Dvě zprávy z naší současnosti: Jak napsaly Novinky. cz, britská rocková legenda, baskytarista někdejších Pink Floyd a tvůrce přelomového dvojalba The Wall, jehož hudba zněla při bourání berlínské zdi po pádu komunismu, Roger Waters nesmí na základě zákazu německých úřadů, konkrétně ve Frankfurtu, ale patrně i v Mnichově vystoupit se svým koncertním programem This is Not a Drill.

Záminkou k tomuto zákazu jsou prý údajné Watersovy antisemitské výroky. Které to jsou, však němečtí farizejové s hektolitry židovské krve na svých historických rukách neuvedli. Mnohem pravděpodobnější je, že k této úřední šikaně vedl týž důvod, jako jejich kolegy v Polském Krakově, kde Watersovo vystoupení zakázali s půlročním předstihem už loni na podzim. Tehdy to Waters komentoval těmito slovy: „Je pravda, že radní Krakova, pan Łukasz Wantuch, pohrozil, že zorganizuje schůzku, na které vyzve radu, aby mě uznala jako nežádoucí personu, a to kvůli mému veřejnému úsilí povzbudit všechny zapojené do katastrofální války na Ukrajině, zejména vlády USA a Ruska, aby pracovaly na vyjednávání míru a neeskalovaly věci k hořkému konci, kterým by mohla být jaderná válka a konec veškerého života na této planetě.“

Nyní se tedy totéž v bleděmodrém začíná odehrávat v Německu, v té zemi, která zplodila nacismus. A v boji proti tomuto nacismu zahynul za války i Watersův otec. O tom koneckonců pojednává deska Pink Floyd The Final Cut. Z čeho se tu tedy německé úřady chtějí vylhávat? Z historické viny? To nepůjde tak snadno.

Za Waterse a proti jeho ostrakizování se postavili v masové petici také jiní slavní hudebníci, například. Eric Clapton nebo Peter Gabriel. Přínos, který světové kultuře vzešel z díla jmenovaných, má milionkrát větší cenu, než žvásty všech cenzurujících ouřadů naší slavné evropské civilizace. V oné petici se píše: „stojí: „Představitelé v Německu, organizátoři koncertů a hudební platformy nesmějí podlehnout tlaku jednotlivců a skupin, kteří by raději nechali Watersovu hudbu odstranit, než aby se zabývali problémy, na které upozorňuje.“

Co mě však vyděsilo možná vůbec nejvíc, je výsledek ankety, kterou provedly Novinky na téma: „Považujete zákazy směřované vůči Rogeru Watersovi za oprávněné?“ Skoro dvě třetiny respondentů odpovědělo kladně! Kam jsme to došli? Vyslovíte se proti válce a vykoledujete si něco takového?

A druhá z podobného kadlubu. Nedávno zničil oheň část historického centra krásného slovenského města Banská Štiavnica. Na pomoc městu se vydává také písničkář Jaromír Nohavica. Pořádá koncert bez nároku na honorář, veškerý výtěžek půjde na opravu zničených budov. Ale co se dovídáme? Nohavica, již dříve zakazovaný v Polsku (podobně jako Waters), tu opět naráží na fanatismus a demagogii spojenou s kádrováctvím. Bizarní je, že autory nenávistné kampaně na sociálních sítích jsou namnoze sami slovenští občané, dokonce z Banské Štiavnice.

A tak se o Nohavicovi dovídáme, že je proruský troll, je mu vyčítáno, že dostal před řadou let Puškinův řád za kulturní tvorbu od ruského prezidenta a dovolil si ho spektakulárně nevrátit, když ho o to žádali internetoví aktivisté. Jedna občanka výslovně prohlásila, že Nohavica tam vystoupit nesmí, protože prý „jde o princip.“ A to všechno zjevně proto, že – podobně jako Waters – ve svých písních vyjadřuje odpor k válce a žádá všechny strany, aby usedly k jednacímu stolu. Nehraje za žádnou ze stran, na rozdíl – žel – od našich vlád. Zná bezpochyby slavný výrok Marie Terezie, že i špatný mír je lepší než sebelepší válka.

Co se to s námi děje? Souhlasíme či dokonce vyžadujeme zakazování umělců. To se dělo naposledy v 50. letech, ve stínu šibenic. Tak si kladu fatální otázku: je to ještě regulérní blázinec, nebo už vězení, a nadto dobrovolné?