou lze považovat za přímou podporu produkce.

Další přímá podpora není možná, což platí mimo jiné také v případě vepřového, kdy (nejen ČR) aktuálně požaduje po EU nějaké dotace za situace, kdy se zásadně snížily ceny placené zemědělcům za jatečná zvířata. EU sice může dočasně nějaký podpůrný program spustit, v minulosti ale šlo v případě vepřového pouze o dotace na uskladnění vepřového masa, a tedy stažení části nabídky z trhu, což mělo vést k oživení cen. V praxi jde ale o pouhé odkládání problému, protože uskladněné vepřové nakonec na trhu skončí, a navíc často v horší kvalitě.

Zemědělskou produkci ale lze i podle zásad EU podporovat nepřímo, například vazbou dotací na zlepšení životních podmínek zvířat (animal welfare), na zlepšení stavu životního prostředí nebo na propagaci zemědělské produkce a její zpracování přímo na farmách. Jinými slovy, dotace musí mít vždy nějaký veřejně prospěšný přesah, neboť EU chce prostřednictvím dotací podporovat veřejný zájem. Takovým směrem se musí (jiná cesta není) ubírat i naše zemědělství, což nemusí být zcela v rozporu s podporou produkce – jde ale o to, jakými prostředky.

Na závěr ještě krátce k již deklarovanému úmyslu Ministerstva zemědělství snížit plochu zemědělských monokultur na silně erozí ohrožených pozemcích (tzv. SEO) ze stávajících 30 hektarů na 10 hektarů. To je samozřejmě teoreticky správný úmysl, problém ovšem je a hlavně bude, jak se zemědělci k jednotkovým plochám o 10 hektarech dostanou. Aby to bylo možné, musela by na řadě míst vzniknout nová síť polních cest, což patrně nebude, i s ohledem na vlastníky příslušných pozemků, v praxi všude možné, byť by hustší síť přístupových cest k zemědělským pozemkům dále rozčlenila krajinu, což je žádoucí. Pravda je, že pozemky v SEO nepředstavují celkově příliš velké procento zemědělské půdy, přesto by bylo žádoucí uvažovat o minimálně ještě jiné alternativě v podmínkách hospodaření na SEO pozemcích (v drtivé většině jde o svažité pozemky), například v podobě aplikace půdoochranných technologií. Plošně zaváděná opatření jsou ve velmi variabilním životním prostředí obvykle kontraproduktivní, a je tak vhodné mít k řešení problémů v krajině k dispozici více alternativ. Že není ani v rámci SZP plošné prakticky vůbec nic, dokazuje ostatně i možnost omezené podpory zemědělské produkce v situaci, kdy jednou z priorit EU je naopak zmiňované oddělení plateb od produkce.

Petr Havel

12. 01.

Změny v dotacích pro zemědělství jsou dobrým kompromisem

Petr Havel Přečteno 1186 krát

Přestože je zřejmé, že zejména zástupci velkých průmyslových zemědělských podniků spokojeni se změnami, které plánuje koalice udělat ve „Strategickém plánu SZP“ spokojeni nebudou, jeví se změny dojednané v úterý 11. ledna jako velmi dobrý kompromis.

Nejvyšší emoce vzbuzuje a jistě ještě vzbuzovat bude zvýšení platby na prvních 150 hektarů z původně plánovaných 10 procent vyčleněných na tyto účely z plateb na plochu (přímých plateb) na 23 procent. To představuje skutečně výraznou podporu pro „malé a střední zemědělce“, je však třeba říci, že tento krok zvýší dotace podnikům obhospodařující výměru zhruba do 1 500 hektarů, což zdaleka nejsou ani malé, ani střední, ale naopak i velké zemědělské podniky, které mimo jiné také zastupuje proti tomuto kroku protestující Agrární komora ČR (AK ČR) a Zemědělský svaz ČR (ZS ČR). Koalice navíc vyšla vstříc AK ČR a ZS ČR tím, že nebude uplatňovat zastropování (krácení dotací největším zemědělským podnikům), přičemž obojí v praxi znamená, že avizované změny budou znamenat vyšší dotace pro skutečně drtivou většinu zemědělců hospodařících v naší zemi.

