S druhým příspěvkem se vracím po trochu delší, neplánované odmlce, ale jak jsem vylíčil v předchozím textu, beletristické překlady nejsou zrovna hluboká studnice příjmů, spíš vyschlá louže. A poněvadž se i překladatel beletrie musí něčím živit a takové přípravy na závěrečné zkoušky v kurzu pro soudní překladatele si nárokují nezanedbatelný objem času, musel být tento blog na chvíli odsunut na vedlejší kolej. Ale už je zpět.

Rád bych na úvod předestřel pár skutečností k tomuto příspěvku, které vysvětlují, jak je pojat:

1) Nepovažuju se za překladatelskou hvězdu, která by si mohla činit nárok promlouvat jménem překladatelů. Jak mi ale pravidelně potvrzují velmi pozitivní reakce redaktorů a tu a tam i sporadická recenze, odevzdávám nadmíru kvalitní překlady (pokud by to někomu přece jen znělo příliš namyšleně, pochopitelně si může velmi snadno udělat vlastní obrázek). Pro vykreslení reality našeho oboru je to ovšem myslím mnohem příhodnější – nenastiňuju tady totiž situaci ani hrstky jedinců pohybujících se v nejvyšších překladatelských sférách, ověnčených profesními vavříny, ani neumětelů v oborovém suterénu, kde by nemožnost uživit se snad mohla být považována za náležitou (to je ale na jinou diskusi). Ne, můj příběh ilustruje stav věcí v horn(ějš)ích patrech překladatelské branže – v oněch horn(ějš)ích, kde by si jeden myslel, že už má bez ohledu na obor za velice kvalitní práci nárok alespoň na obstojné ohodnocení.

2) Ačkoliv jsem za ta léta v oboru myslím do jeho zákulisí pronikl poměrně hluboko, překladatel je z podstaty věci tvor profesně dosti osamělý, takže k porovnávání zkušeností nemá nejvíc příležitostí. Nejsem na tom jinak, osobně znám podobně zaměřených překladatelů doslova jen pár. Navzdory tvrzení v první větě tohoto odstavce tedy otevřeně přiznávám, že mi možná značná část souvislostí týkajících se fungování nakladatelské branže zůstává skryta. Z čehož mi plynou dvě věci:

a) Nezbývá mi než se na ně poněkud neználkovským způsobem vyptat, a tento příspěvek tudíž bude tak trochu sumou zvídavých otázek.

b) Budu upřímně vděčný, pokud mi na ně odpoví zasvěcenější z naší branže a do mého neználkovského tápání vnesou trochu světla – třeba to celé chápu úplně špatně a literární překlad se jinak než mučednicky praktikovat nedá.

Okénko pro nezasvěcené: proces překladu

Na úvod by asi bylo záhodno vysvětlit, co přesně převod knihy z cizího jazyka obnáší. (Kolegové prosím přeskočí.) Umím si představit, že se nezasvěcenému čtenáři může překlad knihy, a ostatně jakéhokoli jiného textu, jevit jako pouhé nahrazování jednotlivých cizích slov příslušnými slovy českými. V jistém smyslu ano, ale je to trochu složitější.

Opět můžu pochopitelně mluvit jen z vlastní zkušenosti, ale předpokládám, že pracovní postupy jednotlivých překladatelů budou jen různými variacemi téhož. Takže ve zkratce: Za úvodní fázi překladatelského procesu lze jistě počítat již (1) seznámení se samotným originálem. Účel je jasný – osahání textu, (před)nastavení výrazových prostředků a stylu, aby se překlad strefil do vyznění původního díla.

Pracovně i časově nejnáročnější je pochopitelně (2) samotný překlad, a to už z pouhé podstaty věci, tj. že během ní onen cílový materiál vzniká, ale také proto, že podle typu a obsahu knihy obnáší větší či menší objem časově náročného rešeršování – a nemyslím ani tak vyhledávání jednoduššího výraziva ve slovnících, spíše pátrání na webu po málo známých reáliích či vysoce odborných informacích. Nezřídka přicházejí ke slovu i konzultace s odborníkem z příslušného oboru. (Jen pro představu – v Amerikáně, jak jsem ostatně naznačil i poděkováním v Poznámce překladatele, jsem takto využil poměrně rozsáhlých konzultací s afrikanistkou i expertem na převod vojenské terminologie, ve stávajícím překladu, jehož titul nechci prozrazovat dříve než nakladatelství, budu zase velice naléhavě potřebovat expertní rady z oblasti dějin filmové techniky, architektury, medicíny i skotské angličtiny.)

Osobně se snažím pracovat tak, abych pokud možno už v této fázi od žádné věty neodcházel, aniž bych byl s její kvalitou spokojen. Benefit časového odstupu je ovšem nezanedbatelný, a tak po tomto nejdelším stadiu odkládám knihu načas k ledu – podle toho, kolik mi celkový termín odevzdání dovolí. Bohužel to skoro nikdy není tolik, kolik bych si představoval, řekněme ovšem v relativně optimálním případě na pár měsíců. Po vytažení od ledu podrobím svůj překlad (3) „autoredakci“, kontrole spočívající v porovnávání překladu s originálem. Navzdory předchozímu úsilí čerstvý pohled na text nezřídka přináší hojné množství úprav a způsobuje, že i tato fáze si nárokuje nezanedbatelné množství času. Výsledný, upravený text se vrací na únosnou dobu k ledu.

V posledním stadiu před odevzdáním (4) se pokouším nasimulovat si čtenářskou perspektivu, tj. přečtu si text bez porovnávání s originálem a už ho jen drobně dolaďuju tak, aby na mě působil plynule a přirozeně.

Odevzdaný text poté zamíří k redakci a zredigovaný se mi vrátí ke (5) schválení, případně odmítnutí navrhovaných oprav, resp. úprav. (Jen pro pořádek, fázi redakční nečísluju a podrobněji nerozvádím jen proto, že není bezprostředně mým dílem, a tudíž ani bezprostředním předmětem tohoto blogu, nijak jí tím ovšem neubírám na významu.) Tato fáze může také zahrnovat (třeba i obsáhlé) konzultace s redaktorem a nové kolo rešerší.

Po této autorizaci putuje text do sazby a ke grafickému zpracování a vysázený zamíří jak ke korektorovi a redaktorovi, tak zpět ke mně na (6) korekturní čtení, které už by se mělo ideálně obejít bez podstatnějších zásahů a sloužit hlavně ke kontrole toho, zda vysázením nedošlo k nějakým nepatřičnostem a nesrovnalostem. Pro mě osobně jde zpravidla už o fázi závěrečnou, ale po domluvě se příležitostně účastním i (7) čtení před tiskem, již úplně finálního.

(Z podstaty věci jsem poněkud upozadil úlohu jiných profesí, důkladněji se seznámit s celým procesem vzniku knihy lze ale i jinde.)

Trocha počítání

Proč je to tak důležité? Protože tento proces pomáhá pochopit údaj snad nejzásadnější, tj. hodinový výdělek. Nečiním si sebemenší nároky stanovit zde nějaký aritmetický průměr v našem oboru, protože je to prakticky nemožné – každý překladatel má jiné tempo, jiné pracovní postupy, je jinak pečlivý a oddaný textu, každá kniha a žánr se vyznačují jinou náročností atd. Snad chápete, kam mířím.
Pro ilustraci nicméně mohu představit vlastní zkušenost – a jsem si jist, že se najde jak celá řada překladatelů, jejichž pracovní metody a tempo jsou rychlejší, a přepočteno na hodinový výdělek tudíž příznivější, tak přehršel těch, kteří na celý proces překladu vynaloží ještě více času než já, a jejich hodinový honorář je proto ještě žalostnější.

Pasáž nejnáročnější je pochopitelně samotný hrubý překlad. Znovu opakuju, že faktorů ovlivňujících časovou náročnost je nepočítaně, ale velmi zhruba bych na základě více než deseti let svých zkušeností odhadl, že překlad jedné normostrany (NS) průměrně obtížného textu, započítáme-li i dobu strávenou rešeršováním a konzultacemi, mi zabere půldruhou hodinu. Následná autoredakce zhruba dvacet minut, korektura zhruba deset minut. Úsek následující po odevzdání (fáze 5 až 7) si vzhledem k jeho jisté roztříštěnosti příliš netroufám časově dělit, ale započítáme-li k zanášení změn a korekturnímu čtení i veškerou komunikaci s redaktory a korektory, včetně debat nad názvem, kontrol obálek, psaní anotací apod., dobereme se v průměru jistě na další čtvrt- až půlhodinu.

A teď to podstatné – co že za to? Nepočítám-li úplné začátky, které byly nominálně ještě slabší, ale překladatelsky do jisté míry nenáročnější, mé standardní výdělky za mou standardní produkci se až donedávna (viz můj předchozí příspěvek) pohybovaly od počátečních 140 Kč/NS po stropových 180 Kč/NS, kde na několik let ustrnuly. Podotýkám, že teď předkládám zkušenost překladatele z angličtiny, tedy velmi neexotického jazyka, a matně tuším, že honoráře u jazyků exotičtějších se budou pohybovat v trochu jiných relacích. (Pokud by se kdokoliv z kolegů, překládajících ať už z angličtiny, nebo z jazyků „lukrativnějších“, nebránil pro kontext i pro důkladnější ilustraci oborové situace odtajnit, v jakých řádech se pohybují honoráře u jeho jazyka, budu mu pochopitelně vděčen.)

Upřímně řečeno, příliš se mi nechce přistupovat na argument nabídky a poptávky, protože jak už jsem naznačoval v minulém příspěvku, mám pocit, že zrovna tenhle koncept v našem oboru obecně moc nefunguje – jistě, překladatelů např. z finštiny je málo, překladatelů z angličtiny kvanta… Ale nemůže to být zároveň tak, že vzhledem k síle (anglo)amerického kulturního importu má řada anglicky psaných titulů leckdy pro nakladatelství slušný komerční potenciál, který by se tedy mohl odrazit na důstojnější sazbě (třeba nejen) překladatele?

Zkrátka velmi zhruba sečteno a podtrženo: můj výdělek činí závratných 140 až 180 Kč za dvě a čtvrt až dvě a půl hodiny, tedy nějakých 56 až 80 Kč za hodinu. Pokud bychom za bernou minci vzali standardních 160 odpracovaných hodin za měsíc, má měsíční mzda by se rovnala částce 8 960 až 12 800 korun hrubého – tedy před zaplacením sociálního a zdravotního pojištění. Lákavé?

Neználek se ptá

(1) V českém nakladatelsko-překladatelském prostoru se v souvislosti s překlady a obecně vydáváním knih prosadil narativ nevyhnutelného utrpení („děláme/děláte (to pro) kulturu“, opět viz můj předchozí příspěvek). Ale dočteme-li se, že u nás každý rok spatří světlo světa okolo sedmnácti tisíc titulů, z toho přes pět tisíc beletristických, a že český knižní trh roste…

Jistě, ta čísla kombinují rozmanitou škálu knih, a jak uvádějí Literární noviny, „nedostatek exaktních čísel o prodejích, obratech a ziscích hlavních hráčů českého knižního trhu, které jsou většinou stále zahaleny neprostupnou mlhou nedostupných či tajených údajů, […] neumožňuje […] analyzovat exaktně“. Přesto se nezdá, že by velcí hráči typu Euromedia Group, Slovart či Albatros Media působili v oboru čistě proto, že to dělají pro kulturu. Spíše to vypadá, že knihy mohou být stejný byznys jako kterákoli jiná komodita. Skutečně je to takové utrpení, skutečně je tak nevyhnutelné a skutečně v tom jedeme všichni stejně?

Studie o pracovních podmínkách literárních překladatelů v Evropě sice naznačuje, že růžová není situace nikde, ale v té všeobecné bídě z toho po stránce finanční vychází český překladatel dokonce ze všech nejhůř. Formulováno tedy trochu obecněji: Ano, literární překlad asi nikdy nebude bůhvíjak výnosný obor, ale proč mají čeští překladatelé nejmíň z celé EU, když je česká ekonomika, jak je všeobecně známo, od chvostu evropského hospodářského pelotonu na hony vzdálená?

(2) Hlavní finanční stesky nakladatelů, které mj. odůvodňují i tlak na honoráře, míří na adresu knižních distributorů – mám-li správné informace, distribuční firmě Kosmas, snad nejsilnějšímu hráči na trhu, plyne z každé prodané knihy celých 50 % zisku (EDIT V REAKCI NA UPŘESNĚNÍ V DISKUSI NÍŽE: plyne z každé prodané knihy významný díl z její prodejní ceny). Při diskusích s kolegy tedy nejednou zazněla podle všeho celkem logická úvaha, že má-li nějaké nakladatelství úzké spojení s knižním distributorem, jako je tomu u Arga a Kosmasu, či s velkou sítí knižních obchodů jako v případě Euromedia Group a Neoluxoru, mělo by na tom být podstatně líp než jiné nakladatelské domy, a mohlo by tudíž být i finančně vstřícnější ke svým překladatelům.

Jak si mám tedy vysvětlit, že jimi nabízené honoráře jsou zhusta nižší než honoráře nabízené malými, nezávislými nakladateli, kteří svou produkci tentokráte už opravdu dotují a velkým distributorům se snaží vyhýbat, protože odevzdat poloviční díl z ceny knihy je pro ně likvidační? Není to náhodou tak, že se velcí hráči tak trochu vezou na vlně celkově nastavených sazeb, a protože u jiných nakladatelů jsou takto přijímány, tak nevyvolávají podiv ani u nich?

Není trochu nemravné (sprosté, chcete-li), aby se např. v Argu muselo začínat na 140 korunách? Aby nakladatelství Plus (v rámci Albatros Media) překladateli s více než desetiletou praxí a snad i obstojnou produkcí na kontě nabízelo 160 korun, z nichž se zároveň ani postupem času nelze oficiálně posunout více než o pár korun, pokud tedy nemáte štěstí na bezkonkurenční bestseller? Abyste pro Slovart museli překládat s perspektivou, že vás možná nadosmrti nepustí přes oficiální strop ve výši 170 korun? (Nejsem ekonom, právník, ani zasvěcenec, jen bloger, jemuž hlavou víří otázky, takže pokud je to celé trochu složitější, velice rád se nechám přesvědčit o opaku. Zároveň se omlouvám, že svou otevřeností nečastuju všechny stejně, bohužel mi ale nezbývá než vycházet pouze z vlastní zkušenosti, a navíc lze myslím důvodně dovozovat, že jinde se praxe nebude výrazným způsobem lišit.) Opravdu by bylo tak likvidační, kdyby knižní titul nestál 350, ale např. 370 korun a rozdílový zisk by se promítl do sazby externích překladatelů či redaktorů?

(3) Možná trochu samolibě se pořád domnívám, že vedle autora originálu nejpodstatnější díl práce na vzniku překladového titulu odvádí překladatel, zkrátka už z podstaty toho, že je tvůrcem oné matérie. (Čímž nijak nesnižuju zásadní význam kvalitní redakce a korektury, jen by zkrátka bez překladu nebylo co redigovat ani korigovat. Snad to bude pochopeno tak, jak je to míněno.) Takže otázka možná nejzásadnější: Pokud bychom tuto tezi přijali, jak se mohla ustavit výše nastíněná finanční situace překladatelů?

Je mi jasné, že ani interní zaměstnanec nakladatelství, např. nakladatelský redaktor, si většinou neodpíchne po osmi hodinách a nejde s čistou hlavou domů, ale dovolil by si nakladatel svým interním zaměstnancům za těch oficiálních 160 hodin měsíčně nabídnout mzdu okolo deseti tisíc hrubého? Není to náhodou tak, že by mu za takovou nabídku muselo být stydno, a tak musí ve vydavatelském řetězci najít užitečného idiota někde jinde, např. někoho externího, s kým nakladatel osobně nepřijde nikdy do styku, takže to vlastně není tak trapné? (Jádro problému je zde tedy ve skutečnosti spíše v opozici „interní“–„externí“, protože sazby vyplácené externím redaktorům a externím korektorům jsou z hodinové perspektivy podobně směšné.)

Výše honorářů je ovšem jen jedním z mnoha úskalí, se kterými se literární překladatel potýká. Úspěchem leckdy může být už jen to, když za svou práci dostanete zaplaceno včas, tedy podle smlouvy. O tom ale zase příště, tentokráte už snad výrazně dříve. Jen pro představu: brzy to bude čtvrt roku, co vyšel titul Chlapec na vrcholu hory. Kniha tedy svému nakladateli už měsíce vydělává, autogramiáda jejího autora mu posloužila jako jeden z taháků na nedávno proběhnuvším Světě knihy a já, jak je u tohoto nakladatele smutnou praxí, na doplacení honoráře i teď, týdny po jeho splatnosti, stále čekám…