Změnilo české předsednictví v Radě EU naši domácí politiku? Přinutilo české politiky rozšířit své uvažování o evropský horizont? Výsledkem je i znalec Bruselu, velvyslanec Zajíček, v čele zahr.odboru nového prezidenta.

Před měsícem skončilo české předsednictví v Radě EU. Z Bruselu i z hlavních evropských měst znělo jen a jen uznání, Češi se prý projevili jako dobří vyjednavači a hledači konsenzu, což je hlavní rolí předsednické země. A faktem je, že oproti některým úzkostným očekáváním a obavám se Češi projevili jako udržovatelé evropské jednoty. Po mnoha letech všelijakých českých výhrad a snah o brzdění nebo přímo bojkot se najednou vyklubali jako vědomá součást hlavního integračního proudu. Tohle všechno leckoho v zemích EU příjemně překvapilo.

Výborně. A jaký dopad bude mít ten předsednický půlrok na českou domácí scénu? Jakým způsobem se tady doma zúročí?

Předsednictví mělo jeden podstatný rys: přinutilo ministry české vlády i vrcholné politiky, aby přestali nazírat na věci jen z pohledu české kotliny a zájmů několika českých firem nebo politických stran, jak byli celý život zvyklí, a aby své uvažování rozšířili na evropský horizont. Pro některé poprvé v životě. Tedy aby začali vnímat šestadvacet různých hlasů a zájmů, aby hledali průsečíky a propojili je nakonec do jednoho společného postoje. Většina z nich musela totiž předsedat unijním jednáním svých rezortních kolegů, tzv. Radám EU, a nakonec vygenerovat společné stanovisko.

Brusel byl otrava, stačili náměstci

Čeští ministři si do té doby Evropu na vlastní kůži příliš nezažili. Na jednání do Bruselu většinou nejezdili, nebavila je, v jejich očích bylo důležitější ukázat se v nějakém okresním městě doma. Většina z nich, včetně premiéra, jsou členy vlády poprvé a nezažili aktivně mezinárodní politiku, mnoho z nich neumělo anglicky natolik, aby mohli seriózně jednat se zahraničními protějšky, část z nich přišla z domácích regionálních struktur, kde Evropa znamenala jen přísun dotací na lokální projekty. O vnitřních vztazích, koalicích a pnutích uvnitř EU měli jen mlhavou představu, geopolitice nerozumějí, většina debat uvnitř EU jim byla cizí.

Na jednání do Bruselu v minulosti posílali své náměstky, kteří tváří v tvář západoevropským ministrům měli minimální váhu, v podstatě tam jen přednesli stanovisko, jež jim připravili v Praze jejich podřízení. Žádná hlubší politická práce v Bruselu, žádné vytváření koalic. Takovou práci tam dělali jen čeští diplomaté a nečetní ministerští úředníci, kteří dávno před politiky pochopili, o čem EU je.

Pokud v Bruselu v minulosti zazněl český politický hlas, byly to jen výhrady či přímo odmítání. Ten český hlas často nedovedl partnerům říci, co bychom si představovali a co bychom chtěli výměnou za náš souhlas. Prostě často jen truc, daný mnohdy víc ideologickými předsudky konzervativní pravice než zájmy českého občana.

Předsednictví najednou české ministry a ministryně i vrcholné politiky přinutilo naučit se konečně evropskou agendu, být téměř v každodenním styku s evropskými protějšky, naučit se s nimi komunikovat. Domácí záležitosti byli najednou nuceni vidět v celoevropské perspektivě. Najednou slyšeli, že vše, co nás trápí, ať už ruské nebezpečí, dopady energetické i surovinové krize či dříve covid, neřízená migrace, populace ovlivněná dezinformacemi či obyčejná důchodová reforma, trápí v různé míře každou zemi v EU, a že řešení je jen společné provázané.

Došlo tak konečně k poevropštění české politiky a můžeme jen doufat, že na to půlroční prozření politici jen tak nezapomenou, že mu přišli na chuť, a že pochopí, že co se děje doma, děje se i jinde v Evropě. A že teď, kdy už naší rolí není hledat konsenzus v rámci sedmadvaceti, můžeme Evropě předkládat své vlastní pozitivní, seriózní nápady. Místo letitého klausovského kverulantství.

Nepřímým, o to však vzácnějším dopadem toho pracovitého českého předsednictví je skutečnost, že si nově zvolený prezident Petr Pavel vybral za šéfa svého zahraničního odboru jednoho z hlavních pilířů bruselských vyjednávání, velvyslance Jaroslava Zajíčka. Je to poprvé, kdy se bude v okolí hlavy státu pohybovat odborník na Evropskou unii a zahraniční politice státu tak bude moci vtisknout evropský rozměr.

Psáno s mírnou obměnou pro ČRo