Když začali ostřelovači pálit ostrými do davu na kyjevském Majdanu, byl jsem zrovna na dovolené a zprávy jsem měl až s odstupem. Neviděl jsem tedy záběry na náměstí plné lidí, demonstranty padající po zásahu na zem, ani následné masové protesty, které vedly ke svržení zkorumpované hlavy státu. Jel jsem nyní na Ukrajinu kvůli reportáži o volyňských Češích a napadlo mě, že se na ten slavný Majdan podívám.

Když jsem vystoupil ze stanice metra, stáhlo se mi v krku. Uprostřed ukrajinské metropole, která si jinak na pohled žije svým obvyklým životem, jsem totiž vkročil do něčeho, co připomínalo válečnou zónu nebo kulisy z nějakého postkatastrofického filmu.

Majdan je v ukrajinštině prostě „náměstí“. To místo se celým jménem nazývá Majdan nenaležnosti (Náměstí nezávislosti) a jedná se o samotné centrum města, asi jako pražský Václavák. Že se místu začalo říkat prostě Majdan a hnutí Euromajdan je asi dáno tím, že to je krátké, dobře zapamatovatelné slovo. Zní trochu jako „mejdan“. Že to tehdy žádný mejdan nebyl, ukazují improvizované pomníčky s fotografiemi padlých na každém kroku. Mrtví této ukrajinské revoluce se ihned stali součástí novodobé mytologie země. Vžilo se pro ně označení Nebesna sotňa, tedy něco jako nebeská družina, i když přesněji to je „setina“ či "setnina". Setina proto, že na takový počet se odhaduje součet obětí zimních nepokojů. Nyní jsou v masových modlitbách a truchlení vnímáni v silně nábožensky založeném národě jako nesmrtelní bojovníci na nebesích držící záštitu nad bojem, který stále pokračuje. Ten mytologický rozměr události myslím dost dobře zobrazuje tato působivá hymna-modlitba.



Když jsem později hovořil o událostech na Majdanu s Ludmilou Muchinou, předsedkyní českých krajanů na Ukrajině, říkala mi, že ji ta střelba naprosto překvapila a šokovala. „Víte, Ukrajinci jsou národ trpitelů. Oni byli připraveni trpět až do samého konce. Nebýt té střelby, demonstrace by se nejspíš nakonec rozešla v pokoji.“ A po chvíli dodá: „Ale od doby těch protestů se mi začala opravdu líbit ukrajinská hymna.“

Domobranci bezdomovci

Dnešní Majdan ale ukazuje i jinou tvář. Stal se svérázným skanzenem revoluce a dokonce až turistickou atrakcí. Že jsou revoluce a vypjaté okamžiky dějin velice snadnými nositeli kýče, přepjatých emocí i lidí, kteří se chtějí na vlaku mimořádné události popovézt kousek zdarma, to si matně pamatuji ještě z naší Sametové revoluce. A připouštím, že následující pohled může být zkreslený tím, že jsem pobyl na místě jen omezenou dobu.



Náměstí a přilehlé ulice jsou plné vojenských stanů a zbytků barikád z prken, dlažebních kostek, ostnatého drátu a pneumatik. Na jedné z pneumatik se objevilo první graffiti. Je to stříbrným sprejem vyvedený nápis HONEY.

Stany jsou obydlené, vaří se tu v kotli na otevřeném ohni jídlo, zhruba polovina osádky je oblečena ve vojenském s nášivkou Domobrana. (Tady je ale potřeba zdůraznit, že vojenské či pseudovojenské oblečení je celkem běžnou součástí místního šatníku.) Obyvatelé stanů tu fungují jako jakási stávková pohotovost. Kdyby se prý situace ve městě znovu vyhrotila, barikády jsou připraveny k použití. „Jenže v těch stanech už nenajdete moc z těch, kteří tu byli během skutečných násilných potyček,“ říká mi znalec místních poměrů. „Spíše v nich bydlí bezdomovci a nezaměstnaní, kterým přijde vhod, že tu mají zázemí, a původní revolucionáři a lidé z Pravého bloku je tu tolerují. Většina lidí si nemůže dovolit nechodit celé měsíce do práce.“



Lidé s nášivkou Domobrana si společenskou úctu náležitě užívají. Popocházejí po okolí, často vyzbrojení nejrůznějšími nestřelnými zbraněmi, a tváří se drsně. Viděl jsem například, jak jeden z nich beze strachu vkročil do proudu kolemjedoucích aut a spoléhal prostě na to, že řidiči zastaví.

Na každém kroku je kasička vybízející k dobrovolnému příspěvku na „oběti Majdanu“. Na plácku mezi stany vidím desítky papírových krabic s prázdnými lahvemi. Nejprve jsem myslel, že sem lidé nosí zálohované lahve, aby z jejich prodeje získali peníze na nákup potravin. Někdo mi ale řekl, že to je surovina na výrobu Molotovových koktejlů. Zase pro případ, kdyby šlo do tuhého. Byl jsem vůči té informaci trochu nedůvěřivý, ale jeden člověk tam skutečně ládoval lahve zápalnými doutnáky.

Na jednom ze stanů vidím viset velký portrét hudebního skladatele Dmitrije Šostakoviče. Nedochází mi souvislost. Pak si ho googlím a zjišťuju, že v roce 1962 napsal slavnou 13. symfonii věnovanou nacistickému masakru kyjevských židů v nedalekém Babím Jaru. Možná někomu připadaly ony dva masakry podobné.

Všude davy turistů s fotoaparáty, sem tam vidím i kameru nějaké televize. Také vytahuju foťák, ale na rozdíl od turistů nápadně velký, profesionální. Proto jsem asi hned upoutal pozornost. Přijde ke mně mladý muž v maskáčích s nášivkou Domobrana a s růžencem uvázaným kolem zápěstí. Má rozbitý ret a táhne z něj alkohol. „Co tady fotíte? Pro koho?!“

Nebyl jsem si jistý, jak je situace závažná, tak jsem mu s úsměvem pověděl, že jen pro sebe a pár přátel, které zajímá, jak to na Majdanu vypadá. Mladík se uvolnil, představil se mi jako Jurij a nabídl se, že mě provede ležením. Je to prý pro mou bezpečnost.



Vyfoť si nás!

S každým krokem stoupala míra jeho žoviálnosti. Nejprve mi s vážným výrazem povídal, jak to bylo drsné, když do demonstrantů začali ze střech střílet. „Jenže my nejsme upletení z hovna, nevzdali jsme se,“ vztyčí prst. Pak vytáhne zpoza blůzy identifikační kartičku, na jejímž rubu je nápis Za boha a za Ukrajinu.

Co chvíli mě upozorňuje, co bych si měl vyfotit. „Podívej, tady je polní kuchyně. A tady, vyfoť si mě u našeho maskovaného auta!“

Vytáhne z davu kamaráda a přesvědčuje mě, abych si ho vyfotil, je to prý jejich místní umělec. Ptám se, co vytvořil. Jurij mi ukáže několik kovových policejních štítů, na kterých jsou namalované symbolické obrazy svobody povstávající z plamenů. Dozvídám se, že po střelbě přijeli mezi demonstranty psychiatři a snažili se poskytnout otřeseným psychickou podporu. Proběhl tu dokonce kurz arteterapie, během kterého vzniklo množství obrazů. Teď je z nich výstava v jakési galerii. Malíř, kterého si fotím, se prý také jmenuje Jurij a pracoval jako reklamní grafik. Grafik není zrovna společensky naladěn, mává nad pomalovanými štíty rukou a mrmlá něco o tom, že namaloval už lepší věci.



Můj průvodce za chvíli přiskočí k jinému vojáku a mává na mě: „Vyfoť si nás!“

Pak z jednoho stanu vyjde jiný člen Domobrany, a ten vypadá jako skutečný voják. Na rukou má rukavice s chrániči kloubů pro boj zblízka, každým pohybem budí respekt. Můj Jurij se k němu žene: „Hele, pojď se také vyfotit!“

Chlap, který je tu asi jakýmsi vedoucím, se na něj ale osopí: „Juruji, jak se to chováš! Tvoje chování je naprosto ne-a-de-kvát-ní!“ Pak do něj ještě chvíli něco hustí, Jurij se od něj vrátí jako zmoklá slepice. „Řekl mi, že bych neměl chlastat a měl bych se konečně vyspat. No, má vlastně pravdu.“ A jde.

O kus dál probíhá duchovní agitace. Členové jakési náboženské organizace stojí u reprodukcí obrazů starých ruských mistrů a o něčem se zájemci zapáleně diskutují.



Na volném prostranství zase skupina lidí vytváří velký kruh, v jehož středu stojí kdosi a vede do megafonu politický projev. Za nimi se tyčí vysoká pyramida polepená plakáty. Dochází mi, že to je vánoční strom, který tu zůstal z prosince a nyní je z něj revoluční billboard.

Když o svých zážitcích vyprávím novinářce Petře Procházkové, kterou jsem potkal o den později, ptala se mě, jestli na nás neskákali tygři a kudlanky. Vůbec jsem nechápal. Vysvětlila mi, že když byla na Majdanu ona, pár dní přede mnou, pohybovali se po náměstí lidé oblečení do obleků plyšových zvířat, „přepadávali“ chodce a chtěli se s nimi za poplatek vyfotografovat.

Zkrátka karneval. Kéž by ale karnevalem zůstal a barikády už sloužily jen jako atrakce.

Ivan Adamovič
Autor je publicista a překladatel