Petr Pavel mění klasickou povolební odrhovačku o chudých regionech na seriózní žánr. Snad
Je to tak pokaždé. Příhraniční regiony, kde se volí jinak, vždy pár dnů po volbách budí intenzivní zájem části veřejnosti. Pak český Twitter ovládnou zábavnější témata. Letošek by ovšem mohl být jiný.
„Pojedu do Karlovarského, Ústeckého a nakonec Moravskoslezského kraje,“ opakovaně prohlásil zvolený prezident Petr Pavel v prvních povolebních rozhovorech. A zdá se, že chce skutečně přijet zjistit, jak průmyslovým Sudetům pomáhat.
Zemanovské pompézní výjezdy na Ústecko často budily dojem velkopanského jištění si věrnosti poddaných. Užitek téměř estrádních výprav byl rozporuplný. Pavlem avizované civilnější pojetí návštěv možná ukáže, jak na to.
Prezident sice není z ústavy obdařen mnoha pravomocemi, ale v rozvoji chudších regionů může sehrát pozitivní, až téměř historickou roli. Stačí, aby do veřejné diskuse vnesl bližší pohled na to, co se u hranic se Saskem děje, zviditelnil iniciativy, které stojí za pozornost a zbytku země poskytl barevnější a plastický obraz doposud přehlíženého, vysmívaného a přitom jedinečného koutu naší země.
Už jsme si zvykli na to, že za drobnohled krušnohorské regiony nestojí ani těm, kdo to mají v popisu práce. Výsledkem jsou dokola opakované mantry budící dojem, že hodinu od Holešovic a Dejvic začíná nepropustný mordor. V lepším případě si lidé přečtou drsně romantizující reportáž z divokého severu nebo statistiku exekucí a když se zadaří, tak i něco o nadšencích zachraňujících polorozpadlou stavbu kdesi v Sudetech. Mnozí příjemci a příjemkyně takových zpráv pak vlastně netuší, proč by se regionům u hranic se Saskem mělo pomáhat. Stojí to vlastně za tu námahu a peníze ze společné státní kasy?
Mohlo by se zdát, že jedinými důvody k „záchraně“ průmyslového pohraničí jsou míra sociálních a ekologických problémů, chudoba, úroveň vzdělání … Jenže, světě div se, i tady u nás žijí, podnikají, pracují a tvoří inspirativní lidé, patrioti a patriotky, jejichž přičiněním se tu bydlí o něco, leckdy o dost, lépe. K tomu divoká příroda několika pohoří a řek, mix památek a průmyslové architektury. Ne, tady nejde jen o hašení problémů, akutní pomoc potápějící se lodi. Severozápad zkrátka není tím, čím se mnohým zdá býti.
Petr Pavel může Česku vysvětlit, že průmyslové pohraničí si zaslouží podporu nejen kvůli po desetiletí neřešeným problémům, ale hlavně pro potenciál, který v místní krajině a lidech třímá. S takovým pozitivním přístupem má prezident předpoklad získat si na svou stranu i mnohé místní. To už ostatně dokázal, když v předvolební kampani zaplnil ústecké Kostelní náměstí svými příznivci. Začátek to byl skvělý a mimochodem, ve městě Ústí nad Labem populistického kandidáta těsně porazil.
Jasně, k účinné politice srovnávání regionálních rozdílů, říká se tomu koheze, je třeba legislativních zpřesnění nebo nevysychající investiční zdroje.
Když se ale novému prezidentovi podaří na severozápad Čech doručit onu slibovanou dobrou náladu, potřebné změny se budou provádět o dost snadněji. Nám, kdo tu jsme aktivní a snad i centrálním úřadům, kterým prozatím koheze moc nejde.
Mirek Koranda
produkční z Podkrušnohoří
„Pojedu do Karlovarského, Ústeckého a nakonec Moravskoslezského kraje,“ opakovaně prohlásil zvolený prezident Petr Pavel v prvních povolebních rozhovorech. A zdá se, že chce skutečně přijet zjistit, jak průmyslovým Sudetům pomáhat.
Zemanovské pompézní výjezdy na Ústecko často budily dojem velkopanského jištění si věrnosti poddaných. Užitek téměř estrádních výprav byl rozporuplný. Pavlem avizované civilnější pojetí návštěv možná ukáže, jak na to.
Prezident sice není z ústavy obdařen mnoha pravomocemi, ale v rozvoji chudších regionů může sehrát pozitivní, až téměř historickou roli. Stačí, aby do veřejné diskuse vnesl bližší pohled na to, co se u hranic se Saskem děje, zviditelnil iniciativy, které stojí za pozornost a zbytku země poskytl barevnější a plastický obraz doposud přehlíženého, vysmívaného a přitom jedinečného koutu naší země.
Už jsme si zvykli na to, že za drobnohled krušnohorské regiony nestojí ani těm, kdo to mají v popisu práce. Výsledkem jsou dokola opakované mantry budící dojem, že hodinu od Holešovic a Dejvic začíná nepropustný mordor. V lepším případě si lidé přečtou drsně romantizující reportáž z divokého severu nebo statistiku exekucí a když se zadaří, tak i něco o nadšencích zachraňujících polorozpadlou stavbu kdesi v Sudetech. Mnozí příjemci a příjemkyně takových zpráv pak vlastně netuší, proč by se regionům u hranic se Saskem mělo pomáhat. Stojí to vlastně za tu námahu a peníze ze společné státní kasy?
Mohlo by se zdát, že jedinými důvody k „záchraně“ průmyslového pohraničí jsou míra sociálních a ekologických problémů, chudoba, úroveň vzdělání … Jenže, světě div se, i tady u nás žijí, podnikají, pracují a tvoří inspirativní lidé, patrioti a patriotky, jejichž přičiněním se tu bydlí o něco, leckdy o dost, lépe. K tomu divoká příroda několika pohoří a řek, mix památek a průmyslové architektury. Ne, tady nejde jen o hašení problémů, akutní pomoc potápějící se lodi. Severozápad zkrátka není tím, čím se mnohým zdá býti.
Petr Pavel může Česku vysvětlit, že průmyslové pohraničí si zaslouží podporu nejen kvůli po desetiletí neřešeným problémům, ale hlavně pro potenciál, který v místní krajině a lidech třímá. S takovým pozitivním přístupem má prezident předpoklad získat si na svou stranu i mnohé místní. To už ostatně dokázal, když v předvolební kampani zaplnil ústecké Kostelní náměstí svými příznivci. Začátek to byl skvělý a mimochodem, ve městě Ústí nad Labem populistického kandidáta těsně porazil.
Jasně, k účinné politice srovnávání regionálních rozdílů, říká se tomu koheze, je třeba legislativních zpřesnění nebo nevysychající investiční zdroje.
Když se ale novému prezidentovi podaří na severozápad Čech doručit onu slibovanou dobrou náladu, potřebné změny se budou provádět o dost snadněji. Nám, kdo tu jsme aktivní a snad i centrálním úřadům, kterým prozatím koheze moc nejde.
Mirek Koranda
produkční z Podkrušnohoří