Všichni zemědělci napříč názorovým spektrem také požadovali výši spolufinancování evropských peněz v budoucích Programech rozvoje venkova (takzvaný Pilíř II) z národních zdrojů ve výši 65 procent, což schválila ještě předchozí vláda. Ta nová tento úmysl potvrdila, přestože v koaliční dohodě je formulace „nejméně 35 procent“, a i tento verdikt lze tak považovat za kompromis vstřícný k požadavkům zemědělců bez ohledu na jejich velikost. Kdokoli, kdo do struktury našeho zemědělství a dotačních programů alespoň trochu „vidí“, musí za dojednané základní změny ve Strategickém plánu SZP současnou koalici pochválit.

Ty sice naplňují spíše požadavky sedláků sdružených v Asociaci soukromého zemědělství ČR (ASZ ČR), ale zdaleka ne všechny. ASZ mimo jiné požadovala zastropování přímých dotací, k nimž nedošlo, zvýšenou platbu na první hektary ve výši 30 procent (dohoda je na 23 procentech) či omezení investičních dotací na 5 milionů korun na jeden projekt (výsledkem jednání je hranice 30 milionů korun na projekt). Není to tedy tak, že by velké zemědělské podniky zásadně „ostrouhaly“, neboť ty úplně největší mohou přijít řádově o jednotky procent z původně plánovaných podpor. Zřejmě největším deficitem stávající koalice je tedy zejména skutečnost, že na této úrovni se zástupci AK ČR ani ZS ČR o plánovaných změnách oficiálně nejednala.

V souboji o evropské i tuzemské dotace do zemědělství by nicméně nemělo zapadnout ani vytvoření dostatečného finančního prostoru na opatření na ochranu přírody a krajiny, a to právě příslibem spolufinancování ve výši 65 procent. V této souvislosti je vhodné připomenout dvě skutečnosti – jednak, že jde o srovnatelnou míru kofinancování s okolními státy (tam se pohybuje mezi 60 až 80 procenty), což znamená, že by naši zemědělci neměli být znevýhodněni v porovnání se svou zahraniční konkurencí. Za druhé je pak třeba konstatovat, že spolufinancování se týká pouze již zmíněného Pilíře II, do něhož spadají jednak programy motivující zemědělce k přírodě šetrnějšímu hospodaření, jednak programy na podporu chovů hospodářských zvířat. To v praxi znamená, že ČR by měla mít dostatek peněz na zajištění veřejného zájmu při zlepšování stavu životního prostředí a adaptací na klimatickou změnu, což je v současné době zásadní požadavek evropské legislativy i nemalé části nezemědělské veřejnosti.

Právě větší zemědělské podniky nebo podniky specializované na živočišnou produkci, které nemají šanci pobírat dotace na zemědělskou půdu, mohou přitom využít k posílení svého podnikání peníze z Pilíře II, takže záležet bude především na tom, jak budou konkrétní programy konkrétně formulovány, přičemž v tomto smyslu je možné ještě nějaké úpravy očekávat. To samé se týká i možného zpřesnění podmínek dotací s cílem zlepšit stav naší krajiny, i tak je ale možné spravedlivě konstatovat, že se koaliční dohoda o změnách v zásadě povedla. Lze si tak jen přát, aby se napříč zemědělskou veřejností alespoň částečně zklidnily emoce, neboť i přes rozdílné a někdy nesmiřitelné postoje k reálné zemědělské politice ČR existuje také nemálo společných zájmů, mimo jiné při obhajobě konkurenceschopných podmínek k zemědělskému podnikání v postojích k plánovaným významným regulacím tohoto podnikání v rámci EU, a tedy i naší země.

Petr Havel

05. 01.

