Pro spoustu lidí v srdci Evropy je skvělou zprávou, že se právě vznikající nová vládní koalice otevřeně hlásí k odkazu Václava Havla a k étosu, který s sebou neslo polistopadové směřování naší země. Výsledky sněmovních voleb jsou novou nadějí pro tuto zemi, jíž se mnohým z nás za vlády Andreje Babiše zoufale nedostávalo.

Pretendent na premiérský post politolog a bývalý rektor Masarykovy univerzity Petr Fiala jasně deklaroval, že hlavním úkolem jeho vlády bude sanace ekonomických škod způsobených odcházející vládou v souvislosti s nezvládnutou virovou epidemií a vytvoření podmínek pro oddlužení země. Stojí za připomenutí, že před rokem a půl jiný významný intelektuál a představitel akademické sféry rektor Karlovy univerzity Tomáš Zima ve své široce medializované Výzvě všem, kteří rozhodují po vládě požadoval, aby zabránila hospodářské devastaci, jež by mohla nastat při zavedení příliš restriktivních protivirových opatření. Česká republika i přesto zažila razantní lockdown a ekonomická kondice České republiky se znatelně zhoršila. Z přístupu obou jmenovaných koryfejů, o jejichž schopnosti racionálního myšlení se nedá pochybovat, jasně vyplývá, co má být prioritou zodpovědného vládnutí. Má jim být napřené úsilí o ekonomickou prosperitu země a zvyšování blahobytu jejích občanů. Kdo soudný by si troufl oponovat?

Situaci vážně komplikuje pozoruhodný manifest o postneoliberálním rozvoji (https://ontgroei.degrowth.net/manifesto-for-post-neoliberal-development-five-policy-strategies-for-the-netherlands-after-the-covid-19-crisis/), který v minulém roce zveřejnila skupina 170 odborníků na rozvojovou problematiku a environmentalistiku z pěti holandských univerzit. V něm vyzývá společnost, aby se po překonání epidemie nevracela k ekonomice založené na růstu HDP a růstu osobní spotřeby, protože obojí je trvale neudržitelné a vede, jak bylo nade vší pochybnost prokázáno, k zákonitému pustošení Země a k rozvratu globální ekologické rovnováhy. Otázkou již podle signatářů není, zda musíme tuto zásadní tranzici společnosti provést. Otázkou je pouze to, jak ji provést. A to proto, že je naprosto vyloučeno, aby společnost trvale prosperovala v podmínkách kolabující biosféry.

Máme zde tedy dva přístupy k otázkám mimořádného významu a dosahu, jež jsou ovšem svým vyzněním dokonale protistojné. Není tudíž dosti dobře možné, aby měly oba pravdu. Pokud bych měl být v tomto sporu arbitrem, pak tvrdím, že postoj pánů Fialy a Zimy reprezentuje tradiční porozumění souvislostem a toto porozumění je trvale neudržitelné úplně stejně, jako je trvale neudržitelná společnost, v níž žijeme. Oproti tomu zmíněný manifest mluví jazykem budoucnosti. Jazykem, kterému v tomto okamžiku rozumí kromě environmentálně orientovaných odborníků především mladá generace. Je si totiž vědoma, že se jim jejich rodiče a prarodiče chystají zanechat mimořádně neblahé dědictví – ekologicky rozvrácenou Zemi. Upřímně, sám jsem plně na straně nového chápání souvislostí, tedy na straně zmíněného holanského manifestu a stávkujících studentů. Jsem přesvědčen, že právě a jedině takový přístup je intelektuálně poctivý, plně souladný s kritickým rozumem a vědeckou akribií. Mám k tomu následující důvody:

Díky ekologii a rozvoji konceptu ekologické stopy (W. Rees, M. Wackernagel) v posledních 25 letech víme, že na každého jednotlivého člověka připadá určité dnes již jasně matematicky definované množství zdrojů, tedy přírodního kapitálu, jež může spotřebovat, aniž by se tím dostal do konfliktu se Zemí. Ten, kdo toto množství nepřekračuje, se chová ekologicky zodpovědně. Pokud ovšem konkrétní člověk spotřebovává více zdrojů, než na co má z logiky věci nárok, potom vytváří neudržitelnou ekologickou stopu a alikvotně tak přispívá k rozvratu globální ekologické rovnováhy. Podle ekologické etiky – někdy bývá také chápána jako etika poznání (J. Monod) či etika přežití (I. Eibl-Eibesfeldt) – se dopouští vážného přečinu, za nějž mu ovšem v tomto okamžiku nehrozí naprosto žádná sankce. Takto se v naší bohaté západní civilizaci chová naprostá většina lidí. Zmatená konzumně orientovaná, proto trvale neudržitelná společnost takovou etiku zatím zarputile odmítá. Aktivní osobní účast na ničení Země tedy naprosto není chápána jako trestuhodná.

Každého vnímavějšího člověka by mělo zajímat, že podle respektované instituce Global Footprint Network průměrný lidský obyvatel naší planety letos zkonzumuje zhruba o 75 % (průměrný Čech přibližně o 200 %) více přírodního kapitálu, než je ekologicky udržitelné. Lidstvo jako celek se tedy nyní chová tak, jako bychom měli k dispozici ne jednu, ale jednu a tři čtvrtě zeměkoule. A to přesto, že máme pořád jen tu jednu. Zákonitým důsledkem je dramatické pustošení biosféry, jinými slovy vytváření obřího ekologického dluhu. A budeme-li dál naslouchat expertům na prosperitu – ekonomům hlavního proudu, kteří bez ohledu na zjevné důsledky trvají na nekonečném pokračování ekonomického růstu a na dalším a dalším růstu spotřeby téměř za každou cenu –, naši planetu zdevastujeme natolik, že pro nás nebude již dále obyvatelná. Třeba geniální fyzik Stephen Hawking považoval za naprosto jisté, že si podmínky pro přežívání na Zemi v dohledné době zničíme.

Pokud nezačneme každého jednotlivce účinně motivovat k ekologicky zodpovědné spotřebě, potom lze s klidným svědomím tvrdit, že ekologickou krizi neřešíme. Řešení jen imitujeme. Stupňování konzumu přitom teoretická i politická sféra ve své dominující většině setrvačně chápe jako základní motor ekonomického rozvoje. Oproti tomu ekologickou stopu jako základní kvantitativní vyjádření našeho destruktivního vztahu k Zemi řídící sféra zatím nevzala v potaz a tváří se, jako by vůbec neexistovala. Dokonce ani ministerstvo životního prostředí s tímto ukazatelem naprosto nijak nepracuje. Koncept ekologické stopy je přitom od začátku tohoto století široce akceptovanou součástí vědeckého diskurzu (viz časopisy Science, Nature atd.). Ekonomie hlavního proudu a politika, a to nejen u nás, jej ovšem bohorovně přehlížejí, ačkoliv právě a jedině z něj vyplývá systémová podstata našeho konfliktu se Zemí a jeho řešení. Není divu, že se ekologická krize přes všechna dosud přijatá opatření rok od roku měřitelně, tedy objektivně zhoršuje.

Její skutečné řešení přitom vyplývá z pochopení lapidární rovnice 1,75 – x = 1. Číslo 1,75 vlevo v ní vyjadřuje míru tlaku, který nyní my lidé na Zemi vyvíjíme, jednička vpravo pak značí právě jednu Zemi, již máme reálně k dispozici. Aby se nám příroda přestala rozpadat pod rukama, nemůžeme dále trvat na nekonečném ekonomickém růstu a dalším růstu konzumu, protože obojí vede k růstu onoho čísla vlevo, tedy ke gradaci tlaku na biosféru, ke stupňování jejího pustošení. Hodláme-li opravdu začít ekologickou krizi se vším všudy řešit, potřebujeme tento tlak právě naopak účinně a urychleně snižovat. Dlužno říci, že dosavadní organizačně-technická opatření, jež vlády většiny zemí světa už dlouhá desetiletí podnikají na ochranu životního prostředí, k tomuto cíli evidentně nevedou. Jedinou funkční metodou je snižování nadspotřeby každého jednotlivého člověka na udržitelnou mez.

Žádné jiné matematicky správné řešení rovnosti obou stran této rovnice n e e x i s t u j e. A neexistuje-li v matematické podobě, nelze je dosáhnout ani v reálném světě. Jakékoliv jiné tvrzení je buď třeskutá hloupost, nebo krystalická lež. Proto jsem pevně na straně holandského manifestu odborníků na environmentalistiku a na straně mladých lidí, kteří nám v čele s Gretou Thunbergovou oprávněně vyčítají, že naše generace světu v podstatě nerozumí, pokud jsme připustili intelektuálně nanejvýš pochybné a nebezpečné směřování lidského světa k neudržitelnosti.

Pokud se tedy po koronavirové epidemii lidský svět urychleně vrátí k prorůstovému řízení ekonomiky, vrátí se automaticky také ke stupňování tlaku na Zemi. Následující generace budou mít v tom případě znatelně horší výchozí pozici než my, protože budou konfrontovány s ještě zapeklitější rovnicí, třeba 2 – x = 1. Zapeklitější nikoliv matematicky, ale v řešení jejích faktických důsledků. Náprava v té době už může být zcela mimo dosah lidských možností. Opravdu tohle připustíme? Opravdu je tohle hodno společnosti, která sama sebe ráda označuje za vzdělanostní, a to přesto, že v tom nejvíce podstatném, v tom, co nejspíše rozhodne o lidské budoucnosti, na celé čáře selhává?

Společnost včetně elit – rektory Fialu a Zimu v to počítaje – se ve vztahu k tomuto tématu nalézá ve stavu, který lze klidně nazvat intelektuální katalepsií. Ustrnuli jsme a nechceme akceptovat a aplikovat nové, spolehlivě verifikované poznatky o světě a o našem místě v něm, protože bychom museli připustit, že naše dosavadní historicky založené a hluboce zažité pojetí nejširších souvislostí a hodnot je zatíženo hrubou chybou a kognitivním zkreslením.

Nic nového pod sluncem. Vždyť již Voltaire ve svém Filosofickém slovníku napsal: Dějiny názorů člověka nejsou ničím jiným než dějinami jeho omylů. V zásadě jde o to, tyto omyly co nejdříve identifikovat a korigovat, obzvláště pokud jsou pro další vývoj společnosti nebezpečné. Jedno je jisté. Společnost dlouhodobě budovaná na principech, které jsou v rozporu s matematickou logikou, nemůže být ve své nejhlubší podstatě jiná než d e f e k t n í, sama sobě nebezpečná. Identifikaci omylu, který nás přivedl k ekologické neudržitelnosti, již ekologové provedli. Provedení korekce společnosti k ekologické udržitelnosti však není v jejich možnostech. Čeká se jen na politiky, až podstatu problému a zmíněnou lapidární rovnici pochopí a toto poznání aplikují při řízení společenských dějů. Do té doby přímočaře směřujeme do horoucích ekologických pekel.

Emendatio rerum humanarum je, řečeno spolu s Komenským (viz jeho kniha Obecná porada o nápravě věcí lidských), smyslem předmětného holandského manifestu i tohoto textu. Už kvůli našim dětem a vnukům by nám všem, především pak těm, kteří třímají otěže moci, mělo záležet na nalezení cesty ke kompatibilitě lidské společnosti s naším mateřským systémem, se Zemí. Jsem hluboce přesvědčen, že v tomto okamžiku neexistuje žádná větší intelektuální výzva. Mohl by být Petr Fiala coby někdejší čelný představitel akademické sféry, jejímž posláním je tříbit a předávat poznání, ve své premiérské funkci nadějí? Mám o tom své pochybnosti. Přesto říkám: kéž by. Rozhodně je s to plně porozumět rovnici, jež popisuje destruktivní vztah současné společnosti k Zemi!

Petr Blahut
biolog a autor knihy Mýlit se je božské aneb nová antropologie pro každého, v níž analyzuje nejhlubší příčiny vzniku globální ekologické krize v kontextu historického vývoje filosofického a náboženského myšlení