V době, kdy KSČ měla ústavně zajištěný mocenský monopol a užívala ho k šikanování i k trestnímu postihování svých kritiků, jsme neskrývali své názory a snažili se seznámit s nimi veřejnost. Držitelé moci o nás tehdy psali, že jsme nikým nevolení ztroskotanci a samozvanci, traviči studní a zrádci lidu. Zmocnění k tomu pouze svým svědomím, jako svobodní občané, se ozýváme i dnes.

Po dvanáct let práce Charty 77 i dalších občanských skupin jsme dokázali nalézat, rozvíjet a hájit společný jmenovatel všech našich, často velmi rozdílných politických názorů – obhajobu základních lidských práv a svobod, nezadatelných, nezcizitelných, nepromlčitelných a nezrušitelných. Věděli jsme, že bez dodržování lidských práv není svobody a že bez svobody není prosperity. Listopad 1989 přinesl unikátní šanci bez násilí proměnit totalitní režim v demokratický. Usilovali jsme tehdy o to, aby občanské svobody a základní lidská práva, které komunistický režim občanům upíral, se staly fundamentem ústavního pořádku svobodného Československa.

Respekt k Ústavě se však pevným základem politiky a veřejného života nestal. Naopak, mnozí aktivní občané, kteří si od nového režimu slibovali uznání rovnosti všech a nastolení spravedlnosti, se museli naučit žít se svou deziluzí a vytvářet hodnoty mimo politiku. Mnozí rezignovali úplně. Dvacet pět let po Listopadu 89 je koncept lidských práv v naší zemi rozmělňován a opouštěn. Nikdo z politiků neměl před žádnými volbami odvahu říkat voličům, že lidská práva odmítá. Přísahali na Ústavu, ale dnes pokoutně a podvodně demontují její podstatu. Vyprazdňují tím sám smysl svobodného českého státu.

Měřeno počtem divizí nebo velikostí ekonomiky, Česká republika nikdy nebude velmocí. O to důležitější je její důvěryhodnost, věrnost humanitním ideálům a předvídatelnost. Vděčně vzpomínáme na politiky ze svobodného světa, kteří při návštěvách tehdejšího zadrátovaného Československa dávali představitelům moci najevo zájem o osud politických vězňů. Vnímali jsme to tehdy tak, že svoboda zavazuje a vyzývá k solidaritě s nesvobodnými. Důraz, který po listopadu 89 kladl na dodržování lidských práv v mezinárodních vztazích prezident Václav Havel, jsme vnímali jako historicky správné zpracování našich vlastních zkušeností s utlačovatelským režimem.

Zdá se nám proto nepřijatelné, aby nynější prezident České republiky při návštěvě Čínské lidové republiky – země kde jsou stovky politických vězňů - prohlašoval, že nechce poučovat o lidských právech, nýbrž „učit se, jak stabilizovat společnost“. Představitel České republiky se tak vzdává principů listopadové vzpoury a demokratických změn. Nahrazovat Krtečkem prezidentskou standartu s heslem „Pravda vítězí“, je trapné a v rozporu s českými zájmy.

Některé podnikatelské kruhy vítají servilitu českých politiků vůči momentálním držitelům moci v Číně. Do Číny však směřují pouhá tři procenta našeho exportu, přičemž víc než osmdesát procent směřuje do zemí Evropské unie. V českém zájmu je rozvíjet a zkvalitňovat vztahy především s Evropskou unií.

Hlavní příčinu dnešního stavu vidíme v tom, že politické strany, které měly být základním stavebním kamenem parlamentní demokracie, selhaly. Především ODS a ČSSD se brzy přeměnily v nástroje oligarchizace moci nadřazující prospěch postkomunistických regionálních souručenství, nad zákony i nad prospěch státu. Osobní odpovědnost a vina Václava Klause a Miloše Zemana jsou zde mimo pochybnost.
Z demokracie, která dává možnost rozvíjet materiální a duchovní bohatství všem občanům, zůstal namnoze jen formální volební rituál. Pohrdání právem a morálkou vedlo již v období takzvané ekonomické transformace ke zbytečným ztrátám. Rovnost šancí a rovnost před zákonem, které jsou podmínkami tržního hospodářství, byly odloženy stranou.

Demokratický stát se nestal ochráncem práv a svobod všech občanů, ale do značné míry poslušným sluhou privilegovaných oligarchů. Ti dnes kontrolují i velkou část justice. Vlastní i média, kontrolní mechanismy demokracie, přičemž média veřejné služby nedostatečně plní svoji funkci.

Nejsme schopni změnit život ve vyloučených komunitách, rasové či nacionalistické předsudky jsou ve společnosti natolik přítomné, že ovlivňují i volební výsledky. Znepokojuje nás skutečnost, že na více než sedmdesát tisíc důchodců v této zemi je uvalena exekuce a jejich počet stále stoupá. Školství nemá jasně stanovené priority a dlouhodobý stabilní projekt. Církve ztrácejí důvěru ve společnosti. Za dvacet pět let svobody jsme se nedokázali vyrovnat se zločiny ani si přiznat omyly vlastní minulosti. Pokud má politika být prostorem diskuse o všech těchto tématech, pak opravdu selhala.

Arogantní a nevzdělaná politika představitelů pouze domnělé pravicovosti a levicovosti minulého období zdiskreditovala a poškodila důvěryhodnost politiky a systému politických stran. Politický systém se natolik uzavřel do sebe, že voliči začali hledat strany vůdcovského typu, které mohou krizi parlamentarismu ještě prohloubit.

Čtvrtstoletí po konci komunistické nadvlády jsme společností na hliněných nohou, nepřipravenou na zvládání krizí, společností bez paměti a ideálů.

O to víc jsme přesvědčeni, že idea lidských práv je stále aktuální. Lidská práva nevnímáme jako seznam jakýchsi požadavků, které je stát povinen naplňovat, nýbrž především jako výzvu ke všem lidem, aby si všímali práv a svobod svých bližních a ctili důstojnost každé lidské bytosti. Bez vytrvalé a společné obhajoby lidských práv se demokracie stane mrtvým mechanismem a pospolitý život se promění v boj všech proti všem.

Dvacet pět let po Listopadu 89 chceme připomenout ideály Charty 77 hlavně mladé generaci, která už není poznamenána osobním prožitkem komunistického režimu. Vnímá kriticky chyby a nepravdivost interpretací minulých dvaceti pěti let a hledá vlastní cestu. Je to první česká generace od doby národního obrození, která má šanci nezažít zásadní změnu režimu, válku, střet s totalitní ideologií ani národnostní nesnášenlivost. Je to první česká generace, která může žít svobodně a odpovídat za svá rozhodnutí. Poprvé v moderních dějinách se nemůžeme vymlouvat na cizí zasahování a nemožnost vlastního činu.

Ze zkušenosti víme, že svoboda není daná, je třeba o ni usilovat, a to je nikdy nekončící proces. Tomáš Garrigue Masaryk a Václav Havel to shodně, každý ve své době, popsali jako potřebu „nepolitické politiky“, tedy aktivního zájmu občanů o věci veřejné. Teprve s osobním nasazením občanů a pod neustálou kontrolou občanské společnosti má parlamentní demokracie skutečný obsah a zvolení politici skutečnou odpovědnost.

Nastupuje nová generace. Rádi bychom jí předali své přesvědčení o nepostradatelnosti lidských práv. Budou to stále více jejich práva – kéž je dokáží hájit neohroženě a prosazovat účinněji, než jsme to dokázali my.

V Praze, listopad 2014

Luboš Dobrovský, Petr Placák, Miloš Rejchrt, Jan Ruml, Marta Smolíková, Petruška Šustrová,Jan Urban

Ke stanovisku Slovo k listopadu připojili svůj podpis:

