Vedle ní sledujeme osudy generálů vojenské rozvědky, kteří prohráli s plukovníky policie. A jako zákusek nechutného menu jsou nám servírováni bývalí poslanci. Ve hře je však mnohem více. Jde o celý systém, který u nás funguje již řadu let. A ten zásadním způsobem charakterizuje podobu našeho státu.

O devastujících účincích tohoto systému píši již řadu let, např. ve svém blogu z 23. února 2010 pod názvem „Korupce na vrcholu ledovce“. V něm jsem také navrhoval řešení, jak se vymanit z chapadel všemocné chobotnice. http://petrhavlik.blog.idnes.cz/c/125299/Korupce-na-vrcholu-ledovce.html.

Tomuto modelu správy země odpovídá i skladba figur její politické reprezentace. Jedná se velmi často o lidi nekompetentní, nemravné a osobnostně nezralé, a zároveň snadno manipulovatelné a vydíratelné. Prorůstání klientelistických sítí a organizovaného zločinu do státní správy není u nás nic nového. Nový není ani poznatek o tom, že dochází k pumpování veřejných zdrojů do stranických a privátních kapes.

Nové není ani to, že léta sledujeme divokou privatizaci státní správy. Nový dokonce není ani model Nagyová, je to jen variace a „modernizace“ předchozích vazeb, spojovaných dříve se jmény Kovarčík, Velek, Dalík, Šlouf, Knetig a jiných. Tyto a další zprávy jste si mohli číst i v každé výroční zprávě Bezpečností informační služby. Podrobné přílohy s konkrétními kauzami dostával v posledních třech letech na stůl přítel paní ředitelky Nagyové, pan předseda vlády. Co se s nimi dělo? Komu pak posloužily? Neúkolovala paní ředitelka náhodou i jiné služby?

Straničtí nominanti obsadili klíčové role nejen ve státní správě, ale i v podnicích s majetkovou účasti státu, přičemž kvalifikace a způsobilost pro výkon funkce nebyla tématem úvah. A nešlo jen o populární trafiky pro loajální spoluhráče. Zásadním motivem bylo vždy udržet kontrolu nad finančními toky. A to i v reklamních rozpočtech, právních službách, IT zakázkách, různých auditech atd. Vytvářela se jemná přediva sítí, která se dokázala elasticky přizpůsobit různé politické poptávce.

Nejmarkantnější je to u největší polostátní firmy ČEZ. Martin Roman nastoupil do funkce jejího šéfa v r. 2004 za éry premiéra Grosse (ČSSD). Vzpomínáte si ještě na křišťálově čistého Standu, který to s námi myslel upřímně? Mimochodem, mladý talentovaný právník Gross nastoupil po svém vynuceném odchodu z politiky do advokátní kanceláře JUDr. Brůny, který je dnes obhájcem paní Nagyové. Není žádným tajemstvím, že Grossovi kdysi pomohl mocný privatizátor Chrenek a jeho přátelé. Tentýž Chrenek, který dělal dobré obchody i s firmou ČEZ a uměl komunikovat i s Langrem či Topolánkem.

Romanův ČEZ se naučil dobře vycházet se všemi klíčovými politickými hráči. A to doslova. Počínaje exprezidentem Klausem a konče menšími parlamentními stranami. Bylo li třeba někoho zaměstnat, pak byl ČEZ vždy po ruce. A jako luxusní bonus byl k dispozici i tzv. motivační program, což je výhodný nákup a ještě výhodnější prodej akcií, čemuž se v civilizovaných zemích říká s opovržením insider trading. Učitele měl Martin Roman velmi zdatného. Byl to Antonín Koláček. Ústřední postava právě probíhajícího soudu ve Švýcarsku s manažery MUS. Byl jedním z autorů scénáře převzetí MUS a následně Škody Plzeň, pod fiktivní značkou Appian Group. To on instaloval Romana do vedení Škody Plzeň. Appian zněl tak nějak americky, podobně jako kdysi Harvardské investiční fondy. Mateřská Škoda Holding se později přejmenovala na Škoda Investment. Ještě dříve prodala divizi jaderné strojírenství ruské společnosti OMZ a v roce 2009 svou divizi turbín Škoda Power jihokorejské společnosti Doosan, za více než 11 mld. Kč.

Významnou součástí Škoda Investment zůstává Škoda Transportation, která dodává tramvaje Praze a vlaky Českým drahám. I proto seděl v dozorčí radě ČD Martin Roman a zároveň udržoval nadstandardní vztahy s pražským magistrátem, včetně potřebných vazeb na zdatné hráče golfu. Škoda Investment investovala v posledních letech i do fotovoltaických elektráren. Patřila, a stále patří, mezi zásadní dodavatele společnosti ČEZ. V letech 2007–2012 vyplatila Škoda Investment Appianu na dividendách 32 mld. Kč. To vše je opravdu, ale opravdu big deal, jak by asi řekl nedávný předseda vlády. Je to zároveň velkolepá ukázka české cesty privatizace, tzv. privatizace z břicha. Nedávno nám bývalý místopředseda vlády a ODS Jan Stráský přiznal, že ti všehoschopní byli ti nejúspěšnější. A šel ještě dál, prý byla krádež nejrychlejší formou privatizace.

Tak čemu se nyní divíte? Jak nazvat například kariéru Ivana Kočárníka v čele dozorčí rady České pojišťovny? Tentýž Kočárník byl jako ministr financí klíčovým mužem v době převzetí ČP rodící se dravou skupinu PPF. A co krachy velkých bank? A co pohledávky a odkupy přes Konsolidační agenturu? A co toskánské výlety, golfové turnaje v Dubaji, mega mejdany na MFF v Karlových Varech či apartmány ve Špindlu (místa s mimořádně vysokou koncentrací vlivných poslanců, ministrů, manažerů státních firem, velkoprivatizátorů a přísedících veksláků s mocí, kterým se omylem a vznešeně říká podnikatelé či lobbisté anebo kmotři a kmotříci)? A co bývalý ministr vnitra z Olomouce, který paralyzoval před časem různé nečinné orgány? Chybí Vám v tom výčtu nějaká ta „love story“, ale vždyť i těch bylo více než dost. Moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně.

Exprezident vyzývá politiky k sebeobraně a nabádá je, aby se semkli proti moci vyšetřovatelů a státních zástupců. Klasická záměna příčiny a následku. Podobnou argumentaci jsme mohli zaznamenat i v jeho rozlučkové amnestii. Média teď chrlí různé informace, které se nabalují na současnou obří kauzu. Zdá se, že dochází k větrání šuplíků. Ne, nejsou to zcela nové kauzy, nové se zdají pouze důkazy a propojení různých aktérů z různých sfér. Někdy se nestačíme divit, třeba když se objeví informace, že v hledáčku policie je i mocný šéf finančně-analytického útvaru ministerstva financí, anebo že nitky vedou i do ČD či ČEZ, ale údajně i k univerzálnímu poradci Jindrovi atd. No tohle! Kde to vlastně žijeme?

Na co máme být pyšní? Na to, že je jen v Praze 190 kasin a neznámý počet heren? Že máme po celé zemi lány řepky olejky anebo lány solárních panelů? Že musíme téměř vše dovážet? Že máme největší počet supermarketů na počet obyvatel? Že máme pár jmen v první dvoustovce žebříčku časopisu Forbes? Že si Petr Kellner koupil lóži na stadionu Chelsea v Londýně a Jiří Šmejc nový tryskáč za miliardu? Na to, že nemáme zákon o státní službě, že nejsme signatáři evropské úmluvy proti korupci? Či snad na největší provize v dějinách armádních zakázek ve všech civilizovaných zemích? Anebo že by na krácení různých sociálních programů? Na zmanipulované veřejné neveřejné soutěže a odkloněné dotace? To asi těžko. U nás už byly překročeny všechny rubikony. U odcházejících politiků není lítost, ale ani výsměch, na místě. Zaslouží si spíše naše pohrdání a odsouzení. Jsou produkty negativní selekce svých značně zdegenerovaných politických stran, které svým fungováním a financováním vytvářejí systémový základ korupce. Tak dlouho jsme tolerovali excesy, až se staly normou. Oni se diví, že se tomu někdo diví a mnohdy snad ani nechápou, že konali v rozporu s dobrými mravy, veřejným zájmem a dokonce protizákonně. V jejich sítích to bylo normální!

A teď si musíme vybrat. Jsme stále ještě členy EU a NATO. Připusťme, že bychom měli dbát určitých norem a pravidel. Ostatně v listopadu 1989 jsme volali, že nejsme jako oni, že se chceme vrátit do Evropy, že chceme vládu odborníků. A výsledek? Vládnou nám nezřídka nekompetentní osobnostní polotovary. První fázi velké privatizace ovládly opory minulé moci. A tu druhou jejich mladší nástupci, přičemž využili všeho, včetně záměrně špatné legislativy a nefungujících, či dokonce neexistujících, obranných a kontrolních mechanismů správy země. A místo do Evropy směřujeme mílovými kroky na dálný východ. Pokud nám vyhovuje polodemokracie v režii několika vyvolených oligarchů, kteří ovládají politickou scénu a správu země, pak prosím pokračujme v nastoleném trendu. Je to model, v němž dochází k neúměrné kumulaci politické moci a oslabování prvků veřejné občanské kontroly a následně i omezování na sobě nezávislých pilířů moci. Chceme-li však patřit mezi vyspělé demokracie, pak musíme přistoupit k zásadní proměně správy země. A to zdaleka není jen o výměně několika figurek ve stejné režii.

Otázka pro případné referendum je jasná. Jaký stát chcete? Posttotalitní východoevropský chaos, anebo náročnější plnohodnotnou demokracii s fungující státní správou, která respektuje dohodnutá pravidla hry i nepsané etické normy a zároveň jedná v souladu s našimi mezinárodními závazky? A vůbec to není o naší pravici či levici. To je jen variace téhož v předvolebním marketingovém hávu, která končí osvědčenou volbou tzv. menšího zla, jež umožní přežití stávajících stranických matadorů.

Některá zahraniční média nás nyní přirovnávají k banánové zemi, v níž zcela absentuje politická kultura. Chápu je, ale zároveň je mi líto banánů, které si to nezaslouží.