ČR by měla dojednat odklad konečné verze své zemědělské strategie

Petr Havel Přečteno 1352 krát

Apely našich zemědělců na současnou vládu požadující změny ve Strategickém plánu SZP (materiálu nastavující podmínky dotací a jejich výši) na straně jedné, a naopak zachování podoby tohoto dokumentu, která vznikla ještě za vlády předchozí na straně druhé, staví nejen stávající vedení resortu, ale i celý kabinet Petra Fialy do situace, kdy bude jakékoli rozhodnutí vnímáno jako špatné. Stanoviska tuzemských nevládních zemědělských organizací jsou totiž natolik neslučitelná, že bez nějakého aktualizovaného „dohodovacího řízení“ mezi nimi se léta budované příkopy v našem zemědělství ještě dále prohloubí, což v obecné rovině není v zájmu vůbec nikoho, ani zemědělců, ani politiků. Vůbec nejlepším strategickým rozhodnutím stávající vládní koalice by proto bylo vyjednat s Evropskou Komisí ne dvoutýdenní, ale alespoň dvouměsíční odklad pro zaslání finální podoby Strategického plánu SZP ze strany ČR do Bruselu, a takto získaný čas využít ke změnám uvedeného materiálu včetně konzultací se zemědělskými praktiky.

Jednou z významných neznámých, které s budoucím nastavením tuzemské zemědělské politiky souvisí, je přitom absence politického rozhodnutí o míře spolufinancování evropských peněz v takzvaném Pilíři II Společné zemědělské politiky EU (SZP), které bude mít na strukturu dotací zásadní vliv. Stávající koalice deklarovala minimální míru kofinancování ve výši 35 procent, předchozí kabinet ale schválil kofinancování ve výši 65 procent. Rozdíl mezi oběma čísly přitom v praxi znamená nemálo miliard korun ročně, které ale budou rozhodovat o takových „maličkostech“, jako je podpora ekologického zemědělství, zemědělství v takzvaných znevýhodněných oblastech (většinou horské a podhorské oblasti), nebo o míře investic do živočišné výroby, tedy chovů hospodářských zvířat. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že jednotlivé finanční toky a podmínky dotací jsou v dokumentu mezi sebou poměrně složitě provázány, takže zásah do některé položky se projeví v položce jiné, i zdánlivě nesouvisející, a často ne v jediné. „Přešívání“ Strategického plánu SZP horkou jehlou se tak jeví jako hodně rizikové, což by snad mohli úředníci v Bruselu pochopit.

Je přitom zcela zřejmé, že snahy Agrární komory ČR (AK ČR) a Zemědělského svazu ČR zcela zachovat původní podobu uvedeného dokumentu nejsou reálné, nejen zemědělsky, ale také politicky. Stejně tak je ale třeba objektivně konstatovat, že ani veškeré návrhy Asociace soukromého zemědělství ČR (ASZ ČR) prosazující zásadní revizi dokumentu nebude možné v praxi splnit. Ustoupit tak musí ze všech požadavků všichni, což je ale alespoň do určité míry možné jen prostřednictvím dialogu v co nejkratší, ale ne nulové době. Základní obecnou linií by pak měla být taková rozhodnutí, kterou jsou žádoucí a přínosná pro naše zemědělství jako celek, neboť jedině tak lze skutečně naplnit tezi o „kyvadlu v rovnovážném stavu“.

Hned na začátku je pak vhodné konstatovat, že v tomto smyslu není ani náhodou prioritou mimořádně často konstatovaná „podpora precizního zemědělství“. Precizní zemědělství je totiž v praxi pouze jednou z mnoha technologií, jak snížit kontaminaci půd chemickými prostředky, zvýšit efektivitu při obdělávání polí či snížit riziko zhutnění pozemků, není ale aplikovatelná všude a navíc je třeba zdůraznit, že precizní zemědělství si žádá určité vstupní náklady a vyplatí se především při obdělávání větších zemědělských ploch. Tedy: Nic proti preciznímu zemědělství, ale priorita to prostě není.

Dalším z mýtů, se kterým se v ČR mediálně roky pracuje, je podpora malých a středních zemědělců prostřednictvím zastropování, tedy krácení dotací největším zemědělským podnikům. Vzhledem k tomu, že Evropský parlament schválil jako součást zastropování možnost odpočtu 100 procent mzdových nákladů na zaměstnance podniků, kterým by měly být dotace kráceny, ubere zastropování takovým podnikům jen několik procent dotací, což je jako nástroj pro zvýšení podpory všech ostatních zemědělských subjektů zcela nevýznamné. Pro stávající vládu patrně může být politicky obtížné se zastropování vzdát, pokud chce ale skutečně nejen malým a středním, ale i značné části větších podniků finančně pomoci, je daleko efektivnějším nástrojem zvýšená platba na prvních 150 hektarů, takzvaná redistribuce.

