Trestní stíhání Martina Konvičky pro podněcování k nenávisti k islámu a k muslimům je v trestněprávní politice českého státu výrazným obratem k lepšímu.
Mezi husitskými artikuly pražskými má pro dnešní právo asi největší význam artikul čtvrtý. Požadoval, „aby všichni hřiechové smrtedlní a zvláště zjevní a jiní neřádové zákonu Božiemu odporní řádem a rozumně od těch, již ouřad k tomu mají, v každém stavu stavováni a kaženi (= trestáni) byli“. Jazykem dnešního trestního práva by tento požadavek zněl: „…aby orgány činné v trestním řízení řádně stíhaly všechny zvlášť závažné zločiny, a aby je stíhaly bez ohledu na společenské a jiné postavení podezřelého“. Není to nic jiného než dnešní zásada legality, která ovšem platí nejen pro zvlášť závažné zločiny (tedy s trestní sazbou i nad deset let), nýbrž pro všechny trestné činy, včetně přečinů, kde je trestní sazba nejvýše pět let: Státní zástupce je povinen stíhat každý trestný čin, o kterém se dozvěděl.
Pondělní projev prezidenta François Hollanda před oběma komorami parlamentu ve Versailles překvapil nanejvýš tím, že Hollande trochu zbytečně zopakoval, že Francie je ve válce. Zdůraznil ale naštěstí, že „není ve válce s jinou civilizací, protože vrazi nezastupují žádnou civilizaci, Francie je ve válce s terorismem“. Nejsme na kolenou, nepropadejme strachu, buďme odhodlaní a rozhodní v boji proti terorismu – to bylo hlavní Hollandovo poselství francouzskému lidu, který také lidem nazýval.
Prezidentův projev poznamenaly okázalost a krasořečení. Ty však jsou ve francouzštině, a tím spíše v řeči francouzských státníků, obvyklé. K tomuto způsobu vyjadřování patřila i Marseillaisa, kterou po Hollandově projevu zpíval procítěně celý sál. Země, která dala Evropě a světu revoluční heslo Svoboda, rovnost, bratrství, si ale trochu patosu může dovolit. Za více než dvě stě let se tato deviza, jak ji ve Francii nazývají, přeměnila v univerzálně prosazovanou ochranu lidských práv, tedy zaručení a zajištění základních svobod, rovnoprávnosti všech bez diskriminace a také prohlubování sociální, generační a mezinárodní solidarity.
Za hlavní nedostatek Hollandova projevu tak považuju právě onu rétorickou metaforu, že Francie je ve válce. Uskutečněná i navrhovaná opatření totiž svědčí o tom, že není.
Policie se musí řídit zásadou přiměřenosti. Nemá kupříkladu volat k výslechu každého, na koho někdo podal trestní oznámení. Oznamovatel se totiž často snaží jen někomu znepříjemnit život.
Nedávno jsem si to znovu uvědomil na případu policejní výzvy, aby se můj syn Michal Uhl dostavil k policejnímu výslechu.
Nejsa uživatelem Facebooku, dozvěděl jsem se o tom až z Britských listů, které jeho zprávu z Facebooku zveřejnily http://www.blisty.cz/art/79777.html. Spolu s fotografií z pražského hlavního nádraží, na níž jsou uprchlíci a jim pomáhající dobrovolníci iniciativy Hlavák, včetně mého syna, publikoval tuto informaci na Hlídacím psu Robert Malecký http://hlidacipes.org/zastupitel-prahy-2-michal-uhl-pujde-na-policii-vysvetlovat-proc-doma-ubytoval-syrske-uprchliky/. Policie chce, aby jí Michal Uhl podal podle zákona o Policii ČR vysvětlení k trestnímu oznámení, podle jehož pisatele se dopustil nějakého trestného činu tím, že u sebe v bytě nechal přespat uprchlíky.
Dne 26. října schválila česká vláda zprávu svého ministra Jiřího Dienstbiera o stavu romské menšiny v České republice za rok 2014. Základní informace o této zprávě vyšla na vládním webu http://www.vlada.cz/cz/clenove-vlady/pri-uradu-vlady/jiri-dienstbier/aktualne/ministr-dienstbier-seznamil-vladu-se-situaci-romske-mensiny-v-ceske-republice-v-roce-2014-136423/. A zpráva, která má přes sto stran, je už na webových stránkách http://www.vlada.cz/scripts/detail.php?pgid=490 poradního orgánu vlády – její rady pro záležitosti romské menšiny. Kancelář této rady také Dienstbierovu zprávu vypracovala.
Zpráva ministra Dienstbiera mi připomněla dokument Charty 77 O postavení Cikánů-Romů v Československu, který vyšel v prosinci 1978 a který podepsali tehdejší mluvčí Charty Václav Havel a Ladislav Hejdánek. Autory, mezi něž jsem se v závěrečné fázi tvorby dokumentu připletl, tehdy koordinoval Jan Ruml, jak mluvčí tehdy i s jeho adresou v dokumentu výslovně uvedli.
Řešení romské otázky, napsali jsme tehdy dobovým jazykem, nevidíme v prosté integraci romského obyvatelstva do společnosti a ve vytváření podmínek pro tuto integraci. O tom, zda mají Romové splynout s většinovým obyvatelstvem, přijmout beze zbytku jeho civilizační hodnoty a ztratit svou etnickou entitu, mohou totiž rozhodnout jen oni sami. Jen oni sami mohou rozhodnout i o stupni této integrace, pokud ji přijmou. Tomuto rozhodování je vystaveno romské obyvatelstvo stále, a vlastně každý Rom po celý život, a je na většinovém obyvatelstvu a orgánech státní moci, aby vytvořily důstojné podmínky pro toto rozhodování a aby přispěly k atmosféře vzájemného pochopení.