Zdeněk Bárta, evangelický farář, sig. Ch77 Jan Bednář, novinář Ivan Binar, spisovatel Tomáš Bísek, evangelický farář v důchodu, Praha Daniela Bísková, lektorka angličtiny v důchodu, Praha John Bok Josef Císařovský, dokumentarista Jiří Boreš, signatář Charty, 1977, divadelní technik a autor, Berlín Aleš Březina, signatář Charty 77, Toronto Hana Bučková, Lesoňovice Albert Antonín Černý, politický vězeň Jiří Daníček, redaktor Vlasta Daníčková, v důchodu Radka Denemarková, spisovatelka Vladimír Drápal, ředitel Vrchlického divadla, Louny Jan A. Dus, klasický filolog, Praha 4 Viktor Faktor, překladatel Přemysl Fialka, fotograf Jiří Fiedor, nakladatel Karel Freund, skladník Zina Freundová, učitelka Pavel Gebauer, technik, Opava Pavlína Gebauerová, asistentka hygienické služby, Opava Jiří Gruntorád, knihovník Pavel Hlaváč, evangelický farář, Praha 4 Jan Hrabina, správa domů, Praha 10 Andula Hradilková, asistentka na ZŠ Jana Hradilková, v domácnosti Jiří Hradský, sig. Ch77, řidič DP Jaroslav Hutka, písničkář Martin Hybler, psycholog
Jiří Chmel, hostinský, Vídeň Jaroslav Chnápko, v důchodu Silvestra Chnápková, v důchodu Heřman Chromý, v důchodu Milan Janča, signatář Ch 77 a bývalý pol. vězeň, Mnichov Drahoslava Janderová, překladatelka Eva Joachimová, terapeut, Mladotice Jana Jonáková, malířka Hana Jüptnerová, důchodkyně / učitelka Svatopluk Karásek, duchovní Ivana Kašparová-Vostárková, hlasova terapeutka Alena Kavalli, signatářka Ch77 (Šišková), OSVČ, Přerov, Helena Klímová, psychoterapeutka Josef Kordík, farář katolické církve v Železnici u Jičína Jiří Kostúr, písmák, Křemže Jiří Kozelka, v penzi, Praha 10 Andrej Krob, divadelník, Praha 2 MUDr. Dagmar Křížková, lékařka Rudolf Kučera, politolog Jaroslav Kukol, signatář Ch77, v důchodu Ivanka Lefeuvre (dříve Hyblerová), psycholožka, spisovatelka, signatářka Charty 77, Francie Vladimír Líbal, Klabava Dáda Libanská, galeristka František Lízna, sig. Ch77, katolický kněz Martin Machovec, editor a učitel Lenka Makovcová-Demartini, doktorandka KTF UK Václav Malý, biskup Michal Matzenauer, pensista Igor Mihalus, majitel firmy Pavel Myslín, antikvář Dana Němcová, psycholožka, mluvčí Ch77 David Němec, výtvarník Ondřej Němec, fotograf
Otmar Oliva, akademický sochař Martin Palouš, vysokoškolský učitel Pavla Paloušová, sociální pracovnice Viktor Parkán, referent Věra Parkánová Kabešová, aranžérka Petr Paskal Novák, prokurista, Leo Pavlát, publicista Jiří Pavlíček, penzista Stanislav Penc, hospodář Zdeněk Píka, signatář Ch77, v důchodu doc. PhDr. Zdeněk Pinc, proděkan FHS UK Stanislav Pitaš, sig. Ch77, lepič plakátů, Šonov Mgr. Bohdan Pivoňka, evang. farář, poradce pro duchovní službu ve vězení Jana Pivoňková, arteteraupetka Jan Placák, antikvář, Praha 2, Štěpán Plecháček, sociální pracovník, Pustá Rybná Želmíra Plecháčková, zdravotní sestra, Pustá Rybná Jan Princ, v důchodu, Olomouc Květa Princová, pedagog Ivan Procházka, programátor Věra Roubalová Kostlánová, psychoterapeutka, Praha 10 Dipl.-Ing. František Rudl, chemik, Vídeň Břetislav Rychlík, režisér, vysokoškolský pedagog JAMU Brno PhDr. Monika Rychlíková, režisérka, producentka Zora Rysová, důchodce, Dobříš Jiří Sachr, obchodní zástupce, Frýdek-Místek, Vlasta Sachrová, Frýdek-Místek Šárka Skalická Miroslav Skalický Martina Svíbová, pěstounka a keramička, Telecí, Jiřina Šiklová, socioložka Martin M. Šimečka, novinář Karel Sling, signatář Charty 77, programátor, důchodce Jarmila Stibicová, profesorka, nyní v důchodu, Pardubice PhDr. Ila P. Šedo, signatář CH77, knihovník
Jiří Tichý, publicista a výtvarný kritik, Praha 2 Petr Tomíšek, novinář, Praha 2 Karel Tlustý, bankovní manažer, Velká Dobrá
Jáchym Topol, spisovatel Barbara Tranová, sociální pracovnice Václav Trojan, informatik Jiří Vančura, historik Vladimír Veit, písničkář Pavel Veselý, restaurátor, Kateřina Volková, knihovnice Helena Wilsonová, fotografka, Vladimir Zavadil, pensista, New York Petr Zeman, biolog, Brno Jan Zvěřina, sig. Ch 77, personální poradce, Vídeň