Pokud by se na redistribuci vyčlenilo 30 procent z přímých plateb na plochu (jde o veřejně prezentované výpočty Ústavu zemědělských a ekonomických informací – ÚZEI, který pro Ministerstvo zemědělství (MZE) zpracovává drtivou většinu dat, z nichž vychází Strategický plán SZP), zvýšily by se dotace pro zemědělce do 100 hektarů o 47 procent, pro zemědělce do 500 hektarů o 15 procent, pro zemědělce obhospodařující plochy od 500 do 1000 by se dotace snížily jen o 1 procento a pro všechny větší hospodáře nad 1000 hektarů o 6 procent. Připomenout lze přitom, že o velkorysé redistribuci mluvil už v době svého působení na MZE Marián Jurečka a zároveň je třeba konstatovat, že původní verze dokumentu počítala s vyčleněním jen 10 procent peněz na platbu na „první hektary“, což by zemědělcům do 100 hektarů zvýšilo dotace jen o 19 procent a největším zemědělským podnikům nad 1000 hektarů by se dotace zkrátily o pouhých 0,2 procenta. Zároveň je vhodné uvést, že výměry 500 až 1000 hektarů představují v praxi už dost velké zemědělské podniky, i v rámci ČR, kde je průměrná výměra na jeden podnik něco přes 130 hektarů, přičemž v rámci EU je to aktuálně zhruba 18 hektarů na podnik. Čísel je to hodně, ale docela dobře demonstrují širší souvislosti týkající se velikosti zemědělských podniků a hlavně zamýšlené struktury dotací a jejich dopadů.

Platby na plochu a z nich vyčleněné dotace na prvních 150 hektarů nejsou přitom zdaleka jediné finanční prostředky pro zemědělce, jde ale o nejjednodušší dotace, což vyhovuje skutečně spíš menším podnikům, které nemají čas a aparát žádat o dotace prostřednictvím projektů, což je princip podpor z již zmiňovaného Pilíře II. Pokud tedy největší podniky přijdou o část (maximálně 6 procent, a to není mnoho) dotací v rámci Pilíře I., což jsou obecně řečeno ony přímé platby na plochu včetně redistribuce, mohou si to vynahradit právě podobě projektů v Pilíři II, což ovšem souvisí s výší kofinancování, které bylo zmíněno v úvodu. Tak či tak by měla v případě redistribuce ustoupit ze svých požadavků AK ČR.

Právě Pilíř II by měl sloužit jako zdroj podpory chovů zvířat a živočišné produkce, neboť Pilíř I je v zásadě směrován do rostlinné výroby. Je přitom zřejmé, že podpora živočišné produkce, která je mimo jiné také velmi významná také pro produkci statkových hnojiv, by měla být nasměrována jednak do zlepšení životních podmínek zvířat (animal welfare), a do investic do nových technologií. Konstrukce podpory živočišné produkce ve Strategickém plánu SZP je ale neobratná, neboť animal welfare se týká jen prasat a drůbeže, a navíc se kvůli vyššímu objemu peněz na podporu takových chovů poměrně složitou konstrukcí vytváří uměle prostor na další podporu živočišné produkce, který je poměrně dost složitý na vysvětlování. Je ale zřejmé, že by na podporu živočišné produkce (prasat a drůbeže) neměla ČR rezignovat, zvláště když jde o dva druhy nejkonzumovanějšího masa v ČR. Zhruba 5 miliard korun, které by měly v souhrnu s dalšími typy dotací do příslušných podniků jít, se tak nejeví v kontextu s téměř 60 miliardami dotací do zemědělství ročně jako nějaká zásadní částka, a tady by měla naopak ze svých požadavků ustoupit ASZ ČR. Podpora živočišné produkce by ale měla být určitě sofistikovanější, třeba nějakým ohodnocením produkce statkových hnojiv nebo propracovanější podporou zpracování masa – pouhá výstavba či rekonstrukce kravínů, vepřínů nebo drůbežáren klesající živočišnou produkci v ČR nezachrání.

Nakonec ještě jeden příklad, o kterém se moc nemluví, má však nemalý strategický význam – totiž podpora mladých začínajících farmářů. Uvedený příklad je jedním z těch, které by mohly při změnách ve Strategickém plánu SZP sloužit jako modelové – tedy, kde lze z obou stran nějakým způsobem ustoupit, ale zachovat přitom program, který je z pohledu nastávající i žádoucí generační výměny v zemědělství v zájmu úplně všech zemědělců. Současná podoba Strategického plánu počítá s podporou mladých začínajících zemědělců ve výši 3 500 korun na hektar, ASZ ČR navrhuje platbu 6 600 korun a hektar na prvních 90 hektarů po dobu pěti let. Modelový kompromis by přitom mohl vypadat tak, že by činila výše takové platby podle ASZ ČR oněch 6 600 korun, ale počet takto podporovaných hektarů by mohl být nižší, například 50, ale třeba i méně hektarů – mnozí z dnes úspěšných zemědělců začínali na ještě menších výměrách.

Jak je ale celá situace, nejen u začínajících zemědělců komplikovaná, lze demonstrovat na absenci dalších nezbytných podmínek pro to, aby mohl nový zájemce o zemědělství začít v ČR hospodařit. Jednak není v naší zemi vůbec zavedeno specifické poradenství pro začínající podnikatele, což by při složitosti startu bylo velmi vhodné, jednak musí začínající zemědělec mít na čem hospodařit. Volná zemědělská půda není, koupit si jí znamená mnohamilionové investice, takže zbývá v praxi pronájem. V tom mohou sehrát zásadní roli obce, musí se však změnit legislativa při výběrových řízení, a navíc je třeba tuto změnu alespoň deklarovat (a samozřejmě jí následně dodržet), jinak moc začínajících zemědělců reálně nezačne. Problém je, že obce mají své vlastní zájmy a své vlastní nezemědělské organizace a spadají také pod jiné ministerstvo, než zemědělství, takže i tak fatální téma, jako je generační výměna, je nadresortní problém. Nejen výše zmiňované příklady jsou tak legitimním důvodem, aby se alespoň o pár týdnů finální podoba Strategického plánu SZP před odesláním do Bruselu odložila, když nám to Brusel povolí…

Petr Havel

23. 12.

Navrhovaný jízdní řád našeho zemědělství bude třeba podle EU předělat

Petr Havel Přečteno 2068 krát

O tom, že je současná podoba Strategického dokumentu (oficiální název je „Strategický plán SZP“), který připravilo ještě v době předchozí vlády Ministerstvo zemědělství, pro mnohé nevládní organizace nepřijatelná, se v ČR diskutuje už dlouho. Nyní ale získala diskuse nad finální podobou tohoto dokumentu další podstatný rozměr, a to na základě aktualizovaných připomínek Evropské Komise (EK) z konce listopadu letošního roku.

EK totiž k navrhované podobě vznesla v šedesátistránkovém materiálu množství dotazů, ale také připomínek, na něž musí česká strana reagovat a řadu původně navrhovaných opatření změnit, případně vyčíslit jejich dopady. Změny, především v nastavení finančních podpor, plánuje i nastupující vláda, připomínky EK jí v tom ale mohou usnadnit pozici, neboť k některým změnám by došlo stejně. Komise přitom samotné nastavení finančních toků konkrétně nekomentuje, její připomínky míří zejména do oblasti ochrany přírody a také k opatřením, jejichž cílem má být podpora ekologického zemědělství nebo zpracování zemědělských surovin přímo na farmách. Postoj Komise k současné podobě Strategického dokumentu lze nicméně obecně vyjádřit tak, že dokument je málo „zelený“, příliš produkčně zaměřen a nedostatečně podporuje principy takzvaného evropského modelu zemědělství, který je založen na rodinných farmách, což ale mimochodem nemusí být pouze malé podniky. Podstatný je totiž přístup k zemědělskému hospodaření.

