I. Číslo 25 magazínu Reflex, které vyšlo 18. června 2020, má potenciál se zapsat do historie. Bohužel ne v tom nejlepším světle. Titulek českého týdeníku láká čtenářky a čtenáře k tomu, že se něco dozví o současné situaci v Severní Americe a Black Lives Matter (BLM), hnutí černých Američanů/ek proti policejní brutalitě a rasově podmíněnému násilí podporované státem. Na místo toho většinoví redaktoři Reflexu usoudili, ze způsob, jakým českou veřejnost seznámí s tématem rasové spravedlnosti, bude situaci znevažovat a dokonce zesměšňovat. Na obálce časopisu vypodobnili „černého“ Adolfa Hitlera s afrem, zlatým řetězem Versace, oranžovou košilí a vzorovanou pletenou vestou. Je to rozhodnutí, za nímž si šéfredaktor týdeníku Marek Stoniš stojí, přestože se na něj snesla salva kritiky jak od domácího obecenstva, tak ze zahraničí. Černý Hitler jakožto symbol BLM hnutí působí nejen komicky, ale také jako parodie, která boj za rasovou rovnost představuje jako určitou společenskou hrozbu. Tato editoriální volba jasně ukazuje na nepochopení závažnosti rasové otázky a také na nepřiznaný český rasismus, který není zas až tak skrytý, jak by se mohlo zdát. To demonstruje i jeden z článků k hlavnímu tématu od Jefima Fištejna, politického analytika, jímž ho Reflex nazývá.

II. V článku si Fištejn pokládá zajímavou otázku, a to zda si Amerika zasloužila současné protesty, vyprovokované smrtí George Floyda, černého Američana, který byl na konci května tohoto roku zavražděn policisty v Minneapolis, USA, údajně kvůli tomu, že se snažil platit falešnou bankovkou. Autor popisuje chod zaoceánských událostí několika minulých týdnů negativně, aniž by se jakýmkoliv způsobem snažil vysvětlit kontext, ve kterém se pochody odehrávají a proč lidé vyšli do ulic vymáhat změnu, větší spravedlnost, snížení rozpočtu pro policii a její restrukturalizaci. Tím kontextem jsou staletí otrokářství, kolonialismu a bílé nadvlády, které brání černým lidem žít jako ostatní a nebát se třeba toho, že přijdou o život, když půjdou běhat (Ahmaud Arbery), nebo když budou spát (Breonna Taylor), nebo když budou v emocionálním vypětí (Abdirahman Abdi). Ten kontext je bílé privilegium, tj. zvýhodňování bílých lidí ve všech ohledech společenského života a prostý fakt, že ne všechny životy mají stejnou cenu v očích státního aparátu a policie. Tenhle kontext Fištejn nebere v potaz a černé Američany v textu nazývá Afro-Američany, přestože si je vědom toho, že se jedná o problematický termín, který je mnohými dnes odmítán.

Podle Fištejna bychom se měli bát toho, co přijde po tom, až demonstrace ustanou. Fištejn uvažuje, že to, co se na první pohled může zdát jako pokrok, v zásadě přináší chaos a destabilizaci společnosti a připomíná, že „[k]aždá vítězná revoluce je zpravidla doprovázena hlubokým hospodářským úpadkem." A přestože tedy Fištejn snad vnímá BLM hnutí jako „revoluci" a jako „vítěznou", představuje pro něj „rozvrat", který bude mít neblahodárné dopady na současnou americkou demokracii (anebo bílé Američany/ky?). Proto restrukturalizace policie, která je jedním z hlavních požadavků BLM hnutí, podle něj povede ještě k většímu společenskému nepořádku a neklidu. Fištejn tak ve změně, která by měla vést k větší spravedlnosti, vidí úpadek a tvrdí, že „Americký rozvrat již prosakuje do řady příznaků: bordelem v ulicích, přehodnocením mravních norem, zneuznaným rozhraním mezi mým a tvým". Ale o to tu právě jde.

Ten nepořádek, který Fistejna tak pobuřuje, je nepořádek, který si sami bílí lidé nanosili do svých ulic, sousedství a dokonce vlastních domovů v podobě rasismu a dehumanizace těch „jiných". A proto se černí lidé bouří v globálním měřítku. Jak v Severní Americe, tak na mnoha místech v Evropě, požadují změnu chování a společenských norem, které zasahují do nejniternější morálky a lidských vztahů. Černí lidé už toho mají dost. Nemohou dýchat, protože ty hranice mezi „tvým a mým", jak si je nastavila bílá společnost, ať už ta americká, kanadská či česká, jsou pro ne-bílé občany nežitelné.

Ostatně pro podobný příklad rasové nenávisti nemusíme chodit nikam tak daleko a můžeme si rovnou zamést před vlastním „českým" prahem. V Čechách se stejně jako v Americe objevují případy rasové diskriminace a společenského vyloučení, které unikají pozornosti většinové společnosti. Zkušenosti českých Romů a Romek, migrantů a jiných minoritních skupin podle zprávy Evropské komise proti rasismu a nenávisti (ECRI) z roku 2015 dokládají to, že ne všichni/všechny mají v Česku ve skutečnosti nárok na stejná práva. Čeští Romové a Romky zažívají znevýhodnění ve všech zásadních sférách - počínaje vzděláváním, prací, bydlením, zdravím, reprodukcí či možností důstojného života bez hrozby násilí. Jenom v roce 2013 se v České republice odehrálo 26 protiromských demonstrací. Podle agentury STEM, 71 % Čechů chová negativní postoj k Romům a 43 % se jich bojí, přestože to spíš vypadá, že bát by se měl někdo jiný. To se také zase nedávno ukázalo v Lipníku nad Bečvou. V roce 2019 tam jeden bílý manželský pár napadl a zbil 5 romských dětí za to, že údajně pokřikovaly na jejich dceru, a to se nejedná o ojedinělý či současný incident. Česká republika si s sebou stejně tak nese dluh nucených sterilizací romských žen. Jejich děti jsou stále státní mocí vylučovány do kategorie těch potenciálně „nepřizpůsobivých” a často také proto ve velkém měřítku segregovány do zvláštních škol. Podobným předsudkům v české společnosti také čelí migranti a uprchlíci především z muslimských zemí. Jejich přítomnost v českém prostoru vyvolává řadu dalších projevů nenávisti a odporu vůči těm, co žijí ne-evropsky a tedy někdy podle jiné morálky a norem.

III. Fištejn ale umísťuje problém rasismu mimo české hranice a tím zbavuje českou společnost zodpovědnosti a nutné sebereflexe. Pro Fištejna je Floyd kriminálníkem a hnutí za rasovou spravedlnost jakýmsi bojem za nereálný komunistický ideál a „hrou o pokles" s degenerativní tendencí. Poklesem myslí autor to, ze politická kultura naslouchá těm „dole", a proto se podle něj snižuje její úroveň, stejně tak jako jazyková úroveň a dokonce i celkové společenské mravy. Člověk by se spíš měl ptát, jestli právě tím, jak se naslouchá těm, co jsou marginalizováni/y, se nepoměřuje vyspělost a pokročilost určité společnosti a její demokracie. Jestli ta faleš, kterou Fištejn přikládá rovnosti a pozitivní diskriminaci, se netýká spíš nás samotných a systému, co upírá nebílým lidem základní lidská práva, jako je třeba právo na život.

Ale o tom asi jindy, a snad už ne Fištejn. To si Česko opravdu nezaslouží.

Andrea Prajerová, PhD
je odbornicí na problematiku genderu, rasy a sexuality. Po získání doktorátu v oboru Politických Genderových Studií na University of Ottawa v Kanadě se jako školitelka začala věnovat vzdělávání v otázkách rovnosti, diverzity a inkluze. Nyní pracuje jako programová a grantová specialistka pro neziskovou organizaci The Canadian Centre for Gender and Sexual Diversity.