Tři stovky
Jel jsem tuhle tramvají, no ano, už i "pan podnikatel" musí jezdit tramvají ... ta krize, ta krize ... a přede mnou seděl otec s asi desetiletým synem a vedli tento rozhovor:
Syn: Tatí, dáš mi tři stovky? Potřebuju dobít kredit v mobilu.
Otec: No vždyť jsem ti dal začátkem měsíce. Tři stovky, jako vždycky.
Syn: No jo, ale já už žádný kredit nemám. Měli jsme teď těžký úlohy z matiky a z češtiny a já volal klukům, aby mi poradili.
Otec: A taky jste se domlouvali na hokej, že jo? A jednou jsem tě slyšel, jak si povídáte o nějaké počítačové hře.
Syn: No, no jo, no ...
Otec: Vždyť si přece umíš zobrazit, kolik ti zbývá kreditu, ne?
Syn: No umím, ale to bylo všechno strašně důležitý ... hlavně ty úkoly.
Otec: A co chat na počítači, tam se domluvit nemůžete? A co SMS? Ty jsou přece levnější.
Syn: No, no jo, no ...
Otec: To musíš při tom přemějšlet. Když ti dochází kredit, tak si musíš rozmyslet, na co použiješ mobil a na co počítač. Taky můžeš za kamarády zajít, nebo je pozvat k nám.
Syn: No tak jo, já už to tak budu dělat. A fakt je můžu pozvat? A ... až uděláme do školy ... můžeme hrát na mým počítači hry?
Otec: Když budete mít hotovo do školy, tak jo.
Syn: Bomba, tatí! To je kůůůl ... teda chtěl jsem říct, to je bezva. ... a dáš mi ty tři stovky? ... na kredit ...
Otec: Tak se podívej do mojí peněženky. Vidíš? Je tam 1000 korun. Za pět set teď musím koupit něco k jídlu na tenhle týden, tady mám od maminky seznam. Přesně za pět set. No a pak musím ještě za pět set koupit benzín do auta. Na hokejový trénink tě přece musím vozit, nebo chceš s celou tou výbavou jezdit tramvají?
Syn: No to ne, to bych neunesl.
Otec: No tak vidíš. Já žádné tři stovky nemám. Jedině, že bys na ten hokej tenhle týden nešel. Nebo že bysme neměli kuře, ale třeba krupicovou kaši.
Syn: Nééé, to nééé. Tatí, víš jak krupicovou kaši nemám rád. A na hokej musím. Mám hrát poprvé v útoku. Já už se na to strašně těším.
Otec: No tak to tedy tři stovky nemám.
Syn: Hmm, to je blbý. Fakt blbý ... a co když mě třeba někde přepadnou? Zrovna nedávno říkali v televizi, jak někde přepadávají děti před školou. Nějakej ... prdofil.
Otec: Heh. Pedofil, to je pedofil. Tak za prvé víš ode mě, že se s cizími lidmi nemáš bavit ...
Syn: Jo, jo. To vím.
Otec: ... a za druhé na Policii se volá zadarmo, na to kredit nepotřebuješ.
Syn: No, no jo, no ... tak to je blbý ... že nemáš ty tři stovky. A hele tatí, nemohl by sis třeba půjčit? Od mamky? Nebo od souseda. Tuhle přece byl u nás a chtěl půjčit.
Otec: Mamka už taky nic nemá. A soused? Ten to zkouší na každého, si půjčovat, a nikdo už mu nic nepůjčí. Já mu taky nepůjčil. On to nevrací, jen se vymlouvá a slibuje. Už ho všichni znají ... slibotechna.
Syn: Co to je slibotechna?
Otec: To byl dřív takový podnik, za komoušů, jmenoval se Mototechna. Prodávali tam auta a náhradní díly a tak. A těch aut bylo málo, ono všeho bylo tenkrát málo, a tak ses tam zeptal, jestli něco mají, nějaký díl, nebo auto a oni ti odpověděli, že zrovna nemají, ale že to bude příští týden. A tak jsi tam šel za týden a oni to zase neměli, ale že prý za týden to určitě bude. A zase nebylo. Tak tomu podniku lidi začali říkat Slibotechna.
Syn: Takovej džouk ... teda vtípek, že jo?
Otec: Jo, přesně tak.
Syn: To je božíííí. To musím říct klukům, to nebudou znát a zase budu king.
Otec: Člověče kluku, já se snad od tebe na starý kolena naučím anglicky.
Syn: Promiň tatí.
Otec: To je dobrý, jen se uč anglicky. To se ti určitě bude hodit. To víš, já tu možnost neměl. Teda měl, ale proč se učit anglicky, když jsem to nemohl na nic použít. Já se učil rusky, ale to už je zase k ničemu dneska.
Syn: Hmm, tak jsi mi to vysvětlil, tatí. Já to chápu, že když ty tři stovky nemáš, tak mi je nemůžeš dát. Já to teda nějak přežiju, než budeš brát.
Otec: A synku, co kdybych ti slíbíl ...
Syn: Jo? Co bys mi slíbil?
Otec: Že se nad tím ještě zamyslím a že ti ty tři stovky nějak seženu.
Syn: No to by bylo kůů ... bezvadný, tatí.
Otec: Co by sis o mě myslel?
Syn: Že jsi ten nejlepší, nejhodnější táta na světě.
Otec: A když ti do konce týdne nic nedám?
Syn: Noooo ....
Otec: Co by sis pak o mě myslel?
Syn: Nooo, já nevím ...
Otec: No neboj se a řekni ... co by sis o mě myslel?
Syn: Nooo, že jsi ... promiň tatí ... ale že jsi lhář.
Otec: Správně!
Syn: Ty se nezlobíš? Já myslel ...
Otec: Nezlobím. Kdybych to takhle udělal, tak bych byl lhář. Máš úplnou pravdu. Byl bych stejný jako ... no jako kdo?
Syn: Nevím ... jako ... Paroubek?
Otec: Přesně, synku. Trefil jsi to. Tak už víš, proč na toho pána s maminkou u televize nadáváme?
Syn: Něco slíbí a pak to nesplní?
Otec: Přesně, synku.
Syn: Tak to taky musím říct klukům.
Otec: Řekni synku, řekni. Řekni to každému.
Tenhle rozhovor jsem možná vyslechl, ale možná jsem si to celé jen vymyslel. Ale není to nakonec jedno?
Syn: Tatí, dáš mi tři stovky? Potřebuju dobít kredit v mobilu.
Otec: No vždyť jsem ti dal začátkem měsíce. Tři stovky, jako vždycky.
Syn: No jo, ale já už žádný kredit nemám. Měli jsme teď těžký úlohy z matiky a z češtiny a já volal klukům, aby mi poradili.
Otec: A taky jste se domlouvali na hokej, že jo? A jednou jsem tě slyšel, jak si povídáte o nějaké počítačové hře.
Syn: No, no jo, no ...
Otec: Vždyť si přece umíš zobrazit, kolik ti zbývá kreditu, ne?
Syn: No umím, ale to bylo všechno strašně důležitý ... hlavně ty úkoly.
Otec: A co chat na počítači, tam se domluvit nemůžete? A co SMS? Ty jsou přece levnější.
Syn: No, no jo, no ...
Otec: To musíš při tom přemějšlet. Když ti dochází kredit, tak si musíš rozmyslet, na co použiješ mobil a na co počítač. Taky můžeš za kamarády zajít, nebo je pozvat k nám.
Syn: No tak jo, já už to tak budu dělat. A fakt je můžu pozvat? A ... až uděláme do školy ... můžeme hrát na mým počítači hry?
Otec: Když budete mít hotovo do školy, tak jo.
Syn: Bomba, tatí! To je kůůůl ... teda chtěl jsem říct, to je bezva. ... a dáš mi ty tři stovky? ... na kredit ...
Otec: Tak se podívej do mojí peněženky. Vidíš? Je tam 1000 korun. Za pět set teď musím koupit něco k jídlu na tenhle týden, tady mám od maminky seznam. Přesně za pět set. No a pak musím ještě za pět set koupit benzín do auta. Na hokejový trénink tě přece musím vozit, nebo chceš s celou tou výbavou jezdit tramvají?
Syn: No to ne, to bych neunesl.
Otec: No tak vidíš. Já žádné tři stovky nemám. Jedině, že bys na ten hokej tenhle týden nešel. Nebo že bysme neměli kuře, ale třeba krupicovou kaši.
Syn: Nééé, to nééé. Tatí, víš jak krupicovou kaši nemám rád. A na hokej musím. Mám hrát poprvé v útoku. Já už se na to strašně těším.
Otec: No tak to tedy tři stovky nemám.
Syn: Hmm, to je blbý. Fakt blbý ... a co když mě třeba někde přepadnou? Zrovna nedávno říkali v televizi, jak někde přepadávají děti před školou. Nějakej ... prdofil.
Otec: Heh. Pedofil, to je pedofil. Tak za prvé víš ode mě, že se s cizími lidmi nemáš bavit ...
Syn: Jo, jo. To vím.
Otec: ... a za druhé na Policii se volá zadarmo, na to kredit nepotřebuješ.
Syn: No, no jo, no ... tak to je blbý ... že nemáš ty tři stovky. A hele tatí, nemohl by sis třeba půjčit? Od mamky? Nebo od souseda. Tuhle přece byl u nás a chtěl půjčit.
Otec: Mamka už taky nic nemá. A soused? Ten to zkouší na každého, si půjčovat, a nikdo už mu nic nepůjčí. Já mu taky nepůjčil. On to nevrací, jen se vymlouvá a slibuje. Už ho všichni znají ... slibotechna.
Syn: Co to je slibotechna?
Otec: To byl dřív takový podnik, za komoušů, jmenoval se Mototechna. Prodávali tam auta a náhradní díly a tak. A těch aut bylo málo, ono všeho bylo tenkrát málo, a tak ses tam zeptal, jestli něco mají, nějaký díl, nebo auto a oni ti odpověděli, že zrovna nemají, ale že to bude příští týden. A tak jsi tam šel za týden a oni to zase neměli, ale že prý za týden to určitě bude. A zase nebylo. Tak tomu podniku lidi začali říkat Slibotechna.
Syn: Takovej džouk ... teda vtípek, že jo?
Otec: Jo, přesně tak.
Syn: To je božíííí. To musím říct klukům, to nebudou znát a zase budu king.
Otec: Člověče kluku, já se snad od tebe na starý kolena naučím anglicky.
Syn: Promiň tatí.
Otec: To je dobrý, jen se uč anglicky. To se ti určitě bude hodit. To víš, já tu možnost neměl. Teda měl, ale proč se učit anglicky, když jsem to nemohl na nic použít. Já se učil rusky, ale to už je zase k ničemu dneska.
Syn: Hmm, tak jsi mi to vysvětlil, tatí. Já to chápu, že když ty tři stovky nemáš, tak mi je nemůžeš dát. Já to teda nějak přežiju, než budeš brát.
Otec: A synku, co kdybych ti slíbíl ...
Syn: Jo? Co bys mi slíbil?
Otec: Že se nad tím ještě zamyslím a že ti ty tři stovky nějak seženu.
Syn: No to by bylo kůů ... bezvadný, tatí.
Otec: Co by sis o mě myslel?
Syn: Že jsi ten nejlepší, nejhodnější táta na světě.
Otec: A když ti do konce týdne nic nedám?
Syn: Noooo ....
Otec: Co by sis pak o mě myslel?
Syn: Nooo, já nevím ...
Otec: No neboj se a řekni ... co by sis o mě myslel?
Syn: Nooo, že jsi ... promiň tatí ... ale že jsi lhář.
Otec: Správně!
Syn: Ty se nezlobíš? Já myslel ...
Otec: Nezlobím. Kdybych to takhle udělal, tak bych byl lhář. Máš úplnou pravdu. Byl bych stejný jako ... no jako kdo?
Syn: Nevím ... jako ... Paroubek?
Otec: Přesně, synku. Trefil jsi to. Tak už víš, proč na toho pána s maminkou u televize nadáváme?
Syn: Něco slíbí a pak to nesplní?
Otec: Přesně, synku.
Syn: Tak to taky musím říct klukům.
Otec: Řekni synku, řekni. Řekni to každému.
Tenhle rozhovor jsem možná vyslechl, ale možná jsem si to celé jen vymyslel. Ale není to nakonec jedno?
Pokrok nevidí rodinu jako temnou sluj a ženu jako předmět. Prosazuje se ale jen těžce
Overtonovo okno a politika
Vondráček papouškuje Lavrova, Babiš štve "naše lidi" proti uprchlíkům. Kreml tleská
"Nejste v kondici." Vondráček to od Pekarové schytal už ve studiu. To byl jen začátek
Jak drahé bude máslo ve válce? To je otázka!