Výhrady EK se přitom v mnohém potkávají s výhradami, které po dobu mnohaměsíčních diskusí vznášely ekologické organizace, ale také Asociace soukromého zemědělství ČR nebo oficiální připomínková místa na tuzemské scéně. Ty však Ministerstvo zemědělství akceptovalo jen ve velmi malé míře, a i proto se bude muset podoba dokumentu měnit. Bez souhlasu EU by totiž nebylo možné Strategický plán SZP v praxi aplikovat, což by znamenalo nemožnost ČR čerpat z EU peníze na zemědělské dotace, minimálně na některá, Komisí neschválená opatření.

Komise ve svých připomínkách přitom mimo jiné konstatuje, že materiál Ministerstva zemědělství nezohledňuje strategické dokumenty EU, jako je Strategie pro lesy, Strategie pro biologickou rozmanitost nebo Farm to Fork. Strategický plán SZP neobsahuje podle Komise zemědělskou uhlíkovou strategii, adaptační opatření na změny klimatu jsou nedostatečná a není ani zřejmé, jak velké plochy zemědělské půdy se dotknou. Podporu agrolesnictví považuje Komise za nedostatečnou, stejně tak je podle ní nedostatečná motivace zemědělců k přechodu na ekologické zemědělství a také v dokumentu stanovené cíle podílu neprodukčních zemědělských ploch. Dále Komise mimo jiné doporučuje zvýšit plánovanou podporu na zadržování vody v krajině prostřednictvím přírodních řešení a upozorňuje na absenci řešení nízké retenční schopnosti půd nebo nárůstu emisí v lesnictví. Jednou z nejdůležitějších připomínek je pak požadavek „zajistit, aby podíl podpor malým a středním zemědělcům byl oproti předchozímu období zvýšen“.

K tomu všemu je ale také korektní dodat, že EK stále nezveřejnila analýzu dopadů svých strategických dokumentů do nákladů na zemědělskou produkci a do budoucích cen potravin. Komise totiž nemá povinnost v případě strategických dokumentů analýzy vytvářet, na základě požadavků řady členských zemí EU jí k tomu ale před časem vyzval Evropský parlament. Kardinální otázkou ovšem je, zdali si takovým požadavkem Evropský parlament nezkomplikoval situaci, neboť mnohé z již schválených požadavků europoslanců jdou daleko za rámec strategií typu Farm to Fork a Green Deal. Pokud přitom Komise zpracuje analýzu dopadů s již zabudovanými požadavky europoslanců, vzbudí to nepochybně minimálně u části zemědělské, ale i nezemědělské veřejnosti odpor. Z některých již zveřejněných analýz dopadů, například rok staré analýzy amerického ministerstva zemědělství (USDA) s názvem „Economic and Food Security Impacts of Agricultural Input Reduction Under the European Union Green Deal’s Farm to Fork and Biodiversity Strategies“ totiž mimo jiné vyplývá, že v případě uplatnění deklarovaných principů Green Deal by se zvýšily v optimální variantě roční výdaje za potraviny pro každého občana EU o 50 amerických dolarů. Letos publikovaná studie univerzity v německém Kielu (Ökonomische und Ökologische Auswir kungen des Green Deals in der Agrar wirtschaft) pak konstatuje nárůst cen jednotlivých zemědělských komodit o 15 procent v případě ovoce a zeleniny a až o 60 procent u hovězího masa. Podotknout lze přitom, že ani jedna z uvedených analýz nepočítala s požadavky Evropského parlamentu nad rámec Green Deal. A také, že uvedené studie nejsou v ČR prakticky vůbec známé a téměř nikdo se o ně nezajímá.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že nejen naše zemědělství bude muset projít poměrně zásadní změnou spočívající ve snížení důrazu na zemědělskou produkci a naopak zvýšení důrazu na ochranu životního prostředí, a že to bude něco stát. O tom, kolik to bude stát (a tím nejsou míněny zemědělské dotace), je současná, poněkud více než je zdrávo emotivní diskuse. A o tom také bude požadovaná a potřebná změna Strategického plánu SZP, která také nebude zdaleka jen o dotacích, ale spíše o transformaci přístupu k zemědělskému podnikání jako celku.

Petr Havel

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peka Karel · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy