Chvíli jsem váhal, zda to sem psát. Mezi všemi blogy o očkování, 21. srpnu, zmrzlině, očkování, filmovém festivalu v Karlových Varech a očkování musí přísně osobní a nijak nezobecnitelný text působit přinejmenším nepatřičně. Ale protože působit nepatřičně je zhruba od pětačtyřiceti můj modus vivendi, nakonec jsem si řekl: Proč ne?

Po 24 letech opouštím Prahu. Není to tak banální, jak jsem si dlouho myslel a jak si posledních pár dní zkouším aspoň nalhávat. Potřebuju to nějak uzavřít, shrnout, rozloučit se. Asi to bude nesnesitelně dlouhé a nesnesitelně sentimentální, ale zas to není filmový týdeník, takže odejít můžete kdykoli, aniž by na Vás někdo ve tmě syčel. (Teď mě napadlo, že filmový týdeník možná už 20 let nechodí, což povahu následujícího textu trochu předznamenává.)

Když jsem do Prahy za prací přišel, bylo mi 26; teď je mi padesát čili jsem tu byl zhruba polovinu dosavadního života. Začalo to celé v Kobylisích, na rohu Klapkovy a Zenklovy, kde stály dvě řady papundeklových tesco-baráků na sobě, a to bylo salesiánské nakladatelství Portál. Z přízemí do prvního patra se chodilo po venkovním plechovém schodišti, a když pršelo a nesli jste si zespodu nahoru fax, museli jste ho nést pod košilí. Fax, to bylo takové zařízení … nic, zapomeňte na to.
Kolem dokola byl veliký sad a dělaly se tu krásné věci, podporovala se Obecná škola a Pepa Beránek a později Jožka Greš tu vydávali legendární časopis AD pro mladé křesťany. Ten ovšem nakonec přišel o církevní schválení, protože hlásal otevřené hereze, třeba že i mladí šestnáctiletí katolíci masturbují, což je, jak všichni víme, nesmysl.

Pracoval jsem tu pět let, to byl můj rekord, pět let na jednom místě, a pak jsem šel na hranici Chodova a Spořilova dělat šéfredaktora nakladatelství ALTER. Spořilov měl ulice pojmenované jako města v Americe, třeba Severozápadní III., což se mi sice líbilo, ale dost jsem tam bloudil. Po půldruhém roce jsem odešel do Karmelitské, kde se ulice jednak jmenovaly každá jinak a jednak byly malostransky krásné. Rohanský palác, kde sídlí Ministerstvo školství, mě okouzloval. A okouzlovalo mě i blízké Malostranské náměstí, zažil jsem ho ještě jako parkoviště, a Nerudovka a hospoda U Kocoura. Byl to dobrý rok. Potom ale Petra Buzková rozprášila naši sekci Státní informační politiky ve vzdělávání a já z projektu označovaného jako INDOŠ odešel na Zličín.

Zličín je plzeňské předměstí, ale překvapivě se tam dá dojet metrem. Do Strojírenské, kde sídlil Výzkumný ústav pedagogický, se jelo ještě tři stanice autobusem, takže jsem tam dojížděl skoro dvě hodiny. Ale brzy nás přestěhoval na Kamýk do budovy ELTODO, což cestu do práce zkrátilo na luxusní hodinu a půl. Co bylo zajímavého na téhle části Prahy, nemohu říct, nějak mi nepřirostla k srdci. V druhé ze tří věží, které ELTODO tvoří, pracovala předtím moje maminka, takže jsme si pak o rodinných oslavách mohli vyměňovat děsivé zážitky z místní jídelny. Ale o tom tenhle text být nemá. Má být o Praze, a ta se mi právě tady do srdce nijak nepropsala.

Z bezútěšného Kamýku (nebo Lhotky?) mě vysvobodila firma Computer Help, můj první zaměstnavatel z komerční sféry. Sídlila na Praze 2, kousek od Míráku a já díky tomu poznal všechny ty cizokrajné ulice, Francouzskou a Bruselskou, Bělehradskou, Ruskou a Krymskou, které snad i teď po anexi zůstaly oddělené. Nejhezčí byl prostor před Ludmilou; odehrávaly se tu vánoční trhy a vinobraní a kde co jiného, sedělo se na kostelních schodech, pilo se pivo a burčák a svařák. Vydržel jsem tu tři roky, než jsem se posunul o kilometr dál, do Kateřinské, pod věž kostela sv. Kateřiny, který figuruje v Urbanově Sedmikostelí. Obešel jsem je všechny, těch sedm kostelů z knížky, šest trvajících a jeden zaniklý, žil jsem tam všechny ty příběhy a o polední pauze chodil do parku kolem blázince a díval se na blázny na lavičkách, abych si to natrénoval, až to na mě přijde. Bylo mi tam všechno blízké, kostel, Urbanova kniha a ti blázni z Kateřinek, a tak jsem tam vydržel taky 5 let, spolu s Portálem nejdelší štace, to už tam znáte každý kámen a každý strom a neloučí se Vám lehce.

