Jakub Eberle: Svět po koronaviru

18. 03. 2020 | 15:01
Přečteno 6729 krát
Zkušenost s pandemií přinese dalekosáhlé společenské změny v Česku i ve světě, jejich směr je však stále otevřený. Měli bychom být připraveni je pozitivně a demokraticky spoluutvářet.

Dnes má naprostou prioritu péče o nakažené a ohrožené, zpomalování přenosu infekce a zajištění fungování nezbytných služeb. Zkušenost s pandemií ale může společnosti Česka i Evropy ovlivňovat i roky po sejmutí ochranných roušek. Krizové situace nakonec odezní. Praxí ověřené techniky krizového vládnutí však zůstávají v paměti státních institucí, ať už jde o rychlé rozhodování bez potřeby demokratické shody či omezování občanských práv.

Podle britské politoložky Charlotte Heath-Kelly jsou původně dočasná a mimořádná krizová opatření jako virus. I ony se šíří a průběžně mutují. Od určité chvíle pak přestává být možné účinně kontrolovat jejich uplatňování a bránit se případnému zneužití.

Zážitkem krize, solidaritou a strachem semknuté společnosti jsou navíc často připraveny přijmout politické změny, které by byly do té doby jen obtížně představitelné, a to v pozitivním i negativním směru. Atentáty na hlavy států z přelomu devatenáctého a dvacátého století byly impulzem k masivnímu rozšíření policejních pravomocí či utěsňování původně prodyšných státních hranic. Válečné řízení ekonomiky připravilo půdu pro vznik západoevropského sociálního státu. Reakce na 11. září pak z každého z nás udělala potenciální ohrožení, které je třeba neustále monitorovat a vyhodnocovat pomocí pouličních kamer, letištních kontrol či automatického sběru elektronické komunikace.

Koronavirus nás přivedl na podobnou politickou křižovatku. Není dosud jasné, kam se z ní vydáme. Objevují se zde ale některé varovné trendy, které je třeba pojmenovat, promýšlet k ním pozitivní alternativy a následně je prosazovat v demokratické diskuzi.

Krizové řízení a demokratická politika
Za úvahami o ohrožení demokracie ze strany drakonických krizových opatření nehledejme žádné konspirační teorie. Praxe moderních států je mnohem banálnější, než vzrušující představy o tajemných silách a jejich skrytých komplotech. Techniky krizového řízení umí být vysoce efektivní, na rozdíl od krkolomného demokratického procesu. Při výjimečném stavu je najednou možné spoustu věcí vyřešit okamžitě a skutečně řídit stát jako firmu. Odpadá nutnost vyjednávání v nekonečném koloběhu odborných komisí, koaličních výborů a mezirezortních připomínek. V budoucnosti bude tedy pro mnohé velmi lákavé se k nim znovu uchylovat, zvlášť pokud už si je mohli jednou vyzkoušet.

Demokracie tedy nemusí být ohrožena jen cílenou destrukcí, ale i dobře míněnou snahou státu ochránit společnost. V době skutečného ohrožení, tedy třeba současné pandemie, napadení státu či živelné pohromy, jsou mimořádná opatření nezbytná k záchraně životů a udržení funkce státu. Mimo tyto situace je ale jejich svůdnost trvalým rizikem pro demokracii, protože jejich logika je s ní v přímém rozporu.

Liberálně-demokratická politika totiž funguje přesně opačně než technokratické a autoritativní krizové řízení. Hledání většinové podpory, dodržování postupů, vyjednávání kompromisů a dodržování práv efektivitu státu z podstaty věci omezují. Zato ale nabízejí záruky proti zneužití státní moci.

Krize jako příležitost
Krize tedy ohrožují demokratickou společnost, protože sklouzávají do autoritativního či technokratického řízení státu. Jejich politické dopady ale nemusí být jen negativní. Otřesení stávajících jistot, pocit šoku či vlna solidarity totiž mohou přispět k prosazení změn, které pozitivně ovlivní většinu společnosti. Může jít o dílčí opatření, jako třeba systémy včasného varování.

V důsledku krize se ale také vždy na krátkou dobu otevírají příležitosti, kdy je možné utvářet pravidla a prosazovat reformy, které náš život ovlivní na dlouhé roky. Příkladem budiž již zmíněný sociální stát. Při posuzování prospěšnosti těchto hlubších strukturálních kroků se pochopitelně budeme lišit podle svého politického přesvědčení. Proto je zásadní, aby veškeré změny probíhaly právě onou demokratickou metodou, která vyžaduje určitý odstup, zpomalení a naslouchání druhým.

Jako občané bychom proto měli být připraveni se intenzivně vměšovat do politické diskuze, hned jak opadne bezprostřední ohrožení. Tak můžeme zabránit plíživé normalizaci technik krizového řízení, které zjevně vyhovuje řadě autoritativně zaměřených politiků, ale především aktivně přispět k prosazování veřejného zájmu.

Možností, kam se z koronavirové krize vydat, je celá řada. V dlouhodobém hledisku bychom měli promýšlet především tři velké otázky, které se zaměřují na vztahy mezi bezpečností a občanskými právy, státy a trhy či národním státem a mezinárodní spolupráci.

Bezpečnost a občanská práva
První otázkou je budoucí vztah mezi bezpečností a občanskými právy. Máme reálnou naději, že krize povede k lepší připravenosti na podobné situace, která přispěje k větší bezpečnosti občanů. Státy se poučí, podobně jako Česko po povodních v roce 2002 či Tchaj-wan po předchozích epidemiích. Napříště tak bude k dispozici dostatek roušek a dezinfekčních prostředků, či bude lépe fungovat krizová komunikace.

Zároveň bychom ale měli být znepokojeni nad tím, jak snadno a rychle v Česku došlo k omezení občanských práv, jak málo bylo toto omezení zdůvodňováno (a to i ve srovnání s jinými zeměmi) a jak někteří politici zneužili situaci k výpadům proti „nepřátelům“ mezi úředníky, lékaři či novináři. Právě tato zkušenost totiž pootevírá dveře k systematickému zneužívání podobných opatření během některé z příštích krizí.

To se vztahuje i na „krize“ zveličené nebo dokonce uměle vyvolané. Představme si třeba vyhlašování nouzového stavu, zavírání hranic a omezování občanských práv v případě nárůstu migrace do Evropy či teroristického útoku v sousední zemi (ke kterým velmi pravděpodobně v budoucnosti opět dojde). Můžeme se oprávněně obávat, že v takovém případě by techniky krizového řízení mohly sloužit spíše k potlačení demokratické diskuze a legitimizaci autoritativního vládnutí.

Až začnou nemocní ubývat, měli bychom začít otevřeně diskutovat, jak zabránit možnosti zneužití krizových opatření. To je možné například užším zapojením parlamentu, včetně zástupců opozice. Rychlosti rozhodování není neslučitelná určitou mírou demokratické kontroly, např. skrze bezpečnostní výbor Sněmovny či předsedy parlamentních stran. Byla by tak posílena legitimita mimořádných opatření. Sladění komunikace vlády a opozice by pak pomohlo i k uklidnění veřejnosti.

Státy a trhy
Druhou otázkou je, jaké cíle budou sledovat očekávané intervence proti počínající hospodářské krizi, kde je koronavirus jedním ze spouštěčů, a kdo z nich bude mít prospěch.

Jednou možností by bylo zopakovat technokratické řešení po roce 2008, jehož bezprostředním cílem byla stabilizace trhů. Veřejné injekce zachránily soukromý sektor, aniž by od něj za to vlády příliš požadovaly na oplátku. Cenou za to bylo následné osekávání veřejných služeb ve jménu stabilních veřejných rozpočtů, které tentokrát nedopadlo jen na ty nejchudší, ale i velké části tradičních středních tříd. Není divu, že řada autorů vidí právě zde kořeny dnešní podpory Donalda Trumpa, Viktora Orbána a jejich klonů v Evropě i ve světě.

Státní intervence by ale místo toho tentokrát mohly sledovat přiznaně politické cíle, tedy např. udržení či posílení vlastních strategických odvětví, přechod na ekologicky udržitelné hospodářství či bránění odlivu kapitálu. Jedním z nich může být návrat výroby léků a zdravotních pomůcek do Evropy. Úvahy o záchraně krachujících aerolinek by pak mohly zohlednit i potřebu omezovat emise CO2. Podpora pro banky a další podniky pak může být podmiňována právě dodržováním environmentálních, sociálních či daňových standardů, či přednostní podporou pro koronavirem nejcitelněji zasažené oblasti, odvětví a občany.

Namísto záchrany stávajícího hospodářského modelu bychom tedy mohli investovat do jeho postupné přeměny ve veřejném zájmu. Na tom nakonec není nic příliš radikálního. Jen bychom konečně začali naplňovat existující evropské vize o ekologicky a sociálně citlivé tržní ekonomice.

Namísto podpory globálních korporací bychom pak mohli klást důraz na to, aby účet nezaplatili ti, na které pandemie i hospodářské obtíže dopadnou nejcitelněji. Třeba prodavačky v supermarketech, učitelky ve školkách či zdravotní sestry, které v čase koronaviru riskují své zdraví i životy. Možná právě tudy vede cesta k obnově důvěry ve veřejné instituce.

Národní stát a mezinárodní spolupráce
Třetí otázkou je, jaké budou dopady krize na vztah mezi globalizací a vzestupem ochranářského nacionalismu.

Pandemie a uzavírání hranic nahrává tendencím „brát si své země zpátky“, jak po tom volali zastánci odchodu Británie z EU. Návrat trvalých hraničních kontrol již požaduje třeba německá AfD. Nacionalistické a ochranářské hlasy se mohou cítit povzbuzeny tím, že pandemii skutečně řeší převážně národní státy. Každý jedná hlavně sám za sebe a o evropské solidaritě není skutečně příliš slyšet. Politici se předhání, čí řešení je to nejpřísnější a kdo dokáže zajistit dosud nevyvinuté vakcíny přednostně pro své občany.

Současná opatření ale nevzbuzují jen úžas nad schopnosti států uzavřít ze dne na den vlastní obyvatelstvo do karantény, ale také poukazují na jasné meze státní moci. Pro vývoj vakcín je jistě efektivnější sdílet špičkové vědecké kapacity i nákladnou laboratorní techniku, zvláště pak z pohledu menších a chudších zemí. Koordinované uzavírání hranic, škol či dopravních spojů by zřejmě bývalo zabránilo uvíznutí občanů na mezinárodních letištích, stejně jako dalšímu šíření nákazy. K tomu docházelo např. tím, že v Británii dlouho neplatila vůbec žádná omezení nebo že Belgičané přejížděli popíjet do o dva dny déle otevřených barů v Nizozemsku.

Národní vlády bohužel nebyly takové koordinace schopny, podobně jako během migrační krize v roce 2015. Při hledání poučení z pandemie se zde tedy můžeme vyhnout utopickým debatám o přenášení dalších pravomocí na EU, stejně jako neplodnému a nespravedlivému svádění viny na „Brusel“. Výzva dneška spočívá v tom, jak posilovat účinnou spolupráci mezi suverénními, ale ve své zranitelnosti spřízněnými evropskými státy.

Za politiku zranitelnosti
Z koronavirové krize si ostatně můžeme odnést právě tento zážitek zranitelnosti a odkázanosti na druhé, který je společný státům i jednotlivcům. Právě ten může být klíčem k tomu, jak těžké období přetavit v pozitivní změny založené na národní i mezinárodní solidaritě, vzájemné ochraně občanských práv a prosazování demokraticky vyjednávaného veřejného zájmu.

Pandemie nám dává možnost uvědomit si, že zranitelnost nás všechny spojuje. Otevírá tak prostor pro politiku, která bude více zohledňovat právě toto křehké, sdílené a vzájemné lidství. Politika založená na zranitelnosti a péči o druhého tak nabízí cestu, jak čelit krizovým situacím, bránit oklešťování občanských práv i posilovat důvěru v demokratické instituce.

Domnívám se, že jde o užitečnější přístup, než je fascinace mimořádnými opatřeními a utváření heroického mýtu o národní odolnosti. Autoritativní krizové techniky se mohou snadno zvrtnout v nekonečné hledání stále nových nepřátel, které je nutné k legitimizaci dalšího protahování výjimečného stavu. Tím by se nakonec mohl stát kdokoliv z nás.

Jakub Eberle
Autor je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Smoljak David · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Těšínská Tereza · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy