Jednoho deštivého pátečního večera jsem se zúčastnila diskuse o budoucnosti kapitalismu v levicovém berlínském knihkupectví. Technologická řešení, která na klimatickou krizi nabízejí miliardáři, jen oddalují nezbytnou společenskou změnu, shodli se diskutující.

O „komunistické“ či aspoň „socialistické“ společnosti jakožto o ambici hovořili daleko sebejistěji, než bych se odvážila já – a to i přesto, že mé pochybnosti o udržitelnosti kapitalismu v čase klimatické krize narůstají.

Nenarazila jsem na akci na žádného dalšího člověka ze střední či východní Evropy, který by měl s nekapitalistickým režimem byť jen podobnou, generačně přenesenou zkušenost jako já. Volání po tom, že „kapitalismus nefunguje a společnost jej musí nahradit“ znělo ten večer tak jasně a přirozeně, až mi bylo hloupé jej nabourávat svými obavami nechápající, nedostatečně radikální Východoevropanky, která navíc znervózní vždy, když se jí někdo zeptá na její rodová zájmena.

Ten pocit vychází z dlouhodobě vštěpované méněcennosti vůči Západu. A také z určité opatrnosti, která západní levici tolik nebrzdí. Nejúčinnějším lékem snad může být diskuse a spolupráce s lidmi s podobnou zkušenosti, tedy se středo- a východoevropskou levicí.

Hrajte druhé housle

Pocit méněcennosti směrem k Západu je v naší společnosti patrný všude, nejčastěji v debatách politiků o tom, co bychom měli udělat, abychom patřili na Západ. Západ je motivací tu pro privatizaci bytů, tu pro stavbu cyklopruhů, tu pro volební porážku oligarchy a ještě jindy pro přijetí těch nejsilnějších možných sankcí proti Rusku. Touto afirmací ale prochází pocit méněcennosti: V parafrázi na Margaret Thatcherovou platí, že pokud musíme říkat, že patříme na Západ, ve skutečnosti se tak trochu bojíme, že tam nepatříme.

Pocit méněcennosti dobře znám už ze svého liberálního období, kdy jsem věřila, že blahobyt a demokracie se dostaví, pokud se společnost podaří oprostit od zbytků komunismu a integrovat ji do západních organizací. Zajímavou zkušeností ale je, když se pocit méněcennosti opět vrací v levicových kruzích: znovu je někdo dále než my a ukazuje nám blahosklonně, jak to máme dělat.

Je to částečně dané i tím, že západní levice nebojuje proti tak silné pravicové hegemonii, a může si tedy dovolit větší radikalitu. V západní Evropě levice vede a transformuje významná hlavní města, funguje tam progresivní zdanění a kritika kapitalismu mezi zoomery a mileniály nabírá na popularitě. V Praze to zatím vypadá, že komunální volby vyhraje devadesátkový pravicový politik, jehož prioritou je doprava a parkování, návrhy na progresivnější zdanění byly v Česku dávno označeny za komunismus a zavrženy a 30 % dospívajících si ve studentských parlamentních volbách zvolilo koalici Spolu.

Zatímco na Západě je marxismus často používaným analytickým rámcem, v Česku vás prominentní intelektuálové mohou zkritizovat za to, že jeho prizmatem zkoumáte nějaký fenomén – třeba práci. Generace našich rodičů o odcizování pracovníků, hromadění kapitálu, vykořisťování nebo kolonialismu slýchala ve večerních školách marxismu leninismu – a my o nich proto už navždy mluvit nesmíme, i kdybychom se jen chtěli zapojit do intelektuálních debat, které se na Západě běžně vedou.

Přehlížení zkušenosti

Tento pocit méněcennosti se navíc může kombinovat s oprávněným i neoprávněným pocitem, že západní levice zdejší zkušenost s komunismem a nezápadním imperialismem přehlíží. Podnětně to popisuje londýnská profesorka albánského původu Lea Ypi v knize Svoboda: Dítě a země na konci historie.

„Socialismus mých (západních) přátel je jasný, optimistický a zaměřený na budoucnost. Můj socialismus byl problematický, krvavý a pramenil v minulosti. Jenže budoucnost, ke které se západní přátelé vztahují, vychází ze stejných knih, stejné kritiky společnosti,“ píše. A dodává, že paralely mezi těmito socialismy její přátelé považují za pouhou nešťastnou náhodu, kterou netřeba analyzovat a učit se z ní. Východoevropské státy vnímají jako poražené historické bitvy, již ti správní socialisté musí teprve vyhrát.

Lea Ypi se ve svém vývoji obloukem vrátila k marxismu svého dětství, který dnes vyučuje na London School of Economics. Říká přitom, že zkušenost se změnou režimu z komunistického na kapitalistický, jí umožňuje lépe si představit i další změnu společensko-ekonomického řádu. V mém případě však komunistická zkušenost vede spíše k opatrnosti: Centrální ekonomika zaostávala a režim si poslušnost vynucoval násilím. Vyhnuli bychom se tomu teď?

Frustrace plynoucí ze západního přehlížení východní zkušenosti vybublala letos na jaře po ruské invazi na Ukrajinu. Někteří – i prominentní – západní levicoví intelektuálové Kyjev vykreslovali pouze jako figurku na geopolitické šachovnici bez práva na vlastní sebeurčení. Přejímali ruské dezinformační legendy o ukrajinském nacionalismu a oponovali západní vojenské pomoci Ukrajině.

„Vy Zápaďáci (situaci Ukrajiny) nikdy nepochopíte. Částečně proto, že máte úplně jinou historickou zkušenost, což vychází z toho, že pocházíte z dominujících zemí. A částečně proto, že prostě nechcete poslouchat, a nikdy jste nechtěli,“ osočila Polka Zosia Brom frustrovaně západní levičáky v jednom z řady svých textů, které se týkají takzvaného westplainingu: povýšeného západního vysvětlování.

Klíčovým termínem je přitom v jejím textu spojení „dominující země“. V kontextu diskusí o kolonialismu a světovém ekonomickém řadu, který je nevýhodný pro země třetího světa, se o semiperiferním postavení střední Evropy takřka nemluví. Za své bohatství a komfort kosmopolitní Němci vděčí i práci Východoevropanů, kteří pro ně skládají zboží a poskytují jim služby levněji, než za kolik jsou ochotni dělat takové věci sami.

Nadřazenost má však i kulturní ráz: Ve své knize Bílí, ale na tak docela popsal antropolog Ivan Kalmar západní rasismus vůči Východoevropanům. Ten se projevuje nejen v častém zaměňování Česka s Ruskem v rámci západních představ o východní Evropě, ale i v zažraném obraze „rasistického Východoevropana“. Ten má podle Kalmara Zápaďákům pomoci cítit se morálně na výši, aniž by přitom museli brát v kritický potaz socio-ekonomické nerovnosti, které mezi evropskými státy existují.

Jak loni poukázal výzkum Jedna společnost-různé světy, pocit nedostatečného uznání je jedním z hlavních zdrojů silně kritického postoje, jejž nacionalisticky naladěná část českého obyvatelstva chová vůči Evropské unii. Je pravděpodobné, že podobné pocity občas mají i liberálové a levičáci.

Postkomunisté všech zemí, spojte se

Asi jsme všichni predisponováni přehlížet ve světové historii ty její části, které nám nějak překážejí. Stejně jako my Češi většinou nechceme nic vědět o Africe, Latinské Americe, kolonialismu a Západem vedených pučích, západní levice zase raději nechce nic slyšet o našem komunismu.

To ale znamená, že možná není pro zdejší levou část politického spektra tím nejpřirozenějším spojencem. Jak vysvětlovala například zástupkyně hnutí Fridays for Future Klára Bělíčková v podcastu Kvóty, na Západě můžeme hledat inspiraci, ale je ji pak třeba přizpůsobit specifické středoevropské zkušenosti s komunismem, následným přechodem ke kapitalismu i k aktuálním socio-ekonomickým podmínkám. „Věřím, že v postkomunistických zemích vznikne hnutí, které bude západní struktury, témata i samotné postavení západních aktivistů kritizovat. Nepotřebujeme jít ve stejných linkách, jako to dělají Němci, máme jinou zkušenost a žijeme v jiných podmínkách,“ vysvětluje mladá aktivistka.

Zkušenost s komunismem a postkomunismem je zcela unikátní a nabídnout ji v debatě o budoucnosti mohou jen a jen Východoevropané. Neměli by s tím proto váhat, ať už si o tom berlínská či jiná západní levice myslí cokoli.

Klára Votavová
Autorka je redaktorkou serveru Voxpot.cz