Mezitím jsem si ale na chvíli odskočil do Strakovy akademie, dělal jsem tu ředitele kabinetu ministru Pavlu Svobodovi, a tady byl zase nejhezčí ten barák. Nemohl jsem se ho nabažit, ani zahrady, strašně rád jsem tam chodil a teď někdy chodím aspoň okolo a dívám se na ni, je celá rozkopaná, jak z ní dělají bažinu, aby se v krajině držela voda. Měl jsem tam kancl s výhledem na kostku cukru, která před Úřadem vlády zrovna stála, protože jsme měli předsednictví EU a chtěli jsme to Evropě osladit. Paroubek to ale zrovna osladil Topolánkovi a taky trochu mně, protože jak jsem přišel, tak jsem odešel, sbohem a šáteček. Ale měl jsem se do téhle lokality ještě vrátit, takže to zas tak úplně nevadilo.

Z ALTUS Training v té Kateřinské jsem pak šel na rok do Klimentské, tady to taky bylo moc hezké, kostel sv. Klimenta, taková připomínka nejstarší christianizace Čech, a pak Kotva, zase jiný chrám a zase jiná připomínka. Když jsme byli se ségrou děti a jezdili jsme na pár dní k babičce do Prahy, byla Kotva něco jako svatyně, kam se vstupuje jednou ročně, jako dotek světa, který je jinak celý rok za oponou, beznadějně šedou oponou maloměsta v Polabí.

Do Jungmannovy ulice, kam jsem pak jezdil další rok, to nebylo úplně daleko, ale Praha to byla zas úplně jiná, taková ta světácká, blízko Václaváku a Národní třídy, blízko pasáží a Františkánské zahrady a blízko kavárny Adria, kde jsem poprvé v životě pil Sauvignon s angreštovými tóny.

Pak už přišel Nostický palác, asi ta nejhezčí Praha, kterou si lze představit, do práce jsem chodil z Klárova ulicí U Lužického semináře přes Kampu, nikde nebyla Praha krásnější, v zimě jsem si kupoval svařák v bistru U Bruncvíka pod prvním obloukem Karlova mostu a v létě pivo v Mlýnské kavárně. Chodil jsem na literární pořady do Werichovy vily, zastavoval se u pamětní desky Vladimíra Holana a dokonce i tenkrát, když jsem to žil, jsem věděl, že v zásadě žiju zázrak.

Pak se zase měnili ministři, to obvykle měním práci, takže jsem ji měnil i teď a dva roky jsem pracoval v roháku na náměstí Jana Palacha, kde nebylo a dosud není nic zajímavého, kromě toho, co se stalo z toho baráku a co se stalo z lidí v něm.

Druhá nejkrásnější Praha po Nostickém paláci mě potkala v Klementinu, kam jsem se uchýlil před aktivismem a odkud mě vyhnala zbytnělá ješitnost a nekonečné slavomanství, výjimečně nikoli moje. Ale ten barák je nádherný, každá minuta v té jezuitské koleji byl dar, měl jsem tam kancl nejprve v podkroví s výhledem do Karlovy ulice a potom v západním křídle s okny na Studentské nádvoří.

Moje poslední Praha je Smíchov, divoká periferie, kterou se urbanisté pokusili obestavět obchodními centry, aby ji civilizovali, ale dosáhli jen toho, že je to divoká periferie obestavěná obchodními centry. Jediná hezká věc je tu kostel sv. Václava, jinak se tu pořád ještě hledám, ale už to skoro nemá cenu, protože zítra tu budu naposledy.

Od téhle chvíle budu v Praze turista. Přijedu se podívat na vánoční trhy, někdy možná do divadla nebo na výstavu a s vnoučaty do ZOO. Často jsem na ni nadával, stěžoval si na množství lidí a na ucpané ulice a na smog a na všechno. Ale současně jsem vždycky věděl, že je jedinečná. Byl jsem v Praze rád a ponesu si ji v sobě.