Korupce je celospolečenský problém, ale neměli bychom spíše hovořit o rozkrádání veřejných prostředků, kde je samotné korupční jednání sekundárním projevem? Optimistické odhady hovoří o tom, že korupce, resp. rozkrádání veřejných financí (majektu) stojí každého občana ČR 1000 Kč měsíčně.

Proti čemu vlastně bojujeme? Korupce nebo spíše hospodářská kriminalita?

Nedávno k nám na fond přišel podnět, který začínal slovy „…obracím se na vás jako na protikorupční bojovníky…“. Musím přiznat k tomu, že termín protikorupční bojovník nemám rád. Zní to aktivisticky a mnohdy o korupci vůbec nejde. Co je ovšem podstatné? Co se vlastně skrývá za pojmem korupce?

Předně je nutné uvést, že pojem korupce je v ČR obecně vnímán extenzivně a jsou pod tento pojem podřazeny i trestné činy hospodářského charakteru, jakými jsou např. porušování povinností při správě cizího majetku (§ 220 TZ), pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži (§ 257) atd. Samotný právní řád ČR pojem korupce vlastně vůbec nezná. Při restriktivním výkladu tohoto pojmu dojdeme k pojmům přijetí úplatku (§ 331), podplácení (§ 332) a nepřímého úplatkářství (§ 333).

Když se podíváme na pravomocné rozsudky ve věcech korupčních trestných činů za poslední léta, tak zjistíme, že až na naprosté výjimky (např. kauza Alexandr Novák, Roman Pekárek) se jedná o případy, kdy hovoříme o tzv. korupci běžného života nebo byrokratické korupci. Mezi takovou formu korupce lze zařadit např. uplácení úředníků na stavebních úřadech, uplácení dopravních policistů, celních úředníků. Faktem ovšem je, že tyto formy korupce nemají fatální dopad na veřejné prostředky ani na soutěžní podnikatelské prostředí. Samozřejmě dochází k porušování zákona a také k degradaci morálních a etických hodnot.

Co by nás ovšem nemělo nechat v klidu je rozhodně organizované a systematické rozkrádání veřejných prostředků a to nikoliv pouze veřejných prostředků České republiky, ale i prostředků z evropských fondů. Před rokem 1989 se takovým trestným činům říkalo rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Ano, rozkrádají se ve velkém veřejné prostředky a bohužel za posledních mnoho let naprosto beztrestně.

Kde hledat příčiny současného stavu?
Řada odborníku se domnívá, že příčiny současného stavu rozkrádání veřejných financí (majetku) lze spatřovat (bez širších historických souvislostí) v opoziční smlouvě mezi ČSSD a ODS. Opoziční smlouva umožnila stabilní fungování menšinové vlády Miloše Zemana (ČSSD) po celé funkční období 1998-2002. Přijetím opoziční smlouvy došlo mimo jiné i k nepsané dohodě o tom, kdo a kde bude za ČSSD a ODS rozhodovat o veřejných prostředcích a majetku ČR. Fakticky došlo k tomu, že zcela vymizela „přirozená“ kontrola opozice nad hospodárným vynakládáním veřejných prostředků. Postupem času penetrovaly obě politické strany svými lidmi také orgány činné v trestním řízení (policie, státní zastupitelství, soudy; dále jen „OČTŘ“). Důsledkem byla naprostá paralýza OČTŘ a s tím spojená naprostá absence trestu, resp. vymahatelnosti práva. Dokladem tohoto tvrzení je počet pravomocných rozsudků za období 1998-2011 ve věci hospodářských trestných činů s účastí významných státních manažerů nebo politiků. Tyto případy můžeme počítat v jednotkách případů (např. kauza „Ivo Svoboda a Barbora Snopková“ a i zde se jedná o specifickou kauzu). Jednu z nejvýznamnější hospodářských „rozkrádaček“, kterou byla privatizace hnědouhelné společnosti MUS, muselo dokonce vyšetřit a odsoudit až Švýcarsko, neboť v ČR nebyl politický zájem tuto kauzu řešit.

Vývoj po opoziční smlouvě
Rozkrádání veřejných prostředků a nehospodárné nakládání s majetkem ČR narostlo do gigantických rozměrů za vlády Mirka Topolánka v letech 2006-2009. Tento trend pokračoval až do roku 2011. V období 2006-2011 se výrazně rozšířil počet úředníků, politiků, různých lobbistů a všech těch, kdo se chtěl na veřejných financích tzv. „napakovat“ nebo si lidově řečeno pouze „líznout“. Mnohdy totiž stačilo (a stále ještě stačí) koupit úředníkovi hodinky nebo dovolenou u moře a vše šlo (jde) jako po másle. Důsledek: muselo nutně dojít k navýšení rozkrádání z obvyklých 10-15 % nad běžnou cenu veřejné zakázky až na navýšení o 100 % běžné ceny veřejné zakázky (např. u IT projektů, stavebních zakázek, zakázek ve zdravotnictví). Zároveň docházelo k realizaci veřejných zakázek, které neměly z hlediska věcného obsahu absolutně žádnou přidanou hodnotu. Typickým příkladem takové veřejné zakázky byl etický kodex pro státní podnik Lesy České republiky. Etický kodex zpracovávala společnost Rittig & Partners s.r.o. Tento bezobsažný a obecný dokument měl 25 stran nenormovaného textu, což bylo cca 20 stran normovaného textu a přišel Lesy České republiky na cca 2 mil. Kč vč. DPH. Takový dokument měl hodnotu pouze samotného papíru. Báječnou oblastí, pro vysávání veřejných peněz, aniž by člověk musel hnout prstem, byla oblast public relations a marketingu – nulová kontrola, nulová měřitelnost výstupů a vysoké zisky pro realizátora. Vzpomeňme, jak narostly náklady na tuto oblast po nástupu Martina Dvořáka do Dopravních podniků hl. města Prahy.

Je nutné také zmínit, že závažná hospodářská kriminalita se postupem času zásadním způsobem změnila, a to zejména v jejím kvalifikovaném páchání. Na „vysávání“ veřejných prostředků byly vytvořeny týmy odborníků s úzkými specializacemi. V této oblasti sehrávají klíčovou úlohu různé právní a poradenské subjekty. Jejich úloha je absolutně klíčová, neboť některé právní kanceláře (např. MSB Legal, v.o.s.) zajišťovaly celý proces vyvedení veřejných prostředků od samotného počátku obchodního případu až po zakončení případu, tzn., zajistily návrat „vypraných“ finančních prostředků zpět do ČR konkrétnímu příjemci. Nutno přiznat, že tyto subjekty disponují desítkami vysoce kvalifikovaných odborníků a je zcela zřejmé, že OČTŘ jim nemohou konkurovat. Proto také je vyšetřování a dokazovaní takové trestné činnosti velmi obtížné až nemožné. Pro příklad lze uvést státní společnost ČEZ. Za vlády Martina Romana bylo realizováno několik velmi podivných, ale zároveň velmi sofistikovaných obchodních případů, které byly extrémně výhodné pro různé podivné existence, ale výhodnost pro samotnou společnost ČEZ, resp. stát je velmi diskutabilní (např. kauza Amun.Re, prodej společnosti I&C Energo, kauza „Mibrag“). Někteří odborníci hovoří o tom, že ČEZ těmito podivnými obchody mohl přijít o několik desítek miliard. A když to z ČEZu odteklo, tak to někam muselo přitéct? Přesto, že tyto kauzy byly a jsou vyšetřovány OČTŘ, nedošlo doposud ani k jednomu obvinění konkrétní osoby.

Situace došla tak daleko, že v některých oblastech veřejných zakázek nebylo a stále ještě není možné bez účasti tzv. kmotrů nebo politiků vůbec soutěžit. Mnohdy k soutěžím nedocházelo vůbec a zakázky byly zadávány přímo (kauza NFPK „tisk jízdních dokladů“ – Dopravní podnik hlavního města Prahy nebo „nové IT systémy na MPSV“). Podnikatelé, kteří nechtěli předražovat svoje služby a nebyli se schopni podřídit podmínkám kmotrů nebo samotných státních manažerů a politiků, museli podnikání v ČR ukončit nebo ho přesunout do zahraničí. Mezi takové oblasti patří např. oblast budování dopravní infrastruktury, oblast zdravotnictví a oblast ICT.



Z posledního odstavce by mohl vzniknout dojem, že situace se zásadně mění, tomu bohužel tak není. Spíše jde o mírnou změnu trendu, ale to je podstatné. Navíc nesmíme zapomínat na to, že boj se zlem nikdy nekončí.