Když na sklonku studené války americký politolog Francis Fukuyama představil svou tezi o konci dějin, varoval, že posthistorické období bude smutné a nudné, protože mu bude chybět heroický rozměr dřívějších bojů o uznání, chápaných s Hegelem jako základní struktura společenského života.

Epické konflikty jsou v nové době nahrazené ekonomickým kalkulem, řešením technických a environmentálních problémů či starostí o konzumentovo blaho, takže touha jedinců po uznání je naplňovaná primárně v ekonomické sféře. S přihlédnutím k perspektivě věčné nudy po konci historie pak Fukuyama prorocky napsal, že tato situace může vytvořit podmínky k opětovnému vzplanutí dějin, tedy ohrožení dominance liberálního řádu. A to nastalo dřív, než jsme si na konci devadesátých let dokázali představit.


Návrat dějin
Z pohledu mnoha se dějiny vrátily jako deus ex machina 11. září 2001, případně ve formě následujících amerických intervencí do Afghánistánu (2001) a Iráku (2003), které tehdejšího hegemona morálně, politicky a ekonomicky vyčerpaly. Poté, co se etablovali vyzyvatelé liberální demokracie ve světě, jako je Rusko a Čína, začaly být po příchodu Donalda Trumpa některé principy liberalismu zpochybňované i z vrcholných pozic v samotných USA. Liberalismus paralelně ztrácí dech také na některých místech v Evropě.

Současná krize politického systému v USA a v Evropě, rostoucí nedůvěra obyvatel v elity, vyvolává úvahy o možné post-liberální budoucnosti světa. Buďme k sobě upřímní, proč by liberálně demokratický řád neměl skončit jako všechny ostatní politické systémy a proklamovaná dějinná vítězství? Scénáře naší post-liberální budoucnosti nejčastěji skloňují regres k autoritativnějším a méně demokratickým politickým režimům. Co kdyby však překonání liberalismu mohlo znamenat též cestu vpřed?

Jednu z nejinspirativnějších úvah v tomto směru nabízí portugalský myslitel a bývalý ministr pro evropské záležitosti Bruno Maçães. Ve své nejnovější knize History Has Begun (Dějiny začaly) prezentuje dnešní krizi USA nikoli jako ohrožení amerických hodnot a způsobu života, nýbrž příležitost teprve nyní plně uskutečnit potenciál země. K tomu odkazuje podtitul knihy The Birth of a New America (Zrod nové Ameriky).

USA a s nimi ideologie liberalismu jsou podle ní na začátku procesu hluboké transformace, významem srovnatelné s objevením kontinentu či kroky otců-zakladatelů. Nedíváme se na křeče bortícího se impéria, nýbrž na porodní bolesti doprovázející zrod nového a vitálnějšího systému. Proto též nejsou na místě analogie se starým Římem nebo Evropou po světových válkách. Probuzení dějin, které je tu vnímáno jako pozitivum, pak podle Maçãese spočívá v urychlení dlouhodobého vzdalování USA od Evropy.

USA aktivněji reflektují změny na globální šachovnici, kde se hra přesunuje ze Západu na Východ, do Asie, a razí novou cestu, na které však již nemusejí být doprovázeny Evropou. Jinak řečeno: USA nyní mohou díky své krizi objevit politický model, který nebude ve všem korespondovat s liberálními hodnotami dnes sdílenými na obou stranách Atlantiku. Představme si svět, ve kterém by mezi USA a Evropou zela zhruba stejně velká – jakkoli strukturně jiná – politická propast, jež dnes dělí Západ od Asie.

Překonání Tocquevilla
Uvedené mimo jiné předpokládá zapomenout na Alexise de Tocquevilla (1805–1859) a z něho vycházející tradici. Francouzský myslitel a diplomat v díle Demokracie v Americe, které je stále považované za jednu z nejlepších knih o USA a demokracii, prezentoval Nový svět jako pokročilejší vývojovou fázi a završení evropského politického projektu. Amerika Tocquevillovi ukazovala budoucnost Evropy a světa. Cesta přes Atlantik byla nejen pohybem v prostoru, ale i v čase.

Podle Maçãese se však USA od Evropy podstatně liší. Nejde o rozdíl vývojového stupně, nýbrž o odlišnost v přirozenosti – v samotné povaze. Tento rozdíl existoval již v době Tocquevillových cest, Francouz jej však nebyl schopný nazřít, neboť v Americe hledal Evropu. Maçães tvrdí, že neustále se prohlubující rozdíl mezi Evropou a USA souvisí s odlišným přístupem k realitě.

Konkrétně pak trhlinu mezi oběma kontinenty vytváří odlišnost přístupů k řešení problému odcizení, které začal pociťovat moderní člověk v důsledku průmyslové revoluce, a Ameriku doprovázelo prakticky od získání nezávislosti. Evropané usoudili, že strukturu společnosti a institucí – ztrácející v nových podmínkách dech – je třeba reformovat a postavit na lepších základech.

Jako příklad lze uvést filosofii Karla Marxe, jež se prosadila nejen na Východě, ale významně (a ve výrazně kultivovanější podobě) ovlivnila společenské reformy i v západní Evropě. Američané, kterým se tradičně příčí větší omezování individuálních svobod ve prospěch společného blaha, se naopak zaměřili na způsoby, jimiž může jedinec uniknout z reality, spíše než na cesty, jak ji měnit. I proto se podle Maçãese v USA nikdy neuchytil socialismus.

Když se podmínky staly příliš tíživé – ať už s ohledem na „přírodu“ (neúrodná půda), nebo „kulturu“ (například v továrnách) –, bylo možné vydat se na cestu a začít budovat zcela nový život. Americký dělník se na rozdíl od evropského proletáře mohl utěšovat, že když bude nejhůř, stane se svobodným kovbojem nebo farmářem. Ve chvíli, kdy Amerika vyčerpala potenciál expanze na západ, se země obrátila do sebe. Nikoli ve smyslu filosofické introspekce, ale v podobě tvorby snů, fikcí.

Amerika, země snů (a iluzí)
Odcizený člověk nacházel útěchu v zábavě, imaginaci a virtuální realitě. Romantický sen o dobývání půdy vystřídaly Hollywood, Disneyland či Las Vegas. Hollywood v sobě propojil dřívější únik kovbojů a přicházející vládu filmové fikce. Sám kovboj, jak ho známe, je mýtus zkreslený filmovým plátnem (zlatá éra kovbojů trvala jen krátce, film navíc často zapomíná, že šlo především o nuzné honáky dobytka; řada z nich byli Afroameričané, Mexičané nebo Indiáni).

Sny a iluze v USA postupně prostupovaly jednu rovinu života za druhou. I v Evropě a jinde na světě lze nalézt řadu příkladů, kde společnost podléhá kouzlu obrazů, jde však o výjimky z pravidla, revoltu, jíž byl například romantismus, proti dominujícímu duchu osvícenství a navazujícího pozitivismu. V USA je zakládajícím gestem sen, který se stal údělem a principem pohánějícím zemi vpřed – od snu o lepším světě na novém kontinentu po sen jako únik z reality.

V nadsázce lze se zakladatelem psychoanalýzy Sigmundem Freudem říct, že v Americe princip slasti převážil nad principem reality. To, co Evropa vnímá jako patologické, je v USA normální. Klíčovou roli v šíření amerického eskapismu sehrála televize, která se prosadila v době, kdy USA usadily na světovém piedestalu – byla první moderní technologií formovanou americkou kulturou a americkému způsobu života zároveň poskytla nástroj k jeho dalšímu masovému šíření.

Maçães považuje za prodloužení televizní kultury též internet, jehož prostřednictvím jsme vstoupili do obrazovky, a současně televize vstoupila do životů. S nástupem sociálních sítí se každý stal vysílajícím médiem a zároveň předmětem zpráv. Televize (internet) a život se slily natolik, že nelze mezi nimi vést jasnou dělicí čáru. Televizní a filmová kultura v USA začaly prostupovat také politiku. Do nejvyšších pater vládnutí ji první vynesl prezident John F. Kennedy), jenž vypadal, choval se, miloval a zemřel jako filmová hvězda.

Další sblížení politiky a Hollywoodu přinesl nástup prezidenta Ronalda Reagana, původní profesí herce, který často vyzdvihoval paralely mezi politikou a showbyznysem. Mezitím v Kalifornii, zemi snů, vzniklo Silicon Valley, technologické srdce virtuálního světa. Za dosavadní vrchol dlouhodobé americké snahy o potlačování reality je možné považovat příchod Donalda Trumpa do Bílého domu, přičemž ještě v samotný den voleb jeho vítězství vylučovala většina expertů.

Trump jako vrchol cesty za snem
Fikce se však stala skutečností (Trump vyhrál) a posléze i skutečnost fikcí (Trump často popíral realitu). Nejvyšší politický post v nejsilnější zemi světa získal realitu bořící realitní magnát a zároveň hvězda „reality show“. Maçães však upozorňuje, že Trump je opakem celebrit a televizních hvězd typu Berlusconiho či Schwarzeneggera. Nevyužívá slávy a bavičských schopností, aby působil jako přitažlivější politik.

Naopak, politika je pro Trumpa nástrojem, jak se stát zářivější mediální hvězdou (z této perspektivy by nyní dávalo smysl, kdyby se Trump po odchodu z Bílého domu zaměřil na budování mediálního impéria, světa iluzí, Trumplandu). Lednový útok jeho podporovatelů na washingtonský Kapitol lze považovat za kulminaci a zároveň kolaps Trumpova pojetí politiky a v jistém směru též načrtnuté linie amerického úniku z reality.

Maçães v jednom ze svých novějších textů ukazuje, že problém nastal, když Trumpovi příznivci propadli přesvědčení, že uskutečnění prezidentovy fikce ohledně zvrácení výsledků voleb se může stát skutečností. Události na Kapitolu představují srážku Trumpovy snové politiky s realitou. Kolizí s realitou byla i epidemie koronaviru, která Trumpa pravděpodobně stála druhý prezidentský mandát.

Trump uvěřil, že virus lze – alespoň na politické rovině – porazit fabulací, tvrdá zdravotnická a ekonomická data, která USA řadila k nejhůř postiženým zemím na světě, však bylo obtížné relativizovat. Trumpovým cílem bylo, aby reálný svět následoval jeho sny. Realita a životy Američanů pro něho byly plátnem, na které promítal své iluze. Koronavirus i útok na Kapitol však voličům připomněly existenci reálného světa, vrátily je na zem, a Trumpova politika snů se musela nakonec realitě podřídit.

Biden jako návrat k realitě
Příchod Joea Bidena do Bílého domu řada jeho příznivců vnímá jako probuzení ze zlého snu, potřeba odlišení pravdy od lží a návrat k faktům ostatně silně rezonovala i v Bidenově inauguračním projevu. Nová americká vláda zemi vrací do mezinárodních struktur, jako jsou Pařížská klimatická dohoda, Světová zdravotnická organizace či Rada OSN pro lidská práva.

Jednou z prvních velkých akcí, kterou Biden plánuje uspořádat letos na podzim ve Washingtonu, je Summit pro demokracii s cílem „obnovení ducha a sdílených zájmů národů svobodného světa“. Washington vysílá signál, že liberálně-demokratický svět získal zpět svého lídra. To bylo i leitmotivem Bidenova ustavujícího zahraničně-politického projevu 4. února, v němž zdůraznil: „Amerika je zpět a jsme lépe vybaveni ke sjednocování světa bojujícího za demokracii, protože jsme ji byli nuceni bránit u nás doma.“

Je ale třeba si uvědomit, že návrat ke konci dějin je podobnou fikcí, jako byly Trumpovy sliby, že USA vrátí velikost a podobu z časů jeho mládí. Nevidět změny, jimiž USA a svět za uplynulé roky prošly, by bylo chybou hrozící fatálními následky. Byl by ale pro USA, zemi založenou na vytěsňování reality a budování fikčních světů, návrat ke skutečnosti smysluplným a z principu možným podnikem? Amerika je na útěku z reality postavena, ze skutečného světa zde už před nástupem Trumpa zbýval jen fragment.

Náš život se navíc stále víc přesouvá na internet, ponor do virtuálního prostoru se v průběhu koronavirové pandemie skokově prohloubil. Podle Maçãese je proto spíš než o návrat ke skutečnosti realističtější usilovat o lepší fantazie a politické sny, než byly ty Trumpovy. Jak by měl vypadat takový lepší fikční svět? Maçães načrtává obrysy nové politické filosofie, která by víc odpovídala americkému eskapismu. Protože únik z reality se v menší míře odehrává i jinde ve světě, může mít úvaha obecnější platnost.

Obrysy nové politické filosofie
Základem je „princip neskutečna“ (principle of unreality), v jehož rámci „může každý usilovat o své štěstí natolik, dokud je nevnucuje druhým jako něco reálného, tedy univerzálně platného“. Místo budování společného světa na průniku svobod, jako je tomu u Rawlsova liberalismu, Maçães navrhuje akceptovat všechny fikce za předpokladu, že nebudou postulovány jako realita. Jinak řečeno: sni si, o čem chceš, pokud mi to nebudeš vnucovat.

Stát by pak měl respektovat „základní právo občanů“ přijmout, či opustit různé fabulační linie našich životů podobně, jako zapínáme a vypínáme televizi. Uvedený „princip neskutečna“ Maçães aplikuje také na mezinárodní vztahy. Mají-li USA zájem udržet si pozici globálního lídra, měly by na úrovni světové politiky dělat totéž, co doma činí stát – tolerovat různé formy fungování cizích zemí. Západní liberálně-demokratické zřízení není jedinou přijatelnou cestou, snem a budoucností.

Cílem Washingtonu by neměla být eliminace jiných narativů, ale schopnost zabránit, aby některý z nich převládl a porušil rovnováhu. USA by měly hrát v eurasijském prostoru roli vyvažovatele po vzoru Velké Británie v 19. století. Londýn tehdy zajišťoval, aby v Evropě nepřevládla žádná mocnost. Dnes jde především o Čínu, které v eurasijském prostoru již nikdo není schopný konkurovat. S Trumpovou vládou nastalo procitnutí ohledně možnosti přimět Peking k postupnému přijetí liberálně-demokratického modelu.

Nově se Washington upíná k omezování čínské ekonomické síly, aby bylo možné udržet rovnováhu. Maçães přirovnává USA k vypravěči moderního románu, který již neprezentuje postavy z vlastní perspektivy a jako projekci své vůle, ale poskytuje jim autonomii a moc. Vypravěč nikomu nevnucuje vlastní pravdu, zároveň ho však žádná z postav románu nesmí zastoupit. Stejně jako Dostojevskij, který podle ruského literárního teoretika Michaila Bachtina komponoval svá díla na principu dialogické kolize idejí vypravěče a hlavních hrdinů. Přidržíme-li se bachtinovské terminologie, Maçãesovu teorii bychom mohli označit za geopolitické vícehlasí či polyfonii.

Problém principu neskutečna
Svět se může stát bezpečnějším, aniž by se musel stávat americkým, což pro USA konkrétně mimo jiné znamená: Za prvé, opustit svou hybris, zpupnou snahu obracet svět na svou „víru“; za druhé, usilovat o oslabení Číny (a bránit tím vychýlení rovnováhy); za třetí, tlačit na aktivnější zapojení Evropy do světové politiky. Maçães z pozic blízkých americkým realistům, jako je George Kennan, Henry Morgenthau či Henry Kissinger, nepřímo napadá jak neokonzervativce, kteří chtěli liberálně-demokratický systém rozšiřovat intervencemi, tak neoliberály věřící spíš v samospádný proces.

Po vzoru realistů odmítá ztotožnění morálních aspirací jednoho národa či jejich skupiny s univerzální morálkou. Necháme-li stranou Maçãesův hodnotový relativismus a příklon k realistické škole mezinárodních vztahů, projevující se tolerancí pro neliberální modely, zásadní problém jeho koncepce dobře ukazuje lednové napadení washingtonského Kapitolu.

Protestující, kterým by Maçãesův „princip neskutečnosti“ poskytoval právo na život v jejich virtuální bublině, zde nedovoleně přešli z říše snů do sféry reality. Své představy – podněcované narativem prezidenta Trumpa – se totiž pokusili světu vnutit násilím. Zde je třeba se ptát, jak (a zda vůbec) lze do systému zabudovat pojistku, která sen ohrožující společnost vypne jako televizi. Fikce zasahující do skutečného světa je obtížné od něj zcela oddělit.

Analogicky můžeme tuto pochybnost aplikovat i na mezinárodní vztahy. Necháme-li například Číně a Rusku dnes volný prostor, jak zaručíme, že ze své bubliny jednou neohrozí svět? Jejich hybridní způsob boje přece již dnes do značné míry využívá rozostření hranice mezi reálným a virtuálním světem.
Další problém Maçãesovy knihy spočívá v tom, že popis mizení skutečnosti mísí různé ontologické roviny, jako je virtuální realita, fikce, imaginárno, hra, sen či lež. To poskytuje jeho teorii sílu, zároveň to ale může být značně zavádějící.

Maçãesův popis USA v mnohém evokuje dílo francouzského filosofa Jeana Baudrillarda, zejména knihu Amerika, tematizující specificky americké stírání rozdílu mezi realitou a iluzí. Na rozdíl od Baudrillarda však u Maçãese neslyšíme ozvěnu rousseauovského stesku po původním a nezkaženém světě. Maçães jen konstatuje stav věcí, identifikuje trendy a navrhuje cestu, jak mizení reality využít: zapojit potenciál fikce.

To, co se z evropského pohledu jeví jako nebezpečí, je prezentováno jako základ americké existence, princip orientující její každodenní život i naději pro budoucnost. Všem, kdo mají sklon pranýřovat americký eskapismus a kulturu fikce, Maçães vzkazuje, že nepochopili potenciál neskutečna. Posilování virtuálního rozměru života může mít „politické výhody“.

Budeme-li tolerovat existenci neliberálních forem života (které by však měly zůstat v jistém ohledu virtuální a neohrožovat druhé), můžeme získat společnost bohatší na lidské možnosti a naše životy mohou díky fikčním světům získat zpět svou někdejší plnost, jejíž absence dnes generuje různé patologie.

Sokratovská provokace
Maçãesův popis vzdalování obou kontinentů se mnohým může jevit jako teoretický konstrukt, lze pro něj však najít oporu mimo jiné v predikcích demografického vývoje. Populace USA se rychle diverzifikuje a Americký úřad pro sčítání lidu předpokládá, že do roku 2040 se současná bělošská většina stane minoritou. Již dnes činí více než polovinu obyvatel do 16 let menšiny. Příští američtí prezidenti budou vypadat spíše jako Kamala Harrisová či Barack Obama než Donald Trump nebo Joe Biden. Obamův přístup k Evropě jsme mohli sledovat a víme, že nastal drift od starého kontinentu na východ. O vztahu Harrisové k Evropě netušíme nic, což je samo o sobě signifikantní.

Maçãesovu knihu lze vnímat také jako nástroj k uchopení pro Evropany ne vždy srozumitelné politiky bývalého prezidenta Trumpa, která se nejeví jako anomálie, ale jen jako prozatímní vyvrcholení eskapistické linie amerického přístupu k životu a světu, která s jeho odchodem rozhodně nekončí.
Maçães, který vystudoval politickou filosofii na Harvardově univerzitě u Harveyho Mansfielda, prezentuje neotřelý pohled na dnešní USA. Skica nové politické teorie je však zatím v řadě ohledů syrová a téma bude třeba uchopit systematičtěji. Maçães sokratovsky provokuje a jednotlivé syžety často prezentuje v extrémních polohách. To může mnohé odradit, jde však i o způsob, jak na věci upozornit a vzbudit otázky, jež mohou pomoci při formulování odpovědí na největší výzvy současnosti. Myslet jinak, mimo hlavní proud, je v době paradigmatických změn a hledání cesty důležitější než jindy.

Vyšlo v Lidových novinách, 20. 3. 2021