Poslední prezidentské volby v Rakousku i ve Francii ukazují na krizi zavedených velkých stran. Reakcí na jejich selhání přitom nemusí být jen úspěch populistických kandidátů. Uspět mohou i progresivní kandidáti, kteří se přihlásí k ochraně liberální demokracie a přitom nabídnou cestu dál. Co to znamená pro nás?

Poslední prezidentské volby v Rakousku i ve Francii (a do určité míry i parlamentní volby v Nizozemsku) ukázaly na jednu důležitou věc. Dostane se jim jistě v budoucnu i seriozního politologického pojednání, ale zatím je můžeme shrnout takto: klasické dělení na levici a pravici se v jejich světle skutečně ukazuje jako nedostatečné, a v mnoha klíčových momentech jako zbytečné až škodlivé. Lidé na něj prostě nechtějí už moc slyšet. Je otázka, co z toho vyplývá pro naši zemi.

Velké strany pravostředové (rakouští lidovci a francouzští gaullisté-republikáni) a levostředové (rakouští sociální demokraté a francouzští socialisté) ztrácejí svou podporu a dopředu se tlačí - dlouho to aspoň tak vypadalo - zejména nahnědlí nacionální populisté (rakouští Svobodní a francouzská rodina Le Penů a jejich Národní fronta). Rakousko i Francie nám však ukazují, že existuje i v současné době progresivní třetí cesta - říkejme jí třeba progresivně centristická nebo prostě liberálně-demokratická.

Taková politika může mít několik různých, ale podobných tváří. Důrazy se lehce liší: může mít rozvážnější tvář Alexandera Van der Bellena, akcentujícího to nejlepší z demokratické tradice a občanských práv vtělených do rakouské ústavy. Tedy skutečných hodnot, na kterých se společnost demokraticky shodla, ne jen “národních” a “tradičních hodnot”, kterými se zaštiťují nacionálpopulisté. Nebo naopak může klást (vedle samozřejmé oddanosti ústavním a lidskoprávním principům) větší důraz na inovace a rozvoj ospale stagnující ekonomiky i společnosti, jak to nabízí ve Francii Emmanuel Macron. Obě tyto verze se pak shodnou na tom, že integrace evropských a vůbec západních demokratických zemí není hrozbou, nýbrž nezbytným rámcem pro bezpečnost a další rozvoj společnosti a úspěch všech jejích členů - a snad i vzorem pro zbytek světa.

Vezměme to jako příležitost formulovat, co z toho vyplývá pro českou společnost 28 let od naší demokratické revoluce, třeba i pro nadcházející sněmovní a prezidentské volby. Napadá mne několik věcí, na kterých bychom se měli umět shodnout:

Že ke každému členovi a každé člence naší společnosti přistupujeme rovně, jako ke svobodné a důstojné lidské bytosti, jak vyplývá z nejlepší tradice naší první republiky i z porevoluční Listiny základních práv a svobod.

Že tedy každý člověk má mít férovou příležitost rozvinout svůj potenciál a uspět ve svém životě, nezávisle na tom, jak bohatým či vzdělaným rodičům se narodil, jestli si “jejich máma vybrala blbýho chlapa”, nebo jakou barvu pleti jejich máma či táta má.

Že tedy za dobře a férově odvedenou práci náleží dobrá a férová odměna - že i v tomto potřebujeme začít dohánět své evropské sousedy. Že to platí zejména - ale samozřejmě nejen - pro učitelky, zdravotníky nebo pečovatelky, kteří posledních pár dekád odvádějí svoji práci za nedůstojných podmínek, za takřka charitativní sazby.

Že malé firmy a živnostníky nemá stíhat šikana ze strany ministra financí v podobě EET či kontrolních hlášení - že se máme mnohem spíše zaměřit na velké firmy, které umějí drsně danově optimalizovat nebo dokonce natvrdo podvádět s dotacemi. Že se totiž politika dělá pro všechny občany a občanky, ne primárně pro Agrofert, PPF nebo Pentu.

Že je naším bytostným zájmem patřit do jádra evropské integrace, protože si sice můžeme říkat, že žijeme ve střední Evropě, ale v reálu jsme hodně blízko jejímu okraji a často tu dost ošklivě fouká od východu. Že pro svou bezpečnost a rozvoj potřebujeme ještě demokratičtější Evropskou unii a samozřejmě také NATO.

Že planetu máme jen jednu a nechceme ji zanechat svým dětem jako nedýchatelný skleník ani jinak žít na jejich úkor.

Jakmile se na těchto věcech shodneme - a mezi většinou lidí v naší zemi by to myslím neměl být problém - můžeme pak samozřejmě požadovat o to snadněji i další věci, které dělají Západ Západem a nás mohou pomoci ještě více v něm ukotvit.

Že totiž je úplně normální nabídnout pomoc lidem, kteří ji potřebují: že jsme ostatně už v posledních pár dekádách přijali několik desítek tisíc uprchlíků, a nijak se z toho nesesypali a nestali se žádným hnízdem teroristů. Že je samozřejmě lepší pomáhat i lidem v místě jejich původu, pokud to tam mírové či politické podmínky umožňují, tedy poskytovat hlavně více rozvojové pomoci. Nebo že třeba děti mohou vychovávat i dvě mámy, co se mají rády - a rozhodně lépe, než rozhádaný či jinak dysfunkční hetero pár.

Že zkrátka i česká společnost má na to jít v Evropě dál. Pro začátek postačí, když na sebe sama - a na své politické lídry - bude uplatňovat jednu starou, zlidovělou maximu: Nebát se a nekrást.

---

Autora možno sledovat také na sociálních sítích Facebook a Twitter.