Od konce roku 1989 znělo Československem a později Českem patetické heslo „Zpátky do Evropy“. Někteří je odmítali, neboť jsme přece nikdy Evropu neopustili, vždyť to ani fyzicky nejde. Jiní ovšem tušili, kolik je v tom pravdy, neboť jsme se dialogické normalitě západní Evropy jakožto politický národ mentálně velmi vzdálili. Však také Karel Černoch napůl ironicky a napůl vážně zpíval na konci českého filmu „Slunce, seno, erotika“ (1991) od Zdeňka Trošky i tuto pozapomenutou píseň, která vypadá jako tresť tehdejších povrchních představ a tužeb: „Evropo, Evropo, už jsou to léta, řekli jsme sbohem a slehla se zem. Tak už se nezlob a buď hodná teta, zase nás do svýho domečku vem…“

V téže době vznikla v dílně tandemu Uhlíř & Šíp i píseň „Evropo, Evropo, jásej a křič, ať hudba burácí, od tvých bran, Evropo, dostali klíč Češi a Slováci“, která pak zazněla v roce 2003 i na Pražském hradě po úspěšném českém referendu o vstupu do Evropské unie. Jenže už dávno předtím Jiří Žáček parodoval toto nové a příliš mělké české evropanství ve své básnické sbírce „Hurá zpátky do Evropy“ (1994) a karikaturista Vladimír Renčín ke svému kreslenému vtipu na toto téma jen lakonicky připsal: „Nebuďme troškaři, co tak chtít zpátky do vesmíru?!“

Češi si zkrátka na konci 20. století vychutnávali plody své „vzorové revoluce“, označované jako „sametová“, dojímajíce se nad svým úspěchem společně s novými českými politickými elitami v záři evropských a světových reflektorů. Československo mělo být – opět jednou – vzorovou demokracií pro postkomunistickou Evropu, ba avantgardou a laboratoří obnovy evropské a světové demokracie, měli jsme tehdy pocit, jako již několikrát ve svých moderních dějinách, že „celá Evropa na nás hledí“. Vzpomeňme jen na projev prezidenta Václava Havla před americkým Kongresem v únoru 1990, v němž konstatoval, že přece „většina důležitých […] evropských konflagrací po staletí začínala i končila na území dnešního Československa“, přičemž „politická stabilita v naší zemi je tradičně důležitá pro celou Evropu“.

Jedním ze zdrojů české frustrace byl i rozpad Československa v roce 1992/1993, jež bylo Čechy vnímáno jakožto jevová forma moderní české státnosti. Už na počátku česko-slovenského rozvodu glosoval v červnu 1992 týdeník Respekt situaci v civilizačních kategoriích svým titulkem „Dvě civilizace. Sami do Evropy nebo společně na Balkán“. Na scénu přichází i legenda o „českém tygru“ (vznikla již roku 1993 a jejím autorem byl tehdejší ministr hospodářství Karel Dyba, někdejší „ústavní prognostik“), který měl (zatím ještě) kráčet sám „do Evropy“, bez otravných Slováků, Poláků nebo Maďarů a Rumunů.

České nadšení pro Evropu však stále více připomínalo karikaturu, navíc nepochopenou většinou českého „nepolitického“ národa. Projevují se první náznaky národní deprese či „blbé nálady“. Zde nemohu nevzpomenout dávnou tezi sociologa Emanuela Chalupného ze studie „Národní povaha česká“ (1907), rozvinutou později v knize „Národní povaha československá“ (1932), podle níž se Češi vždy rychle pro něco nadchnou, ale jejich nadšení stejně rychle vyprchá, nepřijde nic, nenásleduje žádná akce, žádné nasazení směřující k vytčenému cíli – jen frustrace.

Podle Chalupného jsme tudíž „anticipativní národ“, který sice s velkým halasem předjímá své skvělé výsledky či rovnou „zářné zítřky“, ale není ochoten pro úspěch vytrvale pracovat. Jistě je pochybné hovořit o „národních charakterech“, ale neobjevil Chalupný nějaký typicky český atavismus, a to dávno před entuziasmem/frustrací z let 1918, 1938, 1945, 1948, 1968 nebo 1989? A nebyl by to pak pádný důvod nikoliv pro sebehanu ani liché obranářství, ale sebevědomou a odvážnou sebereflexi?

Z dějin českého evropanství po roce 2004 bych tu chtěl upozornit vlastně jen na některé fragmenty. Vpředvečer vstupu České republiky do Evropské unie se 30. dubna 2004 konala na Pražském hradě velkolepá oslava, při níž zaznělo několik zásadních i banálních projevů. Hlavním řečníkem byl tehdejší prezident republiky Václav Klaus, který promluvil „proevropsky“, byť s několika podivnými akcenty: „My dnes nevstupujeme do Evropy, protože v té už dávno jsme a byli jsme v ní vždycky, i v dobách naší největší poroby. Dnes vstupujeme do Evropské unie, a náš úkol je proto daleko prozaičtější: umět se orientovat a pohybovat v bruselských strukturách a v jimi utvářeném složitém nadnárodním celku, který s poezií nemá nic společného. Nesmíme se tam ztratit. Musíme zajistit, aby nedošlo k rozmazání naší identity a ke ztrátě základních atributů českého státu, kterých si – pevně věřím – všichni vážíme a vážit budeme i nadále…“

O to důležitější byl proslov předchozího prezidenta republiky Václava Havla, v týž den a na témže místě, který je i nyní, celých patnáct let od našeho vstupu do evropského klubu, palčivě aktuální: „Slyšíme občas obavu, že vstup do Evropské unie omezí naši suverenitu. Pevně věřím a doufám, že omezí především suverenitu postkomunistických mafiánů, ekonomických šejdířů, finančních akrobatů a jejich politických ochránců, jakož i zakyslých ideologů chrobáctví a přikrčenosti vydávaných za vrcholný národní zájem. Suverenitu mnoha ostatních, jak věřím, členství v Unii naopak významně posílí: stanou se sebevědomými občany Evropy, kteří budou bez zábran naplňovat svou navzájem si zaručovanou svobodu a v celoevropském měřítku upevňovat hodnoty, jako je lidská důstojnost, jedinečnost a solidarita.“

A zatímco se v Praze a na dalších místech České republiky slavil 1. května 2004 vstup naší země do Evropské unie, prezident Václav Klaus, tehdejší „euroskeptik“ a nynější panslávský nostalgik, stoupal pozvolna se svou suitou na legendární horu Blaník, kde při zdravici s půllitrem piva v ruce vyzval „ke svornosti“, varoval „před nepřiměřeným očekáváním“ a všem přítomným popřál „dost sil, sebevědomí a odvahy k nové situaci, která právě nastala“. Toto podivné „situační“ vzývání blanických rytířů ovšem nezůstalo bez odezvy. O rok později na onom místě několik recesistů odhalilo žulovou pamětní desku s tímto nápisem: „Zde Václav Klaus zanechal stopu: Rytíři!!! Hrr na Evropu!“

Byla by to jen anekdota, kdyby se nezačal již tehdy v České republice formovat blok všelijakých všeználků hovořících o chybách Evropy a Západu. Kritika by samozřejmě nebyla nepatřičná, vždyť k základní charakteristice západní civilizace patří její dialogičnost, jenže v Česku se začalo předstírat, že Evropa a Západ jsou jaksi něco vnějšího, přičemž Česko leží patrně někde na Marsu, v horším případě je přirozenou součástí rasově a jazykově spřízněné „slovanské rodiny“ jakožto vyvolené politické entity. Stručně řečeno, někdejší hayekovec a thatcherista Václav Klaus senior začal záhy deklamovat staronové „Buď sbohem, Západe…“, aby nakonec v roce 2007 obdržel od báťušky V. V. Putina tzv. Puškinovu medaili.

Poznámka: Text je součástí rozsáhlého eseje nazvaného „Unaveni Evropou? Češi a jejich cesta k politickému národu“, který byl právě publikován v této knize: Petr Hlaváček (ed.), Nesamozřejmý národ? Reflexe českého třicetiletí 1989–2019, Praha (Academia